Hele, musím ti povyprávět, co se mi přihodilo, protože tohle bys nevymyslela ani ve snu.
Tak si představ klasickou sobotu, co začíná úplně jako vždy. Standa stojí u otevřeného kufru svého starého Superbu a pečlivě skládá prázdné plátěné pytle na bednu s nářadím. Má na sobě tu naší šusťákovku, co nikdy nevyhodí a podle té shrbené postavy bys řekla, že se chystá kopat přímo pro český národ.
Lenko, jedu teda, moc tu beze mě nezadrž, jo? ani se neohlídl, když kontroloval zipy tašky. U mámy na chalupě v Úvalech už plot sotva drží, budu muset vyměnit sloupky, a taky je čas rozhrabat záhony, než začne lejt.
Stála jsem u okna, mačkala hrnek s horkým kafem, až mě prsty bolela.
No jasně, jeď, to je svatá povinnost, povídám mu stejným hlasem, kterým vrčí lednice, když spouští kompresor. Pozdravuj mamku, ať se šetří.
Náš hrdina kývl, zabouchnul kufr, a za chvíli jeho auto zmizelo za rohem zahrádkářské kolonie. Už pět let téměř každou sobotu mizí rýt brambory k té své mámě na chalupu do Úvalu.
Vážně, v létě v zimě, vedro nevedro, pořád je tam jako ukázkový syn, za kterého by ho v Českém rozhlase mohli vyhlašovat chlapem roku.
Položila jsem hrnek, protože z chodby se začal dobývat mobil, jakoby mi chtěl utrhnout sluchátko. Na displeji Terezka matrikářka, moje letitá kamarádka, co sedí už čtvrt století na obecním úřadě.
Leni, chtěla jsi zjistit něco ke tchyni kvůli té sociálce, že? Hele, kontrolovala jsem to snad třikrát ve všech možných registrech a fakt nemůže být chyba, vychrlila skoro bez dechu.
Nebyla tam nějaká exekuce? pohrávám si s nedoplatky za plyn, aniž bych něco čekala.
Prosím tě tvoje tchyně, Zdislava Novotná, je vedená jako zesnulá od jara 2019, vypadlo z ní.
Najednou mi podklouzla zem pod nohama, ruce se klepou, a musím se přidržet židle, abych nešla k zemi.
Jak jako mrtvá? Vždyť tam Standa zase fičí s léky a nákupem!
Hele, co tam tahá, netuším, říká Tereza už pevným hlasem, ale na chalupě v Úvalech teď oficiálně bydlí nějaká Polina Horáková, dvacet pět, a s ní tři malý děcka.
V uších mi hvízdalo, v obličeji horko ale snažím se normálně dýchat. Mladá ženská, 25 let a hned trojčata?
Pět let Standa tají, že matka je po smrti, aby živil nějakou druhou rodinu?
Kouknu na klíče od auta, co mám na poličce v předsíni. V sobě nemám žárlivost, ale pocit, jako by mě někdo strčil do ledový vody.
Cesta do Úvalů zabrala necelé dvě hoďky seděla jsem ušlá, s očima do jednoho bodu, rádio vypnutý. Hlavou mi běhala stejná scéna: udržovaná chalupa, houpací síť pod lípou a dlouhonohá slečna, co nosí Standovi vychlazený Birell.
Čekala jsem, že najdu tajné hnízdečko za mé nervy a peníze z domácího rozpočtu.
A místo toho? Skutečnost mě úplně praštila do uší, ještě než jsem vůbec vystoupila u známejch zelených vrat.
Fakt ne nějaký idylický letní domeček spíš blázinec zmenšený do nového vysokého plotu. Za plotem ticho. Ani ptáček, ani šust listí, jenom něco houká a vyje ve víc hlasech, až mě z toho zabolí zuby.
Chtěla jsem vejít brankou, ale zamčeno zevnitř.
Obešla jsem chalupu kolem starého sadu prokopaná tráva, kopřivy až po pás. Po bramboře nebo záhonu ani stopy, jen udupaný trávník a hromady rozbitých hraček a plastových pekáčů.
Nakukuji verandovým oknem, okno se třese od toho randálu.
V místnosti svítí bílé světlo, v koutě hory nepořádku. Uprostřed stojí dívčina, jen stín v ucapartaném županu, s kruhy pod očima až na bradu, vlasy zmuchlané do dredů.
Kolem ní tři batolata jako kopie, každé řve jiným tónem, a tak moc, že přes dvojitý sklo mi zaléhají uši.
Holka na nervy, drží telefon u ucha, snaží se překřičet ty malý:
Tati! Kde jsi?! Slíbil jsi, že budeš tu před hodinou! Všichni tři se pokakali najednou, já už nemůžu! Dovez Sunar a ubrousky, už tu nic nemám, tati prosím!
Tati? Protočila se mi hlavou úplně jiná skládanka tak proto žádný milenec, žádné tajné románky.
Takže dobrodinec z povinnosti? Sponzor mládí, co maskuje staré chyby?
U vrat právě zahlédnu Standovo auto. Stojím a mizím do stínu jasmínu, a ruka nějak automaticky sahá na lopatu opřenou o zeď starou, s odpadající barvou.
Standa vystoupí z auta a vleče v každé ruce balení plenek z Lidlu, přes rameno tašku s přesnídávkami. Vypadá, jakoby ho někdo zlomil na půl, unavený, ale statečný.
Otevře branku, málem zakopne o tříkolku. Poli, jsem tady! ozve se hlasem, kterým bys věřila, že ho právě poslali na nucený práce.
Vyrážím ze stínu, držím lopatu pořád pevněji.
No nazdar, zahradníku, vrčím.
Standa nadskočí, až mu padají plenky do bláta. Lenko?! vyvalí na mě oči jak dva talíře.
Jo jo, sama. Jsem přijela pomoct s tou tvou úrodou letos teda trojnásobná, co? kývnu hlavou směrem k té zvěřině na verandě. A maminka podezřele omládla!
Lenko, není to, jak to vypadá, nech mě vysvětlit! uhýbá, mává rukou, abych schovala lopatu.
Stando, pět let mi lžeš do očí, jezdíš sem ke komu, když máma už roky není?
Na verandu vylítne Polina drží děcko v jedné, špinavý hadr v druhé.
Tati, kdo to je?! Je to tvoje manželka, ta sekernice, co se jí bojíš i na krok?!
Sekernice?! až mě to pobavilo.
Udělám krok dopředu, rozhlížím se už s určitou škodolibostí. Standa se mačká ke kovovýmu plotu, nemá kam utéct.
No, teď vám to tu pěkně pročistím…
Sotva to dořeknu, on chrání Polinu jak medvěd mládě. Lenko, neubližuj jí! To je moje dcera!
Zůstanu stát a prsty mi ztuhnou na rukojeti lopaty.
Cože? My máme jen Dana, tomu je dvacet!
Ještě před tebou chyba mladí máma mi to řekla, než umřela. Vysvětluje zpocený, dýchá jak po doběhnutí maratonu. Před pěti lety, když máma odešla… našel jsem tu Polinu. Byla úplně sama, matka jí také zemřela, bydlela v rujně. Dojímalo mě to postavil jsem domek, plot, aby měla zázemí.
Polina najednou spustila brek, jako když vezmeš sirénu.
A ten, co ji zplodil, utekl jak zjistil, že čeká trojčata, mávne Standa kousek směrem k domu. Nevzal jsem si srdce jim nepomoci trojčata, to je peklo na zemi, pomáhám, aby vůbec mohla spát pár hodin v kuse.
Bez něho bych už zašla! On tu nelelkuje myje podlahy, přebaluje, ještě v noci houpe kočárky!
Jen na něj koukám, zvadlý, šedý, ruce se třesou.
Takže… pokládám pomalu lopatu. Ty místo nevěry převlíkáš plínky trojce kojenců?
Ano! vypadne z něj hlas, že málem přejde v alt. Leni, tohle je těžší než práce, těším se v pondělí do kanclu! Ale jsou to moje krev, vnoučata.
Mlčí, kouká do země, čeká, co z něj bude.
Dívám se na tu jeho novou rodinu uřvaná trojka, Polina k smrti unavená. Žádná nevěra, žádné zlý úmysly, spíš malej hrdina, co se zapletl a tahá, co unese.
Takže já jsem podle tebe semetrika, co nesmí vědět pravdu? ledově povídám a jdu k Polině. Beru jí brečící dítě a hned ho kolébám. Zvyklá, no. Klouček se ke mně přitulí a přestane ječet.
Tak dědo Standíku. Gratuluju, jsi v tom až po uši.
Jdeš se rozvádět?
Ani omylem, řeknu, spravuju malýmu dupačky. Rozvod by byl moc jednoduchý navíc zbytečně drahý pro mě!
A teď vážně: Holka, dítě do ohrádky a sama se šupem do sprchy, klidně čtyři hodiny spánku, a nenechám tě nikým vzbudit.
Civí na mě jak zjara.
A vy? ptá se.
Já teď dělám babičku na zástup, mrknu. A na Standu: A ty, šup na kuchyň, přihřej Sunar, a voda musí mít přesně 37 stupňů.
A já? koukne na mě, sbírá ty popadaný plíny.
A já volám našemu Danovi. Dlouho brečel, že by potřeboval nový herní počítač tak ať si přijede trochu zasloužit, bude s tebou kopat brambory, a ještě zlepší jemnou motoriku!
Standa zbledl, už si snad představil, jak to bude vypadat.
Lenko, to fakt musí Dan zažít?
Musí, Franto, musí, povídám ostře. A ještě jedna novinka: protože jsi oficiálně dědou několika vnoučat, beru tvou platovou kartu pod správu!
Na co? pípne.
Dětem je potřeba koupit pořádný postýlky a kočár, ne ty pochybnosti z bazaru. A mně patří kompenzace za nervy a šaty do lázní, ať si odpočinu dlouho si o tom sním.
Houpám dítě, usíná jak do vody hozené.
A vy tu klidně kopte, dokud je teplo. A až se vrátím ze Špindlu, chci vidět útulnou zahradu. Jinak tvým kámošům řeknu, že nejsi žádný frajer, ale nejlepší pečovatel v kraji.
Standa sebere tašky, táhne se domů, zhrbený pod břemenem.
Nadechnu se podzimního vzduchu co voní ne dýmem a listím, ale pudrem a zkyslým mlíkem.
Tenhle chaos už ovládám já. Držím v ruce ovladač!
Za měsíc jsem seděla na naší verandě, zamotaná v nové norkové bundě, i když bylo skoro na tričko. Pípnul mi telefon zpráva o platbě z Standovy karty.
A vzápětí fotka: Standa s Danem, ušmudlaní, ale usměvaví, tlačí před sebou obří kočár pro trojčata.
Usmála jsem se a dopila kafe. Každý v Česku má ten svůj kříž, a zdá se, že Standa si ten svůj už zamiloval.
No, co říkáš? Klidně mi napiš, budu ráda!
