V pětapadesáti jsem se zamilovala do muže o patnáct let mladšího, jen abych zjistila šokující pravdu příběh dne
Jakmile jsem uvěřila v nový začátek, jediný okamžik všechno zbořil.
Ačkoli jsem v tom bytě strávila desítky let, můj obývák mi teď připadal cizí.
Stojím u otevřeného kufru a přemýšlím, jak mě život dostal právě sem.
Jak jsme se sem dostali? ptám se nahlas a otáčím v ruce oprýskaný hrnek s nápisem Navždy spolu, než ho pokládám stranou.
Přejedu dlaní po gauči. Sbohem, nedělní kávo a hádky o tom, jestli objednat svíčkovou nebo pizzu.
Vzpomínky mi víří v hlavě jako neodbytní hosté.
V ložnici je prázdnota ještě tíživější. Druhá strana postele na mě zírá mlčky, jako výčitka.
Nekoukej na mě tak, zamumlám. Nebylo to jenom moje chyba.
Balení se mění v hledání věcí, na kterých mi ještě záleží. Laptop na stole působí jako záchytný bod.
Aspoň ty zůstáváš, pohladím ho.
Uvnitř je rozepsaná kniha, na které pracuju už dva roky. Ještě není hotová, ale je MOJE. Dokazující, že jsem se ještě neztratila.
Pak přišla zpráva od Lýdie:
Tvořivý pobyt. Teplo. Moře. Nový začátek. A víno!
No jasně, hlavně to víno, zasmála jsem se.
Lýdie vždycky uměla katastrofu převrátit v lákavý plán.
Myšlenka to byla bláznivá, ale nebylo právě tohle třeba?
Zírám na potvrzení o letence do Splitu. Vnitřní hlas mě nenechá být.
A co kdyby se mi tam nelíbilo? Co když mě nikdo nevezme mezi sebe? Co když spadnu do moře a sní mě medúzy?
Ale jiný hlas šeptá: A co když se mi tam naopak bude líbit?
Zhluboka se nadechnu a kufr zaklapnu. Tak jo, jdeme na útěk.
Ale neutíkám. Mířím za něčím novým.
Na ostrově mě vítá vlahý vánek a tlumený šum vln narážejících o břeh.
Na moment zavírám oči a zhluboka vdechuji slaný vzduch.
Tohle jsem potřebovala.
Ticho však dlouho nevydrží. Když dorazím na místo pobytu, smění ho hlasitá hudba a smích.
Hlavně mladí ve věku kolem dvaceti až třiceti relaxují na barevných sedacích vacích, v ruce koktejly podivnější než deštníky v nich.
Tady to rozhodně není klášter, podotknu polohlasem.
Skupinka u bazénu se směje tak, až se z blízkého stromu zvedne holub. Povzdychnu si.
Tvořivé prozření, jo, Lýdie?
Než stačím ustoupit do stínu, objeví se Lýdie klobouk našikmo, v ruce mojito.
Deniso! vykřikne nadšeně, jako bysme si nepsaly včera.
Už teď lituju, syknu, ale na rtech se mi objeví úsměv.
Ale prosím tě, zamávnu.
Tady se dějou zázraky! Uvidíš, bude se ti to líbit.
Doufala jsem v tišší chatu, pozvednu obočí.
Blbost! Musíš poznat nové lidi a nasát atmosféru! A pojď, někoho ti ukážu.
Nevím jak, ale táhne mě přes dav.
Cítím se jako unavená máma na dětské besídce, abych nezakopla o žabky.
Zastavíme se u muže, který by mohl být modelem z časopisu.
Opálený, s úsměvem rozvolněnějším než košile, rozepnutou do půlky, právě tak, aby vypadal zajímavě, ale ne lacině.
Deniso, to je Marek, prohlásí Lýdie upřímně hrdě.
Těší mě, Deniso, řekne Marek s klidným hlasem.
Mě taky, kývnu a modlím se, ať není vidět moje nervozita.
Lýdie září, jakoby právě dohodla zásnuby.
Marek taky píše. Když jsem mu řekla o tvé knize, od té doby se tě chtěl seznámit!
Červenám. Ještě není hotová
To nevadí, usměje se Marek.
Dva roky práce je obdivuhodné! Moc rád si o ní poslechnu víc.
Lýdie koupne do vzduchu. Vy si povídejte, jdu pro další drinky!
Mám vztek na ni, ale pak díky Markovu kouzlu nebo slanému větru jdu na procházku.
Chvilku vydrž, říkám, sama překvapená.
V pokoji vytahuju z kufru nejhezčí lehké letní šaty.
Když už musím, aspoň dobře vypadat.
Marek už čeká. Připravená?
Přikývnu a tvářím se klidně, i když mám motýly v břiše.
Vezmi mě na výlet.
Ukazuje mi zákoutí ostrova, kam noha z hostelu často nevkročí.
Skrytá pláž s houpačkou na borovici, stezka k útesu s dechberoucím výhledem místa, která v průvodci nejsou.
Máš talent, směju se.
Na co? sedá si do písku.
Donutit člověka zapomenout, že sem vlastně vůbec nezapadá.
Jeho úsměv se rozšíří. Možná tu nejsi tak mimo, jak si myslíš.
Směju se víc než za poslední měsíce dohromady.
Vypráví o svých cestách i lásce ke knihám má stejné zájmy.
Jeho zaujetí mojí knihou je opravdové, a když žertuje, že si jednou pověsí můj podpis doma na stěnu, zahřeje mě u srdce pocit, který už dlouho neznám.
Pod vším tím smíchem ale něco drhne.
Něco neklidného a nevysvětlitelného.
Zdá se mi až příliš dokonalý.
Druhý den ráno se budím plná energie.
Natáhnu se pro notebook dnes se vrhnu na další kapitolu!
Dnes je ten den, pošeptám a rozklepu prsty po klávesnici.
Ale když se objeví plocha, srdce mi spadne do žaludku.
Složka s mojí knihou dva roky práce, noci bez spánku zmizela.
Prohledám disk, hledám, kde by mohla být.
Nic.
To je divné, špitnu.
Notebook je na místě, ale vše důležité nenávratně pryč.
Nesmíš panikařit, zhluboka dýchám a dlaní svírám hranu stolu.
Určitě to mám zálohovanéněkde
Vím však, že nemám.
Vyběhnu a zamířím k Lýdii.
Ve chodbě zaslechnu tlumené hlasy a srdce mi buší rychleji.
Pomalu se připlížím k pootevřeným dveřím.
Potřebujeme to jen nabídnout správnému nakladatelství, hovoří Markův hlas.
Zamrazí mě.
Skrz škvíru vidím Lýdii, nakloněnou blíž, jak šeptá spikleneckým tónem.
Ten rukopis je výborný, protáhne Lýdie sladce.
Najdeme způsob, jak ho vydat pod mým jménem. Denisa nebude nic tušit.
Stáhnu se, celé tělo pulzuje vztekem a zradou. Nejmíň stejně bolí zklamání.
Marek, který mě rozesmíval, naslouchal mi a budil ve mně důvěru, je do toho zapletený.
Dřív než mě uvidí, otáčím se a spěchám do pokoje.
Začnu házet věci do kufru.
To měl být nový začátek, polykám hořkost.
Oči se mi zamlží, ale slzy zadržuji.
Záda vystavuji slunci nechci se už ohlížet.
Nemusím.
Za pár měsíců je knihkupectví plné lidí, vzduch hučí hlasy.
Stojím na pódiu s výtiskem své knihy a snažím se vnímat usměvavé tváře.
Děkuju, že jste dorazili, začnu, hlas mi přesto nejistě vibruje.
Tahle kniha je výsledkem let práce i cesty, kterou jsem vůbec nečekala.
Potlesk je vřelý, ale uvnitř to bolí.
Jsem na knihu pyšná, ale cesta k ní rozhodně nebyla rovná.
Zrada stále bolí uvnitř.
Když skončí podepisování a odejde poslední návštěvník, usedám unaveně do rohu.
A právě tehdy si všimnu malého papírku na stole.
Dlužíš mi podpis. Kavárna na rohu, jestli budeš chtít.
Písmo poznávám okamžitě.
Srdce se mi zastaví.
Marek.
Dlouho hledím na vzkaz, plná zvědavosti, zlosti i něčeho dalšího.
Na chvíli chci papírek roztrhat a odejít.
Místo toho se zhluboka nadechnu, vezmu kabát a jdu do kavárny.
Vidím ho dřív, než on mě.
To je odvaha nechat mi takový vzkaz, usedám naproti.
Mírně se pousměje. Odvaha, nebo zoufalství?
Nevěděla jsem, jestli přijdu.
Ani já, přizná tiše.
Deniso, potřebuju ti to vysvětlit. Co se stalo na ostrově
Nechápal jsem Lýdiiny skutečné úmysly.
Přesvědčila mě, že je to pro tvé dobro.
Ale když jsem zjistil, co vlastně chce, sebral jsem flešku a poslal ti ji.
Mlčím.
Když mě do toho vtáhla, říkala, že jsi moc skromná, abys svoji knihu vydala.
Tvrdila, že nevěříš svému talentu, potřebuješ překvapení někoho, kdo tě pozvedne.
Chtěl jsem ti pomoc.
Překvapení? zasyčím.
Takže to je důvod, proč jsi mi ukradl knihu za mými zády?
Nejdřív jsem to tak nevnímal.
Když mi to došlo, vzal jsem flešku a šel tě hledat ale už jsi byla pryč.
To, co jsem slyšela, opravdu nebylo tak, jak se zdálo?
Přesně. Když jsem pochopil pravdu, vybral jsem tebe.
Mezi námi zavládne ticho, čekám, jestli mé rozrušení vybuchne.
Ale nic.
Manipulace Lýdie zůstala minulostí, moje kniha vyšla podle mého.
Víš, vždycky ti záviděla, řekne Marek tiše.
Ještě na gymplu se cítila ve tvém stínu.
Tentokrát využila naši důvěru chtěla ukrást něco, co jí nepatří.
A teď?
Zmizela. Přerušila všechny kontakty.
Nevydržela, když jsem odmítl její lež.
Udělals správnou věc.
To hodně znamená.
Znamená to, že dostanu druhou šanci?
Jedno rande, pronesu s úsměvem a zvednu prst.
Ať ho nezvoráš.
Přikývne se širokým úsměvem.
Když opouštíme kavárnu, přistihnu se, že se usmívám.
Jedno rande přešlo v další, pak další.
A jednou jsem se znovu zamilovala tentokrát ne sama.
To, co začalo zradou, se změnilo v něco skutečného. Ve vztah, kde je místo pro pochopení, odpuštění a ano lásku.