Připravovat pro všechny
„Neplánuji velkolepou oslavu k výročí, takže zvu co nejméně hostů,“ vyprávěla Nina synovi a snaše při večeři.
„Kolik tedy?“ zeptal se pro jistotu Vojtěch, protože znal matčinu lásku k bohatým oslavám.
„Určitě přijde třiadvacet lidí a ještě pár je nejistých,“ odpověděla klidně starší žena.
„Počkejte,“ rychle si Olinka poskládala celý obrázek. „To znamená, že jste už všechny pozvala a teď nám to jen ohlašujete?“
„No, slavím sedmdesátiny, je to můj byt a mám právo pozvat, koho chci,“ odvětila Nina. „Budou tu jen děti, vnoučata a blízké sestry s rodinami. Sousedé ani vzdálení příbuzní nepřijdou.“
„Proč ale tolik starostí a výdajů?“ nechápal Vojtěch. „Náš byt není dost veliký, aby se všichni vešli, teď budeme muset nakoupit zásoby, uklízet a všechno připravit.“
„Aha, bydlet v mém bytě vám nevadí, ale jednou za čas matce udělat oslavu, to už je moc,“ začala Nina koncert. „Možná je to můj poslední jubilej, mám právo rozhodovat sama.“
„Copak nevíš, že matka přípravy sama nezvládne?“ zeptal se poté Vojtěch. „Moje starší sestra Káťa se s matkou dlouho hádá, takže není jasné, jestli vůbec přijde. Mladší Irena žije v jiném městě a určitě nepřijede, aby pomohla, takže vše je na tobě.“
„Perfektní, takže se na týden stanu služkou,“ zlobila se Olinka.
„Nemáme na výběr, máme matku respektovat, navíc žijeme v jejím bytě,“ připomínal Vojtěch.
Olinka nic dělat nechtěla, ale spolubydlení se zdálo být rozhodujícím argumentem. Chápala, že jinak jim tchyně nedá pokoj a nervy jim pocuchá. Dva týdny před oslavou udělala v bytě generální úklid, vše vyleštila a rozhodla se, že před oslavou jen vše osvěží.
„Nelíbí se mi jídelníček, který jsi navrhla,“ říkala Nina, když se dívala na snachiny poznámky. „Je tu málo masitých jídel, nikdo nepotřebuje vaše moderní sendviče, hosté nesmějí zůstat hladoví.“
„Ale je tu hodně jídel, vše je kalorické a vyžaduje to hodně prostředků a času na přípravu,“ obhajovala se Olinka.
„Dobře, něco ještě přidám, pak rozhodneme,“ mračila se Nina.
Po jejích dodatcích se seznam jídel a nákladů zvýšil na polovinu. Částečně si Nina plánovala banket zaplatit sama, zbytek počítala s podporou syna a snachy.
„Za prvé jsme rodina a to je normální,“ rozhodně prohlásila. „Za druhé jsem ještě nic nerozhodla ohledně bytu. Když vám ho nechám, budete stejně v zisku, takže by bylo dobré se trochu snažit.“
Olinka se pokoušela ovládat a nic neříci, aby muže neurazila. Ten pokorně plnil matčiny rozmary. Nechtěla nakupovat všechny potraviny v jednom obchodním centru, protože se jí to zdálo nevýhodné.
„Ale prolétáme benzín, ztrácíme čas a síly, abychom koupili máslo v jednom obchodě, smetanu na trhu a vejce na venkově,“ nerozuměla Olinka.
„Nic není nemožné,“ trvala na svém tchyně. „Chci mít jistotu v kvalitě produktů, proto je třeba nakupovat tam, kde beru vždy.“
Nina sama neměla moc sil na přípravy, ale dohlížela na nákupy a chtěla, aby ji syn vozil autem. Vojtěch se po práci musel vláčet s matkou po obchodech a poslouchat další kázání.
„Doufám, že máš osvědčeného cukráře na objednávku dortu?“ ptala se Nina snachy.
„Myslela jsem, že prostě koupíme hotový dort nebo zákusky,“ zmateně odpověděla Olinka.
„Jasně, mohli bychom koupit placičku na oslavu mých narozenin,“ urážela se uměle důchodkyně. „Tvojí matce takové věci určitě neprovádíš.“
„Moje matka měla loni výročí a vůbec ho neslavila,“ vyhrkla Olinka. „Prostě jsme si sedli v rodinném kruhu s rodiči a rodinou bratra.“
„To je vaše osobní věc, každá rodina má svoje pravidla,“ nevzdávala se Nina. „Přišla jsi do naší, buď tak laskavá a respektuj naše pravidla.“
Olinka se upřímně snažila tchyni zavděčit. O přestávce v práci vybírala dort a prohlížela recepty, po práci skočila do obchodu, protože pořád bylo třeba něco dokoupit. Hosté byli pozváni na sobotu, takže si vzala volno od čtvrtka, aby vše stihla včas připravit.
„Mám dojem, že vůbec nemáte svědomí,“ zase se zlobyla Nina. „Tak dobře, Vojtěch je muž a nic nechápe, ale mohla bys mi pomoct sama.“
„Co je špatně?“ snažila se Olinka pochopit příčinu nespokojenosti.
„Budu mít oslavu, přijdou hosté a já je mám přivítat v županu a s drdolem na hlavě?“
Olinka se musela vláčet s tchyní po obchodech a vybrat oblečení. Domluvila se se známou dívkou, která slíbila přijít domů a udělat oslavenkyni účes s make-upem.
„Proč dnes pečeš masové rolády?“ vtrhla Nina do kuchyně. „Oslava je pozítří a nebudou čerstvé.“
„Protože zítra mám celý den naplánovaný a fyzicky nestihnu připravit vše najednou,“ připomněla Olinka. „Sporák a trouba budou obsazeny a mám jen dvě ruce.“
„Tak tedy vstávej dřív a nemusíš ze sebe dělat hrdinku,“ tlačila Nina.
„Snažíte se vše udělat mýma rukama,“ už nemohla mlčet Olinka. „Vůbec, když se vám to nelíbí, nedělám nic.“
„Jakto?“ křičela Nina, rudá od zlosti.
„Veďte své hosty do kavárny nebo si objednejte rozvoz,“ neovládala se Olinka. „Mám dost nespokojenosti a obviňování.“
Vojtěch, vracející se z práce, našel plačící manželku a rozzlobenou matku. Matka pila kapky na srdce, obviňovala snachu z pokusů zničit ji a kazit oslavu.
„Drahá, prosím, vyrdžme ještě pár dní, ať se to všechno uzavře,“ prosil Vojtěch. „V podstatě zbývá pár dní, prožíjeme to a bude zase klid.“
Olinka přemohla svou pýchu kvůli manželovu klidu, odpočinula si a vyrazila do kuchyně. Celý pátek tam strávila, padající únavou. V sobotu do příchodu hostů bylo vše připraveno a byt zářil čistotou. Oslavenkyně v novém oblečení a s účesem přijímala gratulace od hostů a všechny zvala ke stolu.
„Vše je připraveno s láskou a v dobré náladě,“ sladce se usmívala Nina na příbuzné.
„U vás je vždy chutné, pěkné a originální,“ sypali komplimenty hosté.
„Hodně jsem se snažila, ale byli lidé, kteří se pokoušeli dělat problémy,“ odpovídala oslavenkyně, nedívala se na nikoho konkrétního, ale pak sjela pohledem snachu a dcery.
Celý banket Olinka pořádně neusedla, protože běhala s talíři. Vojtěchovi praskly nervy a přiměl sestry, aby pomohly jeho ženě.
„Nedokážu pochopit, jestli jsi hrdinka nebo jen taková hloupá,“ zeptala se manželova sestra Káťa v kuchyni.
„Co máš na mysli?“ nechápala Olinka.
„Je jasné, že si z tebe matka dělá otroka a celý banket je na tvůj účet a s tvými silami,“ odpovídala.
„Nesypej jí sůl do ran,“ prosila druhá sestra Irena. „Dobře znáš naši matku a víš, proč s ní držíme odstup.“
„Oslavuje se přece výročí, úcta, bydlíme společně a vůbec,“ byla zmatená Olinka.
„Je to naše matka, na oslavu jsme přijely jen ze strachu, že by to skutečně mohlo být naposled,“ pokračovala Irena. „Objektivně vzato, je hodně náročný člověk, žít s ní je nemožné. A pokud si myslíš, že vám nechá byt, tak to asi ne. Prostě se snaží udržet vás u sebe a kontrolovat, to jsme už prošly.“
Hosté zůstali dlouho, pronášeli chvály, stůl vyprázdnili a odešli domů, přibrali si balíčky s sebou. Oslavenkyně jako královna odešla odpočívat, aniž poděkovala synovi a snaše za pomoc. Olinka sama myla nádobí skoro do rána a pak se teprve šla uložit. Ale vyspat se nešlo, protože v deset ráno vtrhla tchyně do pokoje s návrhem jít nakupovat, protože chtěla utratit darované peníze.
„Já už takhle nemohu a nechci, chápeš?“ zeptala se Olinka muže, jakmile se za ní zavřely dveře. „Nikam nepojedu a je mi jedno, jak na to bude reagovat.“
Vojtěch také nikam nešel, což Ninu urazilo, uspořádala další scény a všem vyprávěla, jak ji syn a snacha neocenili a urazili. O dva měsíce později Olinka přesvědčila manžela, aby se s ní přestěhoval do nájemního bytu, aby žili daleko od tchyně. Nina to nedokázala pochopit a stále roznášela snachu, že „zničila život jejímu synovi a vůbec nerespektuje jeho matku.“ Sama sebe Nina považovala za ideální matku, od níž vyrostly jen nevděčné děti.
