Vdala jsem se jen tři měsíce po maturitě. Bylo mi teprve 18 let, školní uniformu jsem ještě ani neuklidila do skříně a hlavu měla plnou iluzí.

Dnes večer sedím v obýváku svého malého domu v Chrudimi a prohlížím si staré fotky na stolku.
Někdy si připadám jako jiný člověk než ta osmnáctiletá dívka, která si před lety oblékla maturitní šaty a ani nestihla uklidit školní uniformu do skříně.
Tři měsíce po maturitě jsem se vdala; všichni doma věděli, že mám přítele, ale rodiče mě prosili, abych ještě počkala, abych šla studovat vysokou školu, kterou mi chtěli zaplatit.
Neposlechla jsem.
Věřila jsem, že láska stačí ke všemu.
Můj manžel, Petr, byl o pět let starší než já.
Našli jsme si podnájem malý pokoj se starou postelí, plotnou z bazaru a ledničkou, která bzučela jako traktor.
První roky byly neustálým bojem s únavou.
Když mi bylo dvacet, čekala jsem první dceru.
Brzy přišel i syn.
Petr chodil do práce, domů se vracel rozmrzelý a často bez celé výplaty.
Já jsem s penězi dělala zázraky ředila jsem rýži, šetřila olej, naučila jsem se vařit čočku snad na deset způsobů.
Prala jsem ručně, nosila kyblíky vody, spala málo.
Venku jsem působila klidně, dobře provdaná žena.
Uvnitř jsem byla ještě víc vyčerpaná.
Po pěti letech manželství jsme si pořídili malý domek od města sociální byt.
Pak se vše zhroutilo.
Dozvěděla jsem se, že má Petr poměr s vdanou ženou.
Nešlo o pouhou drbárnu.
Její manžel ho začal hledat, posílat zprávy, dokonce se objevoval u našeho domu.
Jedno ráno si Petr sbalil svoje věci, řekl, že odjíždí na pár dní, a už se nikdy nevrátil.
Nejen že odešel nechal mě samotnou s dvěma malými dětmi, platbami a domkem na údržbu.
Tam začal můj život jako samoživitelka.
Začala jsem pracovat jako uklízečka na základní škole.
Vstávala jsem ve čtyři ráno, připravila oběd napůl, vzbudila děti, odvedla je k mámě a šla do práce.
Měsíční plat byl sotva na nejdůležitější; někdy jsem musela vybírat mezi zaplacením vody a nákupem bot pro děti.
Sedm dnů chleba s fazolemi, rýže s vejcem, slabá polévka.
Nikdy jsem nešla prosit o pomoc.
Zatnula jsem zuby a vydržela.
Moje maminka Jana byla moje opora.
Brala děti ze školy, krmila je, koupala, pomáhala s úkoly.
Večer jsem se vracela domů vyčerpaná, bolavá na zádech, někdy jsem si sedla na postel a plakala polohlasně, aby mě děti neslyšely.
Nechtěla jsem, aby mě litovaly.
Mezitím Petr už se nevrátil.
Občas poslal omluvnou zprávu, sliby, které nikdy nesplnil.
Alimenty přicházely, když si vzpomněl pokud vůbec.
Přestala jsem na to spoléhat.
Prodávala jsem pojištění, abych opravila střechu, pracovala jsem přesčas v kancelářích, dávala soukromé lekce fotografování (sama jsem se vše naučila).
V neděli jsem do noci prala ručně, protože pračku jsem neměla.
Roky plynuly.
Moje starší dcera Klára vyrůstala a sledovala, jak její máma odchází brzy ráno a vrací se večer.
Naučila se zodpovědnosti odmala.
Syn David se stal pořádným a ochranitelským.
Společenský život jsem neměla; nebyl čas na setkání, procházky ani dovolené.
Odpočinkem byly tiché noci, když všichni spali.
Když Klára promovala v Praze na právnické fakultě, rozplakala jsem se jako nikdy.
Viděla jsem ji v taláru a čepici, sebevědomou, krásně mluvící.
Pamatuji si tu osmnáctiletou holku, která kvůli lásce vzdala studium a nyní jsem cítila, že moje oběť nebyla zbytečná.
A když David dokončil vojenskou školu v Hranicích, vyrovnaný s uhlazenou uniformou, cítila jsem stejnou pýchu i slzy v očích.
Dnes, když se ohlížím zpět, stále mě překvapuje, co jsem vydržela.
Většinu mateřství jsem byla sama.
Děti jsem vychovala prací, disciplínou, láskou.
Nedostala jsem nic zadarmo, nikdo mě nenosil na rukou.
Přesto jsme tu společně, nejen přežili, ale opravdu něco dokázali.

Rate article
Add a comment