Milá tchýně, zvu vás na náš rozvod!
Když syn otevřel dveře svého bytu v Brně, Anna Králová překročila práh a s chvějícím se hlasem se zeptala:
„Jsi sám?“
„No jo…“ odpověděl Jakub zmateně.
„A kde je Alena?! Už odešla? Je konec?“ Hlas tchýně se třásl nervozitou.
„Mami, o čem to mluvíš?“ Jakub pokrčil rameny, nechápaje, kam míří.
„Takže jsem přišla pozdě…“ Anna Králová těžce povzdechla, prošla do obýváku a opatrně si sedla na kraj pohovky, jako by se bála zabrat příliš místa. „Přišla jsem moc pozdě…“
„Mami, co se děje?“ Jakub se znepokojil, cítil, jak se mu v hrudi rodí úzkost.
„Ty mi chceš tvrdit, že je všechno v pořádku?!“ Podívala se na něj s podezřívavým pohledem, jako by skrýval nějaké strašné tajemství.
„Co mělo být špatně?“ rozptýleně se zeptal Jakub.
„Synu, vysvětli mi hned, co je tohle za nesmysl?!“ Anna Králová sáhla do kabelky, vytáhla pohlednici se zvadlou růží a rozhodně mu ji podala. „Dnes ráno to bylo v mé poštovní schránce. Pozvání na rozvod!“
Jakub vzal pohled, přelétl očima text psaný úhledným písmem: „Milá tchýně, zvu vás na náš rozvod! Vaše snacha Alena.“ Ztuhl, nevěřícně zíral na slova.
„Mami, vážně si myslíš, že je to pravda?“ zeptal se, snaže se skrýt zmatek.
„Ty snad chceš říct, že jsem si to napsala sama?!“ Anna Králová zoufale mávla rukama, hlas se jí chvěl zraněním a vztekem.
„Ne, jen… Alena? Vážně?“
„Kdo jako Alena?“
„No, tvoje snacha…“
„Jakube, přestaň točit! Vysvětli mi, co se děje! Došlo mezi vámi k rozvodu? Vždyť jste spolu ani nebyli rok! Kde teď je?“
„Mami, uklidni se, nic se neděje. Alena je v práci… možná. Ráno bylo všechno jako obvykle. To je nejspíš nějaký vtip. Kvůli té polévce, asi…“
„Vtip? Kvůli polévce?!“ Anna Králová na syna pohlédla, jako by úplně ztratil rozum. „Tvrdíš, že kvůli polévce se dá takhle žertovat?!“
„No jo, kvůli polévce,“ Jakub se rozpačitě podrbal na zátylku. „Včera ji uvařila poprvé. A já řekl, že… no, moc se jí to nepovedlo. Není jako tvoje.“
„A co bylo dál?“ tchýně přimhouřila oči, tušila, že příběh nabírá dramatický spád.
„Rozčílila se, chtěla polévku vylít. A pak prohlásila, že vařit přestane, dokud to všechno nesním. Tak jsem v odpověď blábolil, že podám na rozvod, když přestane vařit. Byla to legrace…“
„Legrace?! Ty jsi jí říkal o rozvodu — jako vtip?!“ Anna Králová vyskočila z pohovky, oči jí plály spravedlivým hněvem.
„No, pak jsem vysvětlil, že jsem jen žertoval, ale hádka už byla v plném proudu…“
„Všechno, synku, jsi celý po otci!“ rozhodně zamířila do kuchyně. „Kde je ta polévka? Přines ji sem!“
„Proč?“ Jakub znejistěl, následoval ji.
„Budeme jíst. Rozuměl jsi?“
„Mami, není dobrá…“
„Já ti ukážu ‚není dobrá‘! Rychle do kuchyně!“
Anna Králová pevným krokem našla hrnec s polévkou, postavila ho na sporák a zapnula plyn.
„Pojď sem!“ Její hlas zněl jako generálův rozkaz na bojišti.
„Mami, ale…“ Jakub se pokusil namítnout, ale zarazil se pod jejím přísným pohledem.
„A přines mi klíče od bytu!“
„K čemu?“ zůstal stát, nechápal, kam tím míří.
„Přines, řekla jsem!“
Jakub sklopil hlavu, přinesl klíče. Matka je okamžitě sebrala a strčila do kapsy své staré bundy.
„Sedni si ke stolu!“ poručila, nalévajíc polévku do dvou talířů.
První vzala lžíci a začala jíst, aniž by přestala syna pozorovat. Jakub neochotně následoval její příklad.
„A tohle nazýváš špatným?“ zvedla obočí, když dojídala svou porci. „Normální polévka!“
„No, tvoje je lepší…“ zamumlal Jakub, vrtěl lžící v talíři.
„Já vařím třicet let! Tvá žena se teprve učí! Rychle tu lžíci vezmi a jez, dokud to nevystydne!“
Pět minut u stolu panovalo hrobové ticho, přerušované jen cinkáním lžic a občasným srkáním. Když Jakub dojedl, natáhl ruku:
„Mami, už mám. Dej mi klíče.“
„Nedám,“ Anna Králová se lstivě usmála. „Nejdřív úkol.“
„Jaký úkol?“ Jakub zůstal v úžasu stát.
„Takový. Tamhle na poličce je kniha ‚Kuchařské umění pro celou rodinu‘. V neděli s tatínkem přijdeme na návštěvu. A ty, můj milý, osobně uvaříš tři jídla z té knihy!“
„Já?!“ Jakub málem vdechnul vzduch. „Vždyť mám manželku!“
„Ne, ne, synáčku. Tvá žena tak maximálně nakrájí cibuli. Všechno ostatní je na tobě. A já pochválím její polévku. A ty… rozvod, vidíš to! Chceš-li, jako já s tvým otcem — žij s ženou dvacet let, pak si promluvíme!“
„Chápu…“ zamumlal Jakub, sklopil oči.
„A žádné řeči! A jestli se budeš vyhýbat, otec z tebe stáhne tři kůže. Víš přece, jak rád dobře jí…“
Anna Králová vstala od stolu, vrhla na syna poslední přísný pohled plný mateřského odhodlání. A v duši jí zuřila bouře: Jak ochránit tento mladý pár před zbytečnými chybami? A jak mu vysvětlit, že láska není jen o žertech, ale i o tom umět si navzájem vážit, i když je polévka trochu přesolená?