Včera mi řekl můj přítel:
V sobotu se kluci zase chtějí sejít. Nechceš jet na víkend k rodičům?
Zůstal jsem stát uprostřed kuchyně s hrnkem v ruce:
Tomáši, zase?
No jasně. Scházíme se jednou za měsíc, víš to přece, odpověděl.
Věděl jsem. Každý měsíc k nám chodí jeho kamarádi na deskové hry a pokaždé mě požádá, abych na noc opustil náš byt. Žijeme spolu už dva roky. Je mi třicet jedna, jemu třicet čtyři. Všichni jeho kámoši jsou mezi třiceti a pětatřiceti, mají partnerky nebo manželky. Ale z nějakého důvodu jen já musím vždycky odjet, když se sejdou.
Jedu k babičce, rodičům nebo ke kamarádce připadám si jako dítě, kterého posílají přespat k příbuzným, zatímco dospělí si doma užívají. A to mě teda pěkně ponižuje.
První den bez žen
Začalo to tak před rokem a půl, když jsme se spolu nastěhovali.
Tomáš mi oznámil:
V sobotu přijdou kámoši, zahrajeme si deskovky. Nemohla bys někam vyrazit?
Zarazil jsem se:
A proč? Je to přece náš byt.
Chceme mít takovou pánskou jízdu. Prostě večer bez žen, aby nám nikdo nevadil.
A ostatní holky taky chodí pryč?
Ne. Ale bydlí od sebe zvlášť. My ne, takže by ti to bylo divný.
Řekl jsem si: No dobře, jednou jim udělám radost. A odjel jsem ke kamarádce.
Tomáš se pak vrátil spokojený:
Díky, žes odjela. Bylo to super, kluci byli nadšení.
Příští měsíc znovu:
V sobotu kluci přijdou. Nemohla bys k rodičům?
Jel jsem k rodičům.
Další měsíc k babičce.
Pak zase ke kamarádce.
A tak to bylo rok a půl pořád dokola: jednou měsíčně mizím z vlastního bytu kvůli dní bez žen.
Co mě na tom štve
Nedávno jsem zjistil, že ostatní partnerky nikdy neodcházejí, když mají jejich chlapi návštěvu.
Zeptal jsem se jedné z nich, Adély, která je s Jirkou, Tomášovým kamarádem:
Adélo, když mají kluci deskovky, kam chodíš ty?
Vykulila na mě oči a povídá:
Nikam. Jsem doma, dělám si svoje, kluci jsou v obýváku.
A neříkají ti, abys odešla?
Proč by měli? Je to přece i můj domov.
Povídal jsem si ještě se dvěma dalšími. Žádná z nich neodchází, jedinej, kdo musí pryč, jsem já.
Zeptal jsem se Tomáše:
Proč ostatní holky můžou zůstat a já musím vždycky pryč?
Zamyslel se a povídá:
No, oni mají větší byty, dvě tři místnosti. Holka je v jedné, my v druhé. Ale my máme jednopokoják, nechtěl bych, abys trčela v koutě.
Ale mě to nevadí. Dám si sluchátka, budu číst, fakt mě nerušíte.
Lepší, když pojedeš. Takhle to máme všichni příjemnější.
My všichni. Ne já. Oni jsou v pohodě, když tam nejsem.
Co mě ponižuje: opouštím svůj byt
Pokaždé, když si balím věci na noc přespat k příbuzným, cítím se jako vetřelec ve svém domově. Nájem platím napůl, ale každý měsíc mě požádá, abych odevzdal svůj klid kvůli jeho pánské společnosti.
Přijedu s batohem k babičce a ta se hned ptá:
Zase jste se pohádali?
Ne, babi. Tomáš má návštěvu.
A proč nejsi doma?
Stydím se vysvětlovat, že mě partner vyhazuje kvůli vlastnímu pohodlí.
Jednou za čas jedu k rodičům a máma se diví:
Ty jsi tu byla předevčírem! Zase se něco stalo?
Tomáš má ten svůj den pro chlapy, mami.
Dívá se na mě a vidím, jak je z toho v rozpacích.
Dvojí metr
Tomáš mi často říká, že jsem nenáročná. Prý mám být rád, protože ostatní dívky chtějí chodit pořád do restaurace, čekají dárky, chtějí dovolené.
Jiní chodí každý týden dvakrát na večeři, tvrdí s úsměvem. Ty si nic nevyžaduješ, jsi fakt v pohodě.
Jo, nevyžaduji. Do kavárny zajdeme jednou za měsíc. Za dva roky jsme nebyli společně na jediné dovolené.
Jiní jezdí na výlety dvakrát do roka, pokračuje Tomáš, a ty ani nepípneš. Jsi skvělá.
Jasně, mlčím, i když on má celkem slušný plat.
Ale když ho jednou poprosím, jestli bych aspoň jednou v měsíci mohla zůstat doma ve společném bytě jsem najednou náročná.
No tak, jednou za měsíc to zvládneš, ne? říká klidně. Není to nic těžkého.
Není těžké. Stačí se zabalit, vypadnout z vlastního bytu a přespat u příbuzných, protože Tomáš potřebuje den bez žen.
Nechci dárky ani dovolené. Jen chci právo být doma. Ale i to je pro něj moc.
Co říká jeho máma: hlas rozumu
Nedávno se to dozvěděla Tomášova maminka a hned mě zarazila:
Proč odcházíš? Je to i tvůj domov! Zůstaň, poznej Tomášovy přátele.
Sklonil jsem hlavu:
Mají prý den bez žen, cítil bych se trapně.
Zavrtěla hlavou:
Jsi jeho partner, patříš k němu, měl by tě vzít mezi sebe. Jestli tě před kamarády schovává, je to divné.
Má pravdu. Dva roky spolu bydlíme a jeho kamarády sotva znám. Vídám je jenom na chodníku, když se střídáme ve dveřích.
Jenže bojím se nových lidí. Stydím se. Je pro mě jednodušší odjet, než sedět mezi nimi. Anebo možná spíš mám strach, že si budou myslet: Proč odešel? Tomáš ho vyhání?
Další zjištění: jeho neberou za svého
Zjistil jsem nedávno další věc. Když Tomáš nemůže na společné akce třeba kvůli práci nebo nemoci jeho kamarádi se i tak sejdou bez něj a vůbec ho nepozvou.
Proč jsi tam nebyl? ptám se.
Omluvil jsem se, oni se prostě sešli beze mě.
A nepozvali tě?
Ne, asi zapomněli.
Zapomněli. Nebo prostě nechtěli, nevím.
A zjistil jsem, že z jeho tří nejbližších kamarádů už všichni měli svatbu a Tomáše nepozvali.
Jak to, že tě Jirka nepozval na svatbu? ptám se.
Asi měli málo peněz, šetřili.
Nebo pro něj prostě není dost blízký, jak si myslí.
Zve je domů, kvůli nim mě vyhání, ale pozvánky na svatby nepřijdou.
Co jsem pochopil: bojím se říkat si
Celý týden mi běželo hlavou, proč nic nechci. Proč se spokojím s tím, že jednou měsíčně mizím z bytu.
Protože mám strach, že když budu něco chtít, Tomáš mě opustí.
Pořád slyším, jak jsem nenáročný, a bojím se ten obraz rozbít. Bojím se být za toho protivného, co chce moc.
Tak prostě odjíždím. Aby měl Tomáš pohodu. Abych ho neztratil.
Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že ztrácím sám sebe.
Kde jsem teď: rozhodnutí
V sobotu má být další den bez žen. Tomáš už se vyptával:
Zajedeš zase k rodičům?
Mlčím. Hlavou mi běží: Mám odjet, nebo zůstat?
Když odjedu, bude to zase jako vždycky. Ustoupím, ukážu, že na mých pocitech nezáleží.
Když zůstanu, bude hádka. Tomáš řekne, že mu kazím večer.
Nevím, co je horší: odejít z vlastního bytu, nebo zůstat a cítit se provinile.
Ale jedno vím jistě už to takhle dál nejde.
Ženy, stalo se vám, že vás partner požádal, abyste opustily vlastní byt kvůli jeho kamarádům? Jak jste reagovaly?
Muži, proč vůbec děláte dny bez žen a žádáte partnerky, ať odejdou z domova?
Ženy, máte zkušenost s tím, že vás partner chválí za to, že nic nechcete? K čemu to pak vede?
Muži, když vás přátelé nezvou ani na svatby, a vy je naopak zvete domů je to fakt opravdové přátelství?
