Není možné nemít rádi své děti, pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak Maruška kráčí po zasněžené stezce. Ve skutečnosti však lásku necítila. Všude v ní byla únavа, hněv a beznadějná bezmoc. Jednou, když ještě žil její manžel Václav a ona čekala páté dítě, sousedka z šestého patra, přesvědčená, že Maruška už má zavřená vrata a neslyší, řekla svému manželovi:
Na sociální dávky se rodí, a děti jsou navždy opuštěné!
Maruška tehdy brečela až do chřestění, protože to bylo pro ni zraňující. Ano, dokázala pracovat, i když měla čtyři děti, ale žádné z nich nezůstávaly dlouho samy: přišla matka, dokud mohla, pak si najala chůvu. Práci měla ráda a nepovažovala za správné ji opustit jen kvůli malým dětem. A až vyrostou, co potom? Kým bude Maruška?
Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí, protože když Václav zemřel, její výplata sotva stačovala na všechny potřeby pěti dětí, ale stačila. Penzi si nedotýkala, odkládala peníze na spořicím účtu, aby děti mohly později využít prostředky na start do dospělého života. Přesto být vdovou s pěti dětmi bylo i pro ni příliš těžké.
Celou noc padal sníh a stezky, které dříve byly úzké, se staly prakticky nepoznatelnými. Maruška si mohla včas naplánovat parkování jinde, ale musela tahat Eda a Lízu jako těžký úlovek až do zahrady a zpět, což nebylo jednoduché. Dívávala se na zem, aby si nezasypala boty štiplavým sněmem, a proto si nevšimla muže, který šel proti ní. Vrazili se do sebe, on se udržel na nohou, Maruška spadla do sněhu. Muž jí podal ruku a ztratil velký červený balón ve tvaru srdce.
Blbý Den svatého Valentýna! zamumlal pod svými vlastními rty.
Včera až do půlnoci pomáhala dcerce Tereze připravit podpatky a psát referát o svátku pro syna Pavla, zatímco starší dcera Věra zažívala hysterii kvůli obrovskému pupínku na čele a věřila, že zítra jí chlap, který se jí líbí, přinese valentýnskou kartičku a pozve ji na rande. Mezitím nejmladší děti ukradly akrylové fixy a pomalovaly bílý pult v obýváku, linoleum i sebe navzájem. Ranní učitelka je nazvala papežky a doporučila pořídit odstraňovač laku s acetonem.
Promiňte, nevšiml jsem si vás, omluvil se muž.
Marušinu duši rozdělovala hněv, že ji ten velký chlap přehlédl, a trapnost, že ztratil balón, který byl zřejmě určen pro někoho milého. Převládlo druhé.
Já jsem sama viní. Škoda, že balón.
Muž zvedl hlavu k nebi.
Nic. I ptáčci si dnes užijí svá svátky.
Vaše žena určitě bude zklamaná.
To je pro dceru, usmál se. Pořádně jdu koupit nový.
A v Marušiných očích se najednou objevily slzy. Muž zjevně ztrácel řeč a nechtěl vědět, co s tím má dělat.
Promiňte, vyplakala Maruška. Nechtěla jsem, to se jen stalo.
To nic Stalo se vám něco?
Maruška si nechtěla stěžovat na život, málokdy mluvila o tom, že je vdovou s pěti dětmi, ale tento cizinec byl naprosto neznámý a ona byla zcela vyčerpána.
Poslouchal ji a řekl:
Měl byste se seznámit s mou manželkou. Ona se přelepila na třetí dítě a já jí říkám: počkej, žij si svůj život, až se ti otěhotní, ne? Neříkám, že mít mnoho dětí je špatné, zarazil se. Já chci třetí, ale Omlouvám se, jsem špatný rádce.
No tak, mávl rukou Maruška. Občas se podívám na ně a myslím: mám je milovat. V praxi ale jen zuřím a naštvu se. Kde je ta láska, není jasno.
Máte ji, řekl muž jistě. Jen ji zahalil sníh, jako tuto stezku. A pamatujete si, co tu v létě roste?
Co?
Macek.
Maruška chápla, kam míní. Přesto však pocity prázdnoty nepustily.
Muž ji odvedl až k autu a popřál hezký den. V autě si upravila makeup a vyrazila do práce. Srdce jí tížilo, vzpomínky na dny, kdy pod zrcadlem nacházela valentýnské přání nebo květiny na zadním sedadle. Manžela už čtyři roky neměla. Sváteční dny jí vždy připomínaly smutek. A dnes ještě schůzka, kde by otrávený šéf Sergej Petrovič půl hodiny vykládal své výsledky.
V kanceláři vládlo příjemné rozruchnutí: sice se neoslavovaly takové svátky, ale všude se objevovaly květiny, dívky šuškaly a chichotaly se, muži byli napjatí tak to vždy bývá, když ženy očekávají, co od nich chce. Když vstoupila do svého pokoje, myslela si, že otevřela špatné dveře, dokonce se krokem vzad odsunula: na stole ležel kytice červených růžiček. Pokoj však patřil jí, a opatrně se přiblížila k rozkvětům, jako k podivnému zvířeti, nevícíc, zda čeká ostré drápy nebo předení.
K růžím byla připojena kartička. Maruška ji jemně vzala do ruky.
Nikdy bych se neodvážil, ale dneska, pokud ne dnes. V tvých očích vidím vesmír, z tvého úsměvu závisí moje nálada. Pojedeme na večeři? L.
Snažila se vzpomenout, kdo z kolegů s iniciálou L by mohl takovou poznámku poslat, a pochyby o realitě události sílily. Pokud byl pokoj opravdu její, mohl k ní kytice přistát náhodou. Na kartě byl uveden restauraci a čas 19hod. Lev, Leoš, Lukáš? Muži s těmito jmény u ní pracovali, ale nikdo neprojevoval zájem. Bylo by legrační, kdyby to byl Leoš: kdysi byla skoro do něj zamilovaná před pátým těhotenstvím. Tehdy právě nastoupila do práce, manželství bylo těžké a chtěla horoucí city a romantiku. Leoš byl nováčkem, přátelským a zvědavým, jedli spolu obědy. Několikrát pocítila motýly v břiše, ale po testu zjistila, že to nejsou motýlci, ale protesty jejího reprodukčního systému, žádající odklad. Těhotenství přišlo nečekaně, vždy když to podle všech pravidel nemožné bylo její plodnost byla úžasná. Když otěhotněla, zapomněla na svou náklonnost, pak onemocněl Václav a Leoš zmizel z paměti.
Celý den přemýšlela, jestli má jít na rande. Škrtnula Leoše, Lukáše i Lva, ale všichni se chovali normálně. Možná to byla jen vtip? A jaké rande, kdo bude hlídat děti? Matka už šest let nevychází z domu, na chůvu nemají peníze, starší dcera jistě uteče. Takže nikam nepůjde.
Eda a Lika jí podaly poškozené srdce, nyní i ve školkách učí vyrábět valentýnky. Maruška je zabalila do overálů a táhla po sněhu ke svému autu, vzpomínajíc na toho muže, který nesl dceři červený balón. I jí to mohlo potkat, a myšlenky navodily slzy.
Děti v autě křičely, hádaly se, který kreslený seriál pustit, a žádaly zastavit v obchodě pro Kinder, protože byl dnes svátek. Unavená z jejich výkřiků pohrdala a koupila Kinder, schovala tři pro starší, a také knedlíky, protože síly na vaření už neměla.
Doma na ni čekal překvapení: voněla smažená brambora a třešňový kompot. Nejstarší Věra prohlásila, že chlap jí pozval na rande, takže už nemá kamarádku a nebude mít kluka, což bylo v pořádku, protože pupínek na čele rostl. V rámci toho se rozhodla připravit večeři. Střední děti uklidily pokoje a setřely fixy z bílého pultu. Maruška se rozplakala, objala děti a uvědomila si, že je opravdu miluje. Ne jen tehdy, když jsou hezké, ale vždy. V šatníku našla malé černé šaty, které nenosila po stovku let, a přebírala od starší dcery parfém, od prostřední lesk na rty.
Mami jde na rande! radovala se Věra.
Eda brečel, musela ho uklidnit a slíbit, že se brzy vrátí.
Do restaurace Maruška přijela napjatá: co ji tam čeká? Podivné jet na rande s neznámým. Ve skutečnosti s někým, koho zná, ale neví, kdo to je. Připomínalo to, kdy taháš los v tajném Santa. Lékařům by se hodil dárek, ale řediteli personálního oddělení Sergejovi Petrovičovi by pravděpodobně dal jen kolo, protože mu připomíná poštovního kurýra Pechkinova.
Když vstoupila a pochopila, že neví, na koho je stůl rezervován, chtěla už odejít, ale uviděla ho Sergej Petrovič Larin, osobně. Stál rovně jako struna a díval se na dveře. Když spatřil Marušku, červenal, ale nepouštěl oči. Maruška se zarazila, vyděsila, rozčílila. On? Vesmír v očích? Co hraje ten krokodýl? Ustoupit už nebylo kam.
Bál jsem se, že nepřijdeš, řekl.
Obvykle si nepouštěli tyk, ale Maruška poznala, že od takového dne můžeš očekávat cokoliv. Zhluboka vydechla a šla za servírkou, která jim ukázala stůl u okna. Ze stropu visely různé srdíčka a Maruška si pomyslela, že to její dcera má jít na rande, ne ona. Musela rychle něco vymyslet a utéct. Proč si neřekla dceři, aby jí zavolala a řekla, že doma hoří?
Rozhovor neklapnul. Sergej očividně nervoval, buď mluvil, nebo mlčel, zíral na Marušku s takovou soucítivostí, že jí chtěl pomoci a zároveň udržet společenský rozhovor. Cítila, že je to obrovská chyba, chtěla utéct, ne žvýkat křupavé lilky a sekat šťavnatý steak. Ať se něco stane! pomodlala se. Mladší pomalu poškrábou zdi, střední vykoupou kočku, Věrin kamarád pochopí, že je zrádce, a pozve ji k usmíření!
Modlitby se vyplnily, protože po třetím soustu steaku zazvonil telefon. Maruška ulevila, když uviděla jméno starší dcery a řekla:
Musíme vzít děti.
Vysvětlila Sergejovi rodinnou situaci, doufajíc, že rychle zruší večeři, ale on s nadšením prozradil, že byl jedináček a vždy snil o velké rodině.
Věra plakala do sluchátka.
Mami, požár! Pavel chtěl usmažit sýrové tyčinky, olej vzplanul a
Maruška se zachvěla. Cítila, jak se krev soustředí do jedné místa, srdce bušilo tak, že chtělo prasknout.
Co se stalo? zeptal se Sergej.
Požár vydechla.
On reagoval nečekaně klidně a rychle: jednou rukou vytáhl kartičku a přivolal servírku, druhou volal hasiče, upřesňoval adresu a současně řídil děti ať se obouvají a běží ven, buďte u sousedů a nic neničte.
Do domu dorazili během patnácti minut. Hasičský vůz stál před domem, sousedi se shromáždili kolem plačících dětí, z okna stoupal kouř. Už nikdy nebudu říkat, že je nemám ráda, prohlásila Maruška. BA od té chvíle jsem věděla, že rodina je můj celý svět.