Ve škole mě pořád vytahovali na různé olympiády. Jednou mě vybrali na chemickou olympiádu. Vyložil jsem to jako uznání svých zvláštních duševních schopností. Když se to dozvěděla máma, chemik, která před svatbou s tátou nosila dávné šlechtické příjmení, začala se chovat jako stará hospodyně. Jindy se směje jako postava z Čapka, teď ale rozlila čaj a udusila se smíchem.
To byl první a posledníkrát, kdy jsem viděl mámu takhle hlučně se smát. Pak mě vyslali na okresní fyzikální olympiádu. Pak ještě na jednu a ještě. A já tušil, že mě vedení školy jednoduše pravidelně vyváží pryč, aby ostatní děti měly klid na učení.
Na biologickou olympiádu jsem poprvé nešel sám. Dosadili mi parťáka, Tondy Králíka. Taky rozuměl biologii, tak nějak že z pěti metrů poznal srnce od ježka. Když se učitelka biologie dozvěděla, kdo vlastně bude školu reprezentovat, málem vyhlásila hladovku. Ale oni budou aspoň celý den mimo školu, uklidnila ji údajně ředitelka.
S Tondou nás usadili v obří aule mezi šedesátkou neznámých biologických kolegů a rozdala nám jeden velký list s prázdnými okýnky.
U pódia právě proslovila nadšená žena s mastnou skleněnou broží velkou jak brambor. Její slova do místnosti plula: nejsme tu náhodou, před námi je velký život, a kdo teď podvádí a ruší, ten bude po škole vykládat vagóny (což je sice čestné, a jí to vůbec nevadí).
Ohlédl jsem se kolem a dotkl se ramene dívky po mé pravici. Sčervenala a spustila oči s tmavě namalovanými řasami. Všichni najednou začali v listech zuřivě psát. To vyděsilo Tondy:
Nechápu, co se dělá. Co máme dělat?
Ani v tu chvíli nevěřil, že budeme něco psát. Možná čekal limonádu. Když jsem prostudoval arch, došlo mi, že chybí odpovědi do prázdných míst. Vysvětlil jsem to Tondovi. Paní s broží mírně okřikla mou nervozitu.
A kde jsou ty odpovědi? zeptal se Tonda.
Tamta žena si nás začala všímat: z jaké jsme vlastně školy, my dva nadšenci. Na dítě co zná policejní oddělení ještě nestačí. Řekl jsem, že jsme ze sto sedmdesáté druhé. Zapsala si to i Tondovi do archu. Pak si cosi zabrala do bloku.
Ale vždyť jsme ze sto sedmdesáté páté, zaprotestoval Tonda potichu.
Mlč, blázne, odsekl jsem.
Tonda mě šťouchl a trefil místo mě židli před námi sedící zrzavé holky s pihami. Ta otočila hlavu jako sova, zhodnotila, že jsme neškodní, a požádala nás, ať to příště neděláme. Pamatuju si pihy.
Co chceš? zabručel na ni Tonda. Seď a neruš.
Pak paní s broží udělila dívce poslední napomenutí. Dívka se rozplakala. Aby ji uklidnila, řekla jí, že má spoléhat jen sama na sebe a všechno zvládne. Byli tehdy učitelé, co uměli přesvědčit: dívka si otřela slzy a začalo se jí skutečně dařit.
Byl jsem v těžké situaci. Nedalo se vzpomínat na data života Karla Linnea a zároveň zachytávat pohledy namalované dívky. Linneus nebo řasy obojí nešlo. Když oboje, vznikal Karel Linne s nalíčenými řasami, což bylo rušivé. Ať už byl Linne kdokoli, ten obraz byl děsivý.
Kolik druhů ryb žije ve Vltavě? zeptal se zničehonic Tonda.
Devět set dvanáct, odpověděl jsem.
Fakt?
Tak s tím se nežertuje.
O Linneovi jsem napsal takový text, že by šel vměstnat i do životopisu Josefa Čapka a nerozpoznal by ho žádný znalec.
Půjdeš do kina? napsal jsem na papírek, který jsem pečlivě složil a hodil dívce s řasami. Odpověď přišla za minutu: Už s někým chodím, krásně napsáno. Dodnes mě udivuje ženská neschopnost říct ano rovnou. Sakra. Neměl jsem plány bourat to kamarádství. Upřímně jsem nabídnul další. Už jsem kamarádil se dvěma holkami, které taky kamarádily mezi sebou. Jejich kluci tvrdě spali. Neštěstí měl jen můj táta, který mi na to pořád dával koruny.
Je lepší než já? napsal jsem. Ano, přišlo. Proč tedy není on na olympiádě? Holka začala přemýšlet, což chápu.
Nepopletl jsi Vltavu s Jadranem? zeptala se nenápadně žena s broží Tondu, když šla potřetí kolem. U nás fakt marně čekala na taháky. Bez základní představy o biologii je těžké je mít.
Tonda vypadal jako dítě, které by mělo vidět psychologa. Tak ale vypadal vždy, což paní netušila.
Jaký oceán, co po nás chce? vrtal do mě, bránil mi navazovat podezřelé známosti. Tady o oceánech ani slovo.
Kdo je kdo s Menšíkem? napsal jsem. Ne! odpověděla, a byla k tomu ještě nakreslená smějící se hlava s culíky a ušima. Zbytečně. Uši mě rozrušily ještě více než řasy. Ty dnešní smajlíky jsou bez této tajuplné přitažlivosti. Už jsem byl skoro ztracen, ale Tonda mě znova vyrval fantaziím.
Mám na tebe otázku, spustil vědecky. Jakou má konformaci protein vlasů keratin? Keratin je odpověď, nebo Uzbek to psal? Veverky mají ryšavé vlasy?
Já potvrdil a dodal: A v zimě šedé.
Tonda zapsal: Ryšavé. V zimě šedé. On zapadl všude.
Pihatá holka se otočila a zašeptala: Alfa-helix.
Co? rozhlížel jsem se.
Ta konformace je alfa-helix, upřesnila a obrátila se zpět.
Podíval jsem se na její uši. Také mě fascinovaly. Zapsal jsem odpověď, utrhl z papíru kousek a napsal: Půjdeš do kina? Někde to musí vyjít
Půjdu, šplouchlo na lavici.
Za chvíli zprava: Dobře, půjdu taky.
Byl to absurdní snový rozcestník. Odpovídal jsem tedy na otázku: Jak se jmenuje mládě nosorožce? Těžko na to odpovídat, když po tobě chtějí dvě ženy najednou vážný vztah. Nosořátko? Nosoudík? Tele?… Tonďa? Zprava řasy, vpředu pihy. Konec. Napsal jsem: Mláďe nosorožce.
S pihatou jsme vydrželi do zimy, než veverkám zešedly chlupy. Ta s řasami do kina nepřišla. Ženy jsou prostě záhadné.
Mezitím jsem v biologické olympiádě skončil druhý a získal diplom, ale obdržel ho až za dva měsíce. Při jejich hledání se v základní škole číslo 172 našel jediný žák se stejným příjmením. Bylo mu sedm, chodil do první třídy a na otázku ředitelky: Jak ses mohl dostat na olympiádu?, se rozplakal a slíbil, že už to neudělá. Nakonec mě ale našli.
Byl jsem jediný z vědeckého sletu, kdo věděl, jak se jmenuje mládě nosorožce. Až dodnes o tom badatelé polemizují. Tak jsem vstoupil do světa vědy a stal se tam jedním z nich. Později jsem se ale pokazil, jak vidíteTehdy jsem si myslel, že mám v hlavě hlavolam ale léta ukázala, že olympiáda je stejně hlavolam s tajenkou, kde nejsou důležité správné odpovědi, ale to, koho během ní potkáš. Pihy zmizely, řasy taky. Uši jedné holky a smích mojí mámy mi ale zůstaly v paměti napořád. Doteď když zahlédnu ve vlasech záblesk rusé a v očích stín rozmazané řasenky, vybaví se mi celé to absurdní dopoledne, jak jsme s Tondou do papírů psali odpovědi, které nikdo nečekal a ke kterým jsme se stejně museli nějak prosmát.
A když dneska slyším v tramvaji cizí dítě ptát se mámy, jak se jmenuje mládě nosorožce, vždycky mám chuť se otočit a říct jim, že jméno si musí člověk občas vymyslet sám. Protože správných odpovědí je moc, ale zasmát se nad těmi vlastně špatnými to je olympiáda života, na kterou naštěstí žádnou brož nepotřebujete.