Kolem čtvrté hodiny ráno začal za domy štěkat pes. K páté jeho štěkot zesílil. Lidé vstávali do práce a s podrážděním poslouchali tohle hysterické štěkání. Okolo půl šesté se z domů začaly táhnout postavy zaměstnanců směřujících do práce.
První, kdo překročili práh svých domovů, byli muž a žena, patrně manželé. Rozhodli se, že přece jen zjistí, co je to za psa, který celé ráno tak vyvádí. Po krátké procházce směrem k garážím ho spatřili. Stále štěkal, čumákem otočený k domům. A za ním na zemi ležel člověk. Pár se rozběhl k němu. Bylo jasné, že pes lidi volá o pomoc.
Čím víc se však přibližovali, tím víc na ně pes vrčel a štěkot přecházel v agresi. Byla to německá ovčanda, pořádný kus psa. Blízko se k němu nedalo dostat. Žena navrhla zavolat záchranku.
Záchranka přijela rychle. Přiblížila se, dva zdravotníci vystoupili. Žena je při volání upozornila, že tam je pes, který nikoho nepustí. Když se pohnuli k muži na zemi, znovu na ně zavolala. Ale pes náhle přestal štěkat, jakmile uviděl sanitku. Přistoupil k svému pánovi a sedl si vedle něj.
Dva zdravotníci se k muži opatrně přiblížili. Pes seděl bez pohybu.
„Co budeme dělat?“
„Vypadá to, že je chytrý, pustil nás. Přistoupím. Kdyby něco, máš pepřák?“
Lékař opatrně položil krabici s léky, dřepnul si k zraněnému a pokukoval po psovi. Ten jen mlčky sledoval.
Pulz byl, ale slabý. Muž, docela mladý, tak 35 let, velká ztráta krve. Rána v oblasti břicha. Jeden z lékařů otevřel kufřík, rychle provedl obvaz, druhý připravil dvě injekce a aplikoval je. Pes pozorně sledoval.
Mezitím se už sešla pořádná skupina zvědavců. Stáli však v bezpečné vzdálenosti deseti metrů. Nikdo se neodvážil přiblížit.
Jeden ze záchranářů došel pro nosítka. Opatrně muže zvedli, naložili do vozu. Psa vzít nemohli. Stáli proti sobě, pes upřeně hleděl. Ale předpisy… A co pak?
Sanitka opatrně vyjela po hrbolaté cestě. Pes běžel vedle…
K nemocnici to nebylo daleko. Celou cestu ovčanda, občas ztrácejíc dech, občas zrychlujíc, běžela za vozem. Před závorou nemocnici sanitka zastavila. Strážníci zvedli závoru, vůz vjel dovnitř. Řidič jednomu z nich řekl:
„Máme muže se zraněním. To je jeho pes.“
„Chápu, ale co s tím?“ Strážný na psa sykl: „Stůj! Fuj! Nesmíš! Sedni!“
Tahle směs povelů psa trochu zmátla. Ale zastavil, posadil se před závoru a jen pohledem sledoval odjíždějící vůz.
Poté, co tam seděl asi hodinu, lehl si blíž k plotu, aby nepřekážel projíždějícím autům. Strážníci ho zpočátku hlídkující, aby náhodou neproklouzl dovnitř. Ale když pochopili, že tu prostě čeká, už jen občas pokukovali jeho směrem.
„Co s ním budeme dělat?“
„Nic, co navrhuješ?“
„Vždyť tady nemůže ležet věčně!“
„Kdo ví? Třeba za chvíli odejde.“
„Ne… Je chytrý, co když bude čekat?“
„Jak dlouho? Kdyby se něco stalo, čekal by marně.“
„To je mi… pohroma… Nemůžeme mu něco dát k jídlu?“
„Jo jasně! Přihoň se mu, a pak tě vyhodí.“
„Tak co teda?“
„Nic. Uvidíme, třeba odejde. Když ne, pak se uvidí.“
___________________________
Nastal nový den. Ovčanda stále ležela u vjezdu. Stráže se měnily. Příchozím byla situace vysvětlena. Jeden z těch, co šel domů, řekl:
„Já zajdu zjistit, co je s tím mužem. A vysvětlím to, ať náhodou nevolají odchyt. To by bylo…“
„Ať se podívají na kamery… A možná mu něco přinesu.“
„Nekrm ho tady!“
„Necháš ho chcípnout u plotu, co?“
Pes pozorně sledoval lidi, kteří na něj hleděli a mluvili.
Uběhlo asi 40 minut. Strážný se vrátil.
„No tak? Jak je ten chlap?“
„Operovali ho. Je na JIP. Prý to vypadá nadějně. Podívej, v kantýně mi dali zbytky…“ – vytáhl plastový talíř s karbanátkem a párkem a v misce vodu.
„Ale tady se krmit nesmí… Pojď sem,“ zavolal na psa a dal misky ke stromu u kraje cesty.
Ovčanda na něj upřeně hleděla, ani se nehnula.
„Pojď, najez se. Aspoň se napij. Ber! Smíš!“ – snažil se vzpomenout na povely.
Pes vstal, ale z místa nešel. Bylo vidět, že přemýšlí. Dívala se na něj, na misky, na závoru. Sedla si.
„No, jak chceš,“ muž ustoupil ke strážnici.
Pes pomalu vstal, došel k misce. Očichal ji a začal dychtivě pít.
___________________________
Uběhl týden. Pána téhle chytré ovčandy už dva dny převezli na pokoj. Pomalu se zotavoval. Zeptat se na psa neměl koho. A z toho mu bylo dost smutno.
Žili spolu poté, co odešel z armády kvůli zranění. Sloužili spolu, pak šli do civilu. Doufal, že tak chytrý pes se neztratí.
Mezitím se ovčanda přesunula od plotu ke stromům. Odtamtud měla stejně dobrý výhled na vjezd. Strážníci ho občas přikrmovali. Jednomu z nich došlo, že by mohl zajít za pánem a říct mu, že pes na něj čeká. Po směně zašel na oddělení, kde muž ležel.
Strážný vstoupil na pokoj. Byly tam čtyři postele, dvě byly obsazené. Jeden pacient ležel, druhý byl v teplákách – patrně už mohl chodit.
„Dobrý den,“ obrátil se na ležícího, „jste Aleš Vomáčka?“
„Ano, já. Co se děje?“
„Jsem strážný tady z nemocnice, nebojte! Nic zlého, naopak! To je váš ovčak?“
„Proč ‚byl‘?“ zeptal se Aleš znepokojeně.
„No, špatněAleš se usmál, zavřel oči a pomalu zakýval hlavou: “Má Alena mě nenechá na holičkách, stejně jako já nikdy nenechám ji.”
