Starý deník – zápis z 10. května
„Ta tvoje dcera zase řve?!“ To mi řekla žena, která si říká babička.
„Proč ta tvoje holka pořád ječí?!“ vyštěkla na mě tchyně s takovou nenávistí, jako bych do domu přinesla cizí dítě, a ne její vlastní vnučku.
„Je nemocná, má horečku,“ snažila jsem se vysvětlit, lapajíc po dechu z vyčerpání a nervů.
„A to mě nezajímá! Ať nedělá takový randál! Rozbolí mě z toho hlava!“ vyplivla, aniž by se otočila směrem k dětskému pokoji, kde moje malá Tereza chraptivě vzlykala v horečkách, schoulená ve zmačkané peřině.
Pobíhala jsem po bytě jako zvíře v kleci. Dítě sténalo, celé tělíčko ho bolelo, hledala jsem léky na teplotu, automaticky kontrolovala vodu v lahvičce, stahovala závěsy, aby jí nepálilo slunce do očí… Pak jsem zapnula noční projektor hvězd – jediné, co ji aspoň trochu uklidnilo. Dívala se na třpytivé hvězdy na stropě a na chvíli přestala naříkat. Já v tu krátkou chvíli běžela do kuchyně – vařit kaši, připravit čaj, zkontrolovat plenku. Všechno naráz. A všechno sama.
A tchyně… Ta seděla rozvalená v křesle, v šatech s hadím vzorem, jako královna ve vlastních očích. Stěžovala si, jak ji „pálí hlava“, vyžadovala ticho a obviňovala mě, že „neumím ucpat to svoje dítě“.
„Poslyš,“ procedila mezi zuby, když jsem znovu prošla kolem, „brzy vás tady vyhodíme. S tím tvým fňukajícím spratkem. Můj syn měl stokrát lepší holky. Nevdal se proto, aby žil v blázinci! Rodina ho brzy omrzí, v tom mám jasno!“
A víte co… Jděte do háje. Prostě do háje. Jenže jsem to neřekla nahlas. Zatnula jsem zuby a běžela k Terezce, protože zase plakala – z horečky, z bolesti, z toho, že ji nikdo neumí pohladit kromě mě. Znovu jsem ji přikryla, políbila na rozpálené čelo, přitiskla k sobě.
A pak zase do kuchyně. A znovu skrz její jedovaté řeči:
„Dobré matky mají děti, které nekřičí!“
„To tvoje děvče je prostě rozmazlené!“
„Ženy jako ty jsou ostuda!“
„Můj syn potřebuje normální ženu, ne tohle!“
A kde byl můj manžel? Pořád někde „zaseklý“ v práci. Nevnímá, že mě jeho matka denně tráví. Říká: „Nevšímej si jí, je prostě stará.“ A to, že padám únavou, že se mi třesou ruce, že je dítě nemocné a já zůstávám sama uprostřed tohoto pekla – to ho jako by nezajímalo.
Nevím, co bude zítra. Nevím, jak dlouho ještě vydržím v tomhle domě, kde nás s Terezkou nenávidí. Ale vím jednu věc – už nedovolím, aby moji dceru někdo ponižoval. Jsem připravená odejít. Jsem připravená bojovat. Už nejsem jen manželka a snacha. Jsem matka. A to znamená, že jsem silnější, než si myslí.