Nejspíš proto, že se v něm téměř nemluvilo. Byly tam jen chraplavé zvuky, které moje sestra vydávala, když se snažila něco říct, a mnoho, mnoho gest, která jsme se my ostatní naučili, abychom se s ní dorozuměli.
Byly jsme však dvě průměrně vypadající dívky, které si hrály s ostatními – ty mé sestře nerozuměly. Město nebylo moc velké a naše sny byly ještě menší než město. Říká se, že člověk je tak velký, jak velké jsou jeho sny. Takže já jsem byla malá, velmi malinká.
Maminka si však uvědomila, že kvůli sestřinu postižení bych si mohla zničit život. Začala mě tlačit k dosažení stále větších cílů a denně mě chválila, jak jsem chytrá a krásná. A tak – až jsem i já uvěřila, že musím dobýt hlavní město… Odtrhnout se od své postižené rodiny a sestřiny hluchoty, prosadit se v manželství tím, že si najdu chytrého, hodného a nutně bohatého muže.
Co bych mu za to dal? Tuto otázku jsem si téměř nepoložil, nebo jsem si na ni vědomě neodpověděl.
Franěk se na mě nalepil, jako by chtěl zamotat celý průběh optimálního programu mého života.
Vysvětloval mi, jak je do mě zamilovaný, jak krásné mám oči, jak něžně naslouchá každému mému slovu. Ale co mě vzrušovalo na jeho hodnocení mých krásných očí, když mi moje matka už tisíckrát řekla, že jsou nejkrásnější na světě?
Proč jsem si nechtěla uvědomit, jak důležité je pro něj mluvit, a jak bych se mohla doma před tím pološeptem bránit?
sama sobě
Chtěl mi vybudovat nový svět
Ale Frank pocházel ze stejného malého města – ambiciózně studoval architekturu a říkal, že pro mě a naše děti postaví ten nejkrásnější dům. Měl obyčejné hnědé oči, které však nabývaly veškeré něhy světa. Ve třetím ročníku získal placenou praxi ve stavební firmě a začal si jako student dobře vydělávat. Teprve když se mu začaly sypat peníze a měl zaručenou práci, pustila jsem ho do své postele. Ale až příliš brzy jsem si uvědomila, že nemá vlastní domov.
Pravděpodobně by celý život stavěl cizí domy a sám bydlel v nájmu. V tu chvíli mi však nemohl zajistit ani drahé kadeřnice, manikérky a fitness trenéry, natož auto. Přecenila jsem jeho ambice.
Studovala jsem filologii, a než mi profesor přednesl nudnou přednášku o antické literatuře, vymýšlela jsem, jak se Franka zbavit.
Začal jsem mu říkat, že je neúspěšný, že ho nemám dost rád, dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem ho nazval téměř neschopným.
On to všechno svědomitě snášel, dokonce mi řekl, že mu matka radila, aby se mnou nebyl kvůli mé sestře a ze strachu, jaký gen předám svým dětem, ale on neposlechl – chtěl jenom mě.
Nakonec jsem začala nereagovat, když zazvonil zvonek u dveří mého bytu ve druhém patře velkého činžovního domu. Poté, co jsem noc před vchodovými dveřmi prospala jako pes, jsem druhý den ráno našla ve schránce zásnubní prsten s kartičkou, na které stálo: „Ty a já můžeme vybudovat svět“.
Starší sousedka mě prosila, abych ho přijala, protože celá chodba byla posetá zamilovanými přáníčky.
„Ten kluk je do tebe opravdu zamilovaný! Kdy si najdeš jinou?“ napomínala mě, ale čím víc mě rozčilovala, tím víc jsem se od Fraňka vzdalovala. Proč ještě zásnubní prsten?
Vystudovala jsem filologii, tři roky jsem pracovala jako učitelka na soukromé škole, pak jsem odjela na pár let na letní sezónní brigádu do zahraničí a v zimě odpočívala. Když letní tábor skončil, nastoupila jsem na jaře do recepce malého, ale nového a velmi úhledného hotelu.
Hosté byli ohromeni zajímavou budovou a nepřestávali říkat, jak skvěle se v útulných sukních Vitoše cítí. Změnila jsem si jméno z Violetty na Ivettu, stýkala jsem se s bohatými hosty hotelu a pomalu, pomalu jsem se kromě práce recepční začala objevovat i jako společnice za slušné peníze. Používala jsem dokonalý make-up, dokonalé šaty, dokonalý účes, ale od žádného z těch ženatých mužů jsem nedostala zásnubní prsten. Mluvila jsem málo – jen tolik, kolik chtěli slyšet, a všichni chválili mé tělo, ale ne můj jemný hlas.
A ten život mohl být můj!
Ve čtyřiceti jsem stále svobodná – sice s neuvěřitelným sebevědomím, ale s unaveným držením těla a smutným pohledem. Jeden z našich hostů, kultivovaný Francouz, nadšený báječným výhledem, se majitele hotelu zeptal, proč neotevřel prostornou terasu na druhé straně. Majiteli se nápad zalíbil a vyhledal hotelového architekta, aby s ním probral možnost výstavby nové terasy.
Druhý den v poledne jsem seděl v hotelové hale a čekal na architekta, když vtom přiběhla malá holčička s hlubokýma očima a krásnými kudrnami. Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje, a ona odpověděla: „Violetta!“ Řekla, že čeká na svého tatínka. Netrvalo dlouho a její táta – Franek – se objevil. Byl to architekt hotelu. Pracoval jako spolumajitel stavební firmy s mnoha zakázkami v okolních zemích. Před pěti lety se oženil a jeho jediným přáním vůči manželce bylo, aby se jejich dcera jmenovala Violetta.
Rozplakala jsem se a on rychle řekl: „Oči, které stále hledají krásu, ale nedokážou ji rozpoznat, se rychle stanou ošklivými. Neoslňuj je slzami.“
Domluvil si s majitelem schůzku, aby udělal návrh, a pokud ho majitel schválí, aby v hubenějším období začal stavět. Objal Willy, jak jí říkal, a odešel ke své ženě, s níž se mu očividně podařilo vybudovat nový vlastní svět.
A já, módní, nová, ale teď už opotřebovanější Yvetta, budu dál čekat na zásnubní prsten.
Důležitější však je, že se musím nejprve naučit rozpoznávat krásu, místo abych ji při hledání míjela. Do té doby budu znovu šeptat, abych šeptem umlčela hmotné vášně a falešné touhy, které ve mně bují. A až se tak stane, budu křičet a dožadovat se – ale ne peněz, nýbrž opravdové lásky. A jsem si jistá, že pak budu opět Violet.
