Včera
Kam dáváš tu mísu se salátem? Vždyť zakrývá přístup k obložené míse! A vůbec, posuň skleničky, za chvíli přijde Ota, víš, jak potřebuje místo, když mává rukama u řeči.
Viktor nervózně přesouval křišťál po stole, málem upustil vidličky na zem. Marie si tiše povzdechla, otřela si ruce do zástěry. Od rána stála u sporáku, nohy těžké jako olovo, záda jí protestovala na tom známém místě pod lopatkami. Ale na stížnosti nebyl čas. Dnes přijížděl hvězdný host Viktorův mladší bratr Ota.
Viktore, uklidni se, řekla klidně, snažíc se zachovat pevný tón. Tabule je perfektní. Jen mi řekni, koupil jsi černý chleba? Ota minule brblal, že máme jen veku, a on si přece hlídá postavu.
Jasně, koupil jsem Šumavu, dokonce s kmínem, přesně jak to chce, Viktor už pobíhal ke chlebníku. Marie, a maso? Je maso hotové? Víš, jak on je vybíravý, posedává po restauracích, na karbanátky ho neuchvátíš.
Marie si povzdechla. No samozřejmě, že ví. Ota, čtyřicetiletý starý mládenec, říká o sobě, že je svobodný umělec, ale ve skutečnosti žije z příležitostných zakázek a peněz od staré matky. Považuje se za velkého gurmána. Každý jeho návštěva je pro Marii vlastně zkouška, kterou už předem ví, že neudělá.
Upekla jsem pečený bůček na medovo-hořčičné omáčce, odpověděla stroze. Čerstvé maso, z Tržnice, kilo stálo rovných 350 korun. Jestli nebude spokojen ani teď, dávám od toho ruce pryč.
Proč tak hned? zakroutil Viktor hlavou. Brácha nebyl doma půl roku, chybíš mu. Chce si popovídat po domácku. Zkus se snažit, Marie, má teď těžké období, hledá se.
Hledá spíš peněženku než sebe, napadlo Marii, ale raději mlčela. Viktor svého bratra zbožňoval, považoval ho za nepochopeného génia, každé špatné slovo směrem k Otovi bral osobně.
Zvonek zazněl přesně v sedm. Marie si rychle sundala zástěru, postavila se před zrcadlo v předsíni a nasadila úsměv. Viktor už otevíral dveře, zářil, jako by si dvakrát vyleštil boty.
Oto! Brácho! Konečně!
Na prahu stál Ota. Musím uznat, že nevypadal špatně: trendový kabát rozepnutý, šála ledabyle přes rameno, třídenní vousy, co mu měly dodat frajerský vzhled. Zvedl paže, nechal se bratrem obejmout, sám Viktora jen poplácal po zádech.
Marie letmo zkontrolovala jeho ruce. Prázdné. Žádný sáček, krabice s dortem, dokonce ani obyčejná květina. Přišel do hostícího domu, kde nebyl půl roku, ke stolu plnému jídla a donesl přesně nic. Ani dětem, které naštěstí dnes byly u babičky, nedal ani čokoládu.
Nazdar, Marie, kývnul, kráčel dovnitř a hned zkoumal chodbu. Přelepili jste tapety? Ten odstín… Připomíná mi nemocnici. Ale hlavně, že se vám líbí.
Dobrý večer, Oto, odpověděla Marie uhlazeně. Můžeš jít umýt ruce. Tady máš nové bačkory.
Nemám svoje, a cizí bačkory, kdo ví, co se tam chytí za plíseň, odmítl Ota. Půjdu v ponožkách, snad je podlaha čistá?
Marie cítila, jak v ní začíná vřít vztek. Myla podlahu dvakrát právě kvůli němu.
Je čistá, Oto. Pojď ke stolu.
Usadili se v obýváku. Tabule vypadala jako ze sváteční fotky: sněhobílý ubrus, látkové ubrousky, tři druhy salátu, obložená mísa se sýry i šunkami, červený kaviár, nakládané houby Mariina podzimní specialita. Ve středu stolu stála teplá pečeně.
Ota se rozvalil na židli, prohlížel bohatství před sebou. Viktor otvíral láhev koňaku, zakoupenou včera jako překvapení pro bratra kvalitní, pětiletý.
Tak na setkání! prohlásil Viktor, rozléval koňak.
Ota vzal sklenku, zakroutil s ní, podržel ke světlu, přivoněl.
Arménský? ušklíbl se. Ale… Já vlastně piju jedině francouzský, ten má jemnější vůni. Tohle smrdí lihovinou. No ale co, darovanému koni…
Nalil to do sebe naráz, neměl zájem vychutnávat, hned sáhl po nejlepším kousku uzeného.
Dejte si, Oto, nabídla Marie, posunula k němu mísu se salátem. Je tam kreveta s avokádem, nový recept.
Ota si napíchnul krevetu, prohlížel si ji jak šperk.
Byly ty krevety z mraženého? optal se s jistotou.
Samozřejmě, nejsme na pobřeží, odpověděla Marie. V Kauflandu, velikost XL.
Guma, zamumlal Ota, mrskl je zpět do salátu. Marie, ty jsi je převařila. Kreveta do horké vody jen dvě minuty! Tohle… je tuhé. A avokádo je zelené, ještě není zralé.
Viktor v půlce toho, jak si nabíral salát, ztuhl s lžící nad talířem.
Ale Oto, je to výborný! Já už ochutnával, je to skvělé!
Viktore, musíš si pěstovat chuť, zahlásil poučujícím tónem Ota. Když celý život jíš náhražky, nikdy nepochopíš pravou gastronomii. Minulý týden jsem byl na otevření jednoho bistra, tam podávali ceviche ze slávky. Ta textura! Tady… Je aspoň ten majonéza domácí?
Marie se začala červenat. Majonézu měla z obchodu, Tatarská omáčka. Na ruční šlehání už po odpolední směně neměla sílu.
Z obchodu, řekla pouze.
Tak to je jasné, zaúpěl Ota, jako by slyšel o nějaké tragédii. Ocet, konzervanty, škrob… Jed samý. Tak pojďme maso. Snad to nebude taky fiasko.
Marie mlčky naložila na jeho talíř velký šťavnatý plátek bůčku, přelila omáčkou, přidala pečený brambor s rozmarýnem. Vůně byla nádherná. Ale Ota byl znalec.
Ukrojil si, dlouze žvýkal, díval se do stropu. Viktor seděl v očekávání, Marie s rostoucí vnitřní záští.
Suché, vyřkl Ota nakonec. Med v omáčce přeřve všechno, moc sladké. Maso má být masem, Marie. Udělala jsi z něj moučník. Navíc, cítím, že ses s tím nemazala dlouho, vlákna se nestihla rozpadnout. Bylo to v marinádě aspoň den? V kiwi nebo minerálce?
Marinovala jsem přes noc, v koření a hořčici, pošeptala Marie. Všem to vždycky chutnalo.
Všem… to je relativní. Tvým kolegyním, co jedí jen mrkev a jogurt, to možná stačí. Já mluvím objektivně. Hlad mě z toho nezabije, ale že bych měl potěšení, to ne.
Odsunul talíř, zůstal na něm téměř celý kus masa za sto padesát korun, a sáhl po houbách.
Houby aspoň tvoje? Nebo z Číny ze sklenice?
Naše, cedila Marie skrz zuby. Sami jsme sbírali a nakládali.
Ota ochutnal jednu, zašklebil se.
Ocet, hrozně moc. Spálíš si žaludek. A soli tolik, že jsi asi zamilovaná, když tak solíš, co? zasmál se vlastnímu vtipu. Viktore, dej si pozor, s tou solí dlouho nevydržíš.
Viktor se pokusil uklidnit situaci smíchem.
Ale Oto, v pohodě houby. K vodce nejlepší. Nalijeme ještě!
Vypili další rundu. Ota zčervenal, rozvázal si šálu, kabát ale nesundal jakoby dával najevo, že tu dlouho nezůstane a přijel jen proto, že musel.
Neměli jste lepší kaviár? rýpl si, rozebíral chlebíček. Tenhle je drobný, samej kus slupky. Ve slevě, že?
Oto, to je lososí kaviár, kilo za šest tisíc korun, nevydržela už Marie. Koupili jsme ho speciálně pro tebe, ani my si ho nedopřejeme, šetříme.
Šetřit na jídle je pitomost, mudroval Ota, polykal další chlebíček s oním špatným kaviárem. Jsem to, co jím. Já si nikdy nekoupím levný salám. Buď hladem, nebo kvalitní. Vy nacpete lednici slevovkama, pak se divíte, že jste pořád unavení.
Marie se podívala na Viktora. Ten ztichl, civěl do talíře a snažil se žvýkat maso, jako by se nic vlastně nedělo. Jeho ticho bolelo víc než Otovy urážky. Zase zvolil taktiku strkání hlavy do písku, hlavně se nepohádat s milovaným bratříčkem.
Viktore, připadá ti maso suché? obrátila se na manžela.
Viktor polkl, zalapal po dechu.
E… ne, Marie, je to moc dobrý. Ota, no, má lepší chuť, je citlivější…
Aha, citlivější, Marie položila vidličku, kov hlasitě cinknul o porcelán. Takže já mám chuť hrubou a ruce levé, vařím samý jed.
Marie, nevyšiluj, zamračil se Ota. Říkám ti konstruktivní kritiku. Aby ses mohla rozvíjet. Měla bys poděkovat. Jenže jsi zvyklá na to, že Viktor všechno sní a chválí, tak jsi zpohodlněla. Žena má na sobě pracovat.
Poděkovat, jo? zopakovala Marie. Chceš, abych ti poděkovala?
Vstala od stolu. Židle zaškrábala o podlahu.
Marie, kam jdeš? vyděsil se Viktor. Ještě jsme ani neposeděli!
Jen chvilku, odpověděla Marie zvláštním hlasem. Přinesu dezert. Ota přece sladké miluje.
Odešla do kuchyně. Na lince tam stál její vyhlášený Napoleon, pekla ho do brzkých ranních hodin. Dvanáct tenkých vrstev, domácí krém, vanilka… Zadívala se na dort, pak na prázdný odpadkový koš.
Ruce se jí třásly. Ta hořkost, co se roky hromadila, se hnala ven. Kolikrát už Ota přišel holýma rukama, najedl se, napil, peníze si půjčil, nevrátil? Kolikrát už shodil její byt, oblečení, děti? A Viktor mlčel. Pořád omlouval. On je citlivý, umělec. A ona? Železná Marie?
Dortu se nedotkla. Vzala velký tác, vrátila se do obýváku.
Konečně dezert? rozzářil se Ota, natahoval krk. Snad ne kupovaný závin?
Marie klidně začala sbírat talíře. Nejprve maso. Pak salát s gumovou krevetou. Potom obloženou mísu.
Co blázníš? nechápal Ota, když mu mizel chlebíček před nosem. Ještě jsem nedojedl!
Proč bys to jedl? řekla Marie a zpříma se na něj podívala. Vždyť je to všechno nepoživatelné. Maso suché, saláty s toxickým majonézou, krevety guma, kaviár bídný. Nemůžu riskovat zdraví cenného hosta. Nejsem tvůj nepřítel.
Viktor vyskočil.
Marie! Prosím tě! To je výsměch! Dej to zpátky!
Ne, Viktore, nebudu to dávat zpátky. Výsměch je, když někdo přijde s prázdnýma rukama, sedne ke stolu za čtvrtinu tvé výplaty a uráží domácí.
Já nikoho neurážel! sykl Ota, rudl ve tváři. Komentoval jsem svobodně! Máme demokracii!
Máme, přikývla Marie, sbírala další talíře. Taky mám svobodu rozhodnout, koho budu v domě hostit. Řekl jsi, že radši budeš hladovět, než jíst špatné jídlo? Respektuju tvou volbu. Hladov tam tedy.
Zvedla tác a odnesla jídlo do kuchyně. Nastalo zlověstné ticho.
Jsi blázen? zašeptal Viktor, dobíhal za ní. Děláš mi ostudu před vlastním bratrem! Dej to zpátky! Omluv se!
Marie položila tác na linku, obrátila se k manželovi. Oči suché, jen chladná rozhodnost.
Já jsem ostuda? A když jen kýveš, zatímco on mě ponižuje, to tě nevzrušuje? Jsi chlap nebo rohožka, Viktore? Snědl kaviár za tisíc korun a řekl, že je špatný. Dal jsi mi někdy takový kaviár jen tak, pro radost? Ne. Všechno nejlepší dáváme hostům. A host nás využívá.
Je to můj brácha! Krev!
A já jsem tvoje žena! Deset let ti peru, vařím, uklízím. Včera jsem po směně stála do dvou u trouby. Proč? Aby mi někdo řekl, že mám levé ruce? Jestli se teď neuklidníš, dostaneš Napoleon na hlavu. Nežertuji, Viktore.
Viktor couvl. Nikdy ji neviděl takhle. Marie byla vždy pokorná, střízlivá, praktická. Teď před ním stála rozzuřená fúrie.
Do kuchyně nakoukl Ota. Už vůbec nevypadal jako frajer, spíš zmateně a dotčeně.
Takové pohostinství jsem nikde nezažil. Myslel jsem to u vás upřímně, vy mi dáváte před nos suchý chleba!
Ty u nás upřímně? uchechtla se Marie. A kde je tvoje upřímnost? V prázdných rukách? Přinesl jsi někdy něco do domu? Sáček čaje? Chodíš jen žrát a pomlouvat.
Já… mám teď těžké období!
Už dvacet let máš těžké období. Kabát nový, šála od Bosse a pořád prezenťuješ v Praze. Ale půjčit si od bráchy pět tisíc a zapomenout vrátit, to je samozřejmost.
Marie, mlč! vykřikl Viktor. Nepočítej cizí peníze!
To nejsou cizí peníze, to jsou naše! Žijeme z nich, odtrháváme dětem od pusy, abys tu mohl předvádět svoje gurmánské názory!
Ota se demonstrativně chytil za srdce.
Už dost. Z tohoto domu odcházím. Viktore, nečekal jsem, že si vezmeš takovou hašteřivku. Už tu nikdy nevkročím.
Obrátil se a šel do chodby. Viktor za ním.
Oto, počkej! To má z PMS, nebo je vyčerpaná z práce! Za chvíli ji to přejde!
Ne, brácho, Ota tragickým tónem nazul boty na ponožky. Tu urážku neodpouštím. Odcházím. Nevolej mi, dokud se neomluví.
Dveře se zabouchly.
Viktor stál v předsíni, zíral na dveře, jako by se symbolicky zavřela brána ráje. Pak se otočil a vrátil se do kuchyně, kde Marie klidně skládala maso do krabiček.
Jsi spokojená? zeptal se tiše. Rozhádaná se mnou kvůli jedinému bratrovi.
Zbavila jsem nás příživníka, odpověděla, aniž by se otočila. Sedni si a jez. Maso je ještě teplé. Nebo ti připadá taky suché?
Viktor se posadil, chytil hlavu do dlaní.
Jak jsi mohla? Byl to host…
Host má být hostem, ne inspektorem ze zdravotní hygieny. Viktore, poslouchej mě dobře. Už nikdy, slyšíš, nikdy nebudu chystat stůl pro něho. Chceš se s ním vídat jdi za ním. Nebo do kavárny. Ale za svoje. Naše peníze a čas na něj vynakládat nebudu.
Jsi krutá, zamumlal.
Jsem spravedlivá. Jez. Nebo ti to mám sebrat?
Viktor se podíval na krásnou pečeni. Žaludek mu snad v tu chvíli přímo zařval. Byl hladový a vůně masa, přes všechny hádky, byla omamná. Pomalu si vzal vidličku. Ukrojil kousek. Ochutnal.
Bylo jemné, rozplývalo se na jazyku. Omáčka příjemná, lehká sladkost, hořčice dodávala ostrost. Skvělé.
Tak co? zeptala se Marie, když viděla, jak zavírá oči spokojeně.
Výborné, přiznal tiše. Moc dobré, Marie.
Tak vidíš. Tvůj bratr je závistivý smolař, co si léčí mindráky nad druhými. Uvědom si to konečně.
Viktor žvýkal a poprvé mu hlavou letěla myšlenka, že Marie možná má pravdu. Vzpomněl si na Otovy prázdné ruce. Na jeho shazování všeho. Jak se sám cítil trapně pod jeho kritikou.
A ten dort? optal se. Dáme si?
Marie se usmála poprvé za celý večer.
Samozřejmě. A uvařím i čaj. S mateřídouškou, jak máš rád.
Vyndala Napoleon, nádherný a slavnostní. Nakrájela jej na velké kousky. Seděli vedle sebe, pili čaj, jedli dort, a napjatá atmosféra pomalu vyprchala.
Víš, řekl Viktor u druhého kousku, Ota nedal ani mamce k narozeninám nic. Prohlásil, že největší dar je jeho přítomnost.
Vidíš, kývla Marie. Prohlédáš.
Viktorovi pípnul mobil. Přišla zpráva od Oty: *Mohl jsi mi dát s sebou aspoň chlebíčky, nemám teď co jíst. Přidej mi pět tisíc na účet za morální újmu.*
Viktor přečetl zprávu nahlas. Marie zvedla obočí.
A co mu odpovíš?
Viktor se zadíval na manželku, na útulnou kuchyni, na vynikající dort. Pak na telefon. Pomalu napsal odpověď: *Nažer se v podniku, jsi přece znalec. Peníze nemám.* A zmáčkl zablokovat.
Co jsi napsal? zeptala se Marie.
Že už jdeme spát.
Marie dělala, že mu věří, přesto koutkem oka viděla displej. Přistoupila k manželovi, objala ho zezadu.
To jsi šikula, Viktore. Sice ti to trvá, ale nakonec…
Ten večer si něco důležitého uvědomili. Někdy je třeba z rodiny někoho vyhodit, aby rodina vůbec mohla žít. I když je to příbuzný. A maso bylo vynikající, ať si ti znalci s prázdnými kapsami říkají, co chtějí.