Markéta vyrostla ve vesnici vzdálené několik set kilometrů od Prahy. V létě bylo nutné přejet divokou řeku na pramici, v zimě se prodíralo zasněženou silnicí, aby se dalo dostat do města.
I přes obtížné spojení tu žilo mnoho lidí. Všichni se navzájem znali, povídali si, sdíleli starosti i radosti, pomáhali si, jak jen mohli.
Markéta byla toužebně očekávanou dcerou své matky, ale narodila se mimo manželství.
Její otec byl Jan statný a pohledný muž, manžel mamčiny nejlepší kamarádky. Nikdo netušil, kdo je skutečným Markétiným otcem. Jan vychovával tři děti a nikdy nechtěl opustit rodinu. Ani Markétina maminka nechtěla rozbít rodinu své přítelkyně.
Od narození byly Kateřina (dcera Jana) a Markéta blízké kamarádky, hrávaly si spolu, dokonce chodily do stejné třídy ve škole. Díky nadání pro hudbu začaly docházet do hudební školy. Ukončily ji s vyznamenáním a toužily pokračovat na hudební konzervatoři v Praze.
Po základní škole se cesty dvou nevlastních sester (v tu chvíli nevěděly, že jsou sestry) rozdělily Kateřina odešla, Markéta zůstala doma ve vesnici. Postupně se jejich kontakt ztratil a mnoho let si ani nenapsaly.
Dívčí sny z dětství se ukázaly jako obyčejné touhy, ani jedna nakonec hudbu nestudovala. Kateřina se vyučila laborantkou a Markéta se stala kadeřnicí. Čas plynul, Markéta se vdala, narodili se jí dva synové, a jen vzácně si vzpomněla na dávnou kamarádku Kateřinu.
V té době lékaři zjistili, že Markétina maminka má nádor. Markéta se snažila udělat vše, co bylo v jejích silách. Nakonec, jak to tak bývá, vyšla najevo i dávná tajemství: když maminka odcházela ze světa, zavolala ji k sobě:
Tvůj táta… Tvůj táta… Skloň se ke mně blíž, Markétko…
Když Markéta uslyšela to, co jí maminka prozradila, udělalo se jí zle. Celý život vyrůstala po boku vlastní sestry a neměla tušení! Možná právě proto byly už od mala tak podobné v touhách, v povaze, zdědily otcovy geny.
Aby zjistila telefon na svoji sestru, musela Markéta hodně pátrat. Jan už dávno v jejich vesnici nebydlel Kateřina přesídlila rodiče do města a jejich stopa se ztratila. Přes známé se jí nakonec povedlo najít sestrino číslo.
Nervózně vytočila číslo a ozvalo se překvapené, radostné zvolání. Kateřina byla nadšená, že jí po letech zavolala dětská kamarádka. Markéta ale věděla, že nově nabitou pravdu je třeba sdělit osobně, ne telefonicky. Navrhla tedy setkání v jejich rodné vesnici.
Po pár dnech přijela Kateřina na známé místo a sestry spolu dlouze mluvily.
Vzpomínaly na dětství, na školní léta. Po tolika letech odloučení byly šťastné, že se zase vidí. Navázaly společnou podporu, navštěvují se a samozřejmě Markéta začala komunikovat i se svým otcem.
Jan poprosil svou ženu o odpuštění a ona mu nakonec odpustila. Teď chodí Jan i Kateřina na návštěvy k Markétě, chodí společně i na hřbitov k Markétině mamince. Jan si povídá s vnuky, kteří jsou rádi, že mají dědečka. Tak to s nimi osud zamýšlel: pravda nakonec vyšla na světlo po mnoha letech a nikdo nebyl raněn.