Václav a Alena právě přišli z obchodu. S těžkými taškami vstoupili do kuchyně a začali vybalovat nákup. Václav, zabraný do práce, se náhle otočil k Aleně a s lehkým úsměvem řekl:
— Alenko, odpočiň si. Já ti něco uvařím… něco výjimečného. Moje specialita. Guláš!
— Ty umíš vařit guláš? — Alena zůstala stát s otevřenými ústy.
— No jasně, co je na tom? — upřímně se podivil.
— Ale ne… jen… — Alena náhle zakryla obličej dlaněmi a rozplakala se. Ticho, ale hořce, jako by z ní vyrazil celý proud potlačovaných pocitů.
Václav zmateně přisedl blíž.
— Alenko, co se děje? Něco se stalo?
Neodpověděla hned, ale po chvíli, utírajíc slzy, vydechla:
— Nikdo… celé ty roky… mi guláš neuvařil. Ani jednou. Máma kdysi, dávno… A pak jen já, pořád pro někoho. A on… Honza… jen jedl, pil, bavil se… A já všechno táhla…
Václav sklopil oči. Věděl, že se Alena nedávno rozvedla. A věděl, jak jí je těžko.
Rozvod s Honzou byl nevyhnutelný. Zrovna před rodinnou dovolenou se zasekl v hospodě, nepřišel na nádraží, kde na něj čekala manželka a syn. Tehdy Alena pochopila: dost. Už ne.
Nejprve přišla úleva. Noci bez bouchnutí dveří a opilých hovorů v kuchyni. Bez rachocení lednice ve tři ráno. Bez odporných kamarádů, co smrděli pivem. Ticho a svoboda. Ale za půl roku to ticho začalo dunět. Dusilo ji.
Ano, měla syna Tomáše, práci, věrné kamarádky. Ale chybělo jí to nejdůležitější — někdo po boku. Někdo, kdo se o ni postará.
Hledala východisko u bratra Pavla:
— Nemáš někoho slušného? Aby nechodil po výčapech a nešlapal mi po duši.
Pavel se rozzářil:
— Mám jednoho. Václava. Je obyčejný, ale spolehlivý. Není krasavec, ale srdce má na pravém místě. Věř mi, špatného bych ti neporadil.
Na první schůzce se jí Václav zdál až moc prostý. Vysoký, hubený, s tváří, která nebyla z časopisu. Nic extra, ale… měl vlídné oči. Upřímné.
„Však ono to přijde,“ pomyslela si a dala mu šanci. Horší už to být nemohlo.
První rande byla stísněná, trochu trapné. Pak ale Václav najednou zmizel. Na týden. Alena si myslela — nelíbím se mu. Bylo jí líto, dokonce se urazila. A pak se objevil znovu — s dortem a květinami.
— Poslali mě na služebku. Promiň, že jsem se neozval.
Od té doby se stali blíž. Chodili na procházky, povídali si. Tomáše zatím nesvěřila — bála se, aby nevyplašila to křehké teplo, které v ní začalo růst.
Jednou se potkali před obchodem. Nákup byl těžký. Václav mávl rukou:
— Já mám auto. Naložíme to do kufru.
— Auto? Já ani nevěděla…
Když skládali tašky, přiblížil se Honza. Opilý, jako vždy. S pokřiveným výrazem. Podíval se na Václava a hned začal:
— No to je překvapení! Našla sis náhradu, co? A já mám právo vidět syna!
— Bývalý? — zašeptal Václav.
— Ano… — povzdychla si Alena.
— Honzo, odejdi, — řekla tiše. — Ne dnes.
— No jéje, bojíš se! A ty, frajere, dávej bacha! — zařval Honza a odkráčel.
Václav se ovládl. Kvůli Aleně.
Doma Alena mlčky vybalovala. Pak si sedla na židli a obejmula se kolem ramen.
— Zranilo tě to? — zeptal se tiše.
— Trochu…
— Pořád ho miluješ?
— Ne. Ty city už dávno pohřbené. Zůstaly jen křivdy.
— Tak to je v pořádku. Odpočiň si, já uvařím guláš.
— Vážně umíš? — znovu se divila.
— Samozřejmě.
A zase slzy. Z únavy. Z toho, že konečně někdo nebere, nekřičí, neničí… ale prostě chce pro ni uvařit…
Václav se zabral do vaření. Alena mezitím usnula v obýváku. Přikryl ji dekou, zatáhl závěsy. Na vteřinu se zastavil — a pohladil ji po vlasech. Jako něco svatého.
Náhle — zvuk v zámku.
„Tomáš…?“
Ale dovnitř vkročil Honza.
Za minutu už zase stál na chodbě, s prásknutím za sebou.
— Jen zkus přijít znovu! — zavolal za ním Václav a vrátil se k plotně. Kontrolovat brambory.
Za půl hodiny se Alena protáhla a usmála se.
— Někdo byl tady?
— Asi se ti to zdálo, — odpověděl laskavě.
A v duchu si řekl: „Teď ji budu chránit. Vždy.“
Ten večer Alena řekla:
— Chci, abys potkal Tomáše. A… zítra vyměním zámky.
Za měsíc se vzali. Pavel měl radost. Často říkal Tomáškovi:
— Tady máš tátu. Pořádného. Važ si ho.
A chlapec přikývl.
A Václav večer zase vařil guláš. A nemohl uvěřit, že pravé štěstí začíná tak prostě. S láskou, laskavostí… a obyčejným gulášem.