Maruška vyrůstala v malebné vesničce kdesi na Šumavě, pár stoletých kamenů od Prahy. Do velkého města se dalo v létě dostat jen přes bouřlivou Otavu lodí, v zimě se zas plazila autobusem po zasněžené silnici, kde bylo husté jak v pražských tunelech v pátek odpoledne.
Přesto tam žilo lidí jako hub po dešti. Každý znal každého, vědělo se, co kdo k obědu, a problémy se tu řešily společně na lavici u místního obchodu s rohlíky. Nikdo nezůstal na holičkách vesnice je vesnice.
Maruška byla dlouho očekávaným dítětem v rodině. Jenže její mamka ji přivedla na svět bez slavné svatby, což je v české vesnici téma na dvě generace drbů. Otec holky byl Jáchym vysoký fešák s úsměvem za kačku, manžel nejlepší kamarádky Maruščiny mamky. Jenže nikdo netušil, kdo je vlastně pravý tatík dítěte. Jáchym už měl doma tři děti jako smetí a v žádném případě nehodlal rodinku pustit k vodě. Maruščina mamka by zas nikdy nerozbila domácí pohodu své kamarádky.
Od narození byla Maruška a Karolína (dcera Jáchyma) nerozlučné kamarádky, stavěly bábovky, hrály na schovávanou a seděly spolu i v lavici ve škole. Obě měly dar od pánaboha hudební sluch jako z reklamy na Českou filharmonii, a tak začaly spolu chodit na hudebku. Skončily jí s vyznamenáním velkým jako plakát na místní nástěnce a snily, že jednou budou studovat konzervatoř v Praze.
Jenže jak už to bývá, cesty dvou polosestry (tehdy ještě netušících nic o své pokrevní spřízněnosti) se po škole rozdělily. Karolína zamířila do Prahy, Maruška zůstala věrná rodné vesnici. Kontakt se vytratil, holky si podávaly ruce už jen ve vzpomínkách.
Dětské fantazie ustoupily realitě žádná filharmonická sláva, žádné zářité světla konzervatoře. Karolína vystudovala technologie, Maruška se stala královnou vesnického kadeřnictví. Roky běžely, Maruška se vdala po vesnicku v kulturním domě, porodila dva kluky, a jen občas jí na mysl přišla stará kamarádka Karolína.
A v jeden temný den se ukázalo, že osud schovává překvapení v šuplíku. Lékaři mamince Marušky odhalili nález, a Maruška se mohla přetrhnout, aby mámu zachránila. Ale jak to u nás na vsi bývá, každý hřích vždycky vyleze na světlo světa. Když maminka odcházela do věčných lovišť, svěřila Marušce velké tajemství:
Tatínek… tatínek… Pojď ke mně blíž, Maruško
Co se Maruška dozvěděla, ji málem posadilo na zadek. Vyrůstala celý život se svou sestrou, aniž by to tušila! Né nadarmo měly obě slabost pro stejnou hudbu geny prostě neobelstíš.
Sehnat telefon na vlastní sestru byl výkon na úrovni Sherlocka z tábora. Táta už dávno nebydlel ve vsi, Karolína přesídlila rodiče do Plzně a všechny jejich stopy zmizely jak pivo z půllitru. Po složitém pátrání skrze sousedky a vesnickou mafii drben však Maruška vyhrabala číslo na Karolínu.
Když ho vytočila, v telefonu se ozval ryzí plzeňský výkřik radosti. Karolína byla nadšená, že se ozvala její dětská kámoška. Jenže Maruška věděla, že některá tajemství potřebují řešení tváří v tvář, a tak jí navrhla setkání.
Za pár dní dojela Karolína na rodnou vesnici a mezi sestrami proběhl rozhovor plný smíchu, vzpomínek a několika litříků domácího čaje na nervy. Byly šťastné, že se po tolika letech zase vidí. Od té doby se navštěvují, pomáhají si a Maruška konečně navázala kontakt se svým biologickým tátou.
Jáchym sklopil uši, kajícně poprosil manželku o odpuštění, a ta, s typickým českým nadhledem, mávla rukou ať je klid. Teď už Jáchym chodí s Karolínou za Maruškou na návštěvy, občas zajdou i na hřbitov, kde odpočívá babička. Jáchym povídá s vnoučaty, kluci jsou nadšení, že mají dědu, co umí vyprávět historky o staré Plzni. Na konci to dopadlo, jak musí pravda sice uzřela světlo světa až za pár let, ale nikoho už nebolela. Taková je vesnická spravedlnost někdy dojde k pravdě až na druhý pokus, ale svíčková se musí jíst s úsměvem.