V jednačtyřiceti jsem se sestěhovala s pětapadesátiletým vdovcem. Všechno se zdálo dokonalé, dokud jednoho dne můj vnuk neonemocněl.
Rostislav vstoupil do mého života v březnu. Bylo to to protivné období mezi zimou a jarem: venku rozbředlý sníh, bláto všude, šedé nebe nad Prahou. Stála jsem u pokladny v Bille na Vinohradech a nervózně hledala v kabelce klubovou kartu. Za mnou už se netrpělivě formovala fronta, lidé přešlapovali, někdo demonstrativně koukal na hodinky.
Stál druhý v řadě a v ten moment klidně řekl:
Nespěchejte, to je v pořádku.
Prostě to řekl. Bez podráždění, bez té známé kyselé poznámky, kterou v takových chvílích často slyšíte.
Otočila jsem se. Muž okolo pětapadesáti, tmavý kabát. Obyčejný obličej, ničím zvláštní, ale jeho úsměv živý, opravdový, ne předstíraný.
Dali jsme se do řeči už před východem z obchodu. Bylo to až směšně snadné ukázalo se, že bydlí v sousedním domě na Korunní. On byl už tři roky vdovec, já rozvedená osm let.
Za týden mě pozval na výstavu v Rudolfinu.
Když jsem to řekla své kamarádce Jitce, hned se zeptala:
Má byt?
Jitka je prostě realistka. Praktická až na kost.
A byt skutečně měl. I auto. A práci ve stavebnictví i když úplně do detailů jsem to neskoumala. V tu chvíli mi přišlo, že je důležité něco jiného že umí opravdu poslouchat. Ne jenom přikyvovat, ale skutečně slyšet.
Pamatoval si drobnosti.
Jednou jsem mezi řečí poznamenala, že mám radši třešňový koláč než jablečný. Třešňový je podle mě veselejší, jablečný nudný. Řekla jsem to jen tak mimochodem, jednou.
Na další schůzku přišel s třešňovým koláčem, přesně z té pekárny na Vinohradské, o které jsem se kdysi letmo zmínila.
To mě úplně dostalo. Takové maličkosti. To je to, na čem zlomíte ledy.
V květnu najednou navrhl, abychom bydleli spolu.
Sešli jsme se teprve dva měsíce. Ani jsem pořádně nevěděla, jestli mi voní jeho košile.
Libuško, nejsme už dvacetiletí, řekl klidně. Na co čekat?
Musela jsem uznat, logiku měl pevnou. Tehdy jsem jenom kývla.
Cestou domů jsem přemýšlela: Počkej, není to brzo? Dva měsíce, to je nic.
Ale večer jsem mu stejně zavolala:
Zkusíme to.
Nakonec se nastěhoval ke mně. U něj na bytě zrovna bydlel nějaký příbuzný prý ho nebylo kam poslat, teprve si tam zařídil věci. Nebyla jsem proti. Mám velký třípokojový byt na Vinohradech, místo bylo.
První dva týdny byly skoro jako film. V neděli vařil obědy. Dělal to v naprostém klidu, s radostí poprvé v životě jsem viděla chlapa, který dokáže hodiny kouzlit v kuchyni a ani trošku se nevytočí. Pomalu, pečlivě, se zájmem.
Jeho bramboračka se mi povedla líp než moje vlastní, to uznávám.
Postupně se začaly objevovat drobnosti.
Nejdřív mu večer kolem desáté telefonoval syn. Rostislav odešel na půl hodiny do kuchyně. Vrátil se trochu napjatý a poprosil, jestli bych mu půjčila do příštího týdne pár tisíc, prý má David trable s autem.
Nebyla to velká částka, tak jsem to neřešila.
Za týden David volal znovu zase peníze, tentokrát z jiného důvodu.
Začala jsem si všímat.
Moje dcera Anna bydlí v Mělníku. Jednou za měsíc přijede, přiveze vnoučka. Matýsek má šest let, říká mi babi Liba a vyžaduje, abych pekla lívance s dírkou, ne obyčejné placky.
Když přijela poprvé po tom, co se Rostislav přistěhoval, byl doma.
Matýsek šel hned za ním, vůbec se nestydí to má po Anně. Sedl si vedle na gauč a ukazoval mu svoje autíčko.
Rostislav na něj koukal zvláštně. Nebylo to nepřátelské, ale jako by před ním stál kus nábytku něco, co se v místnosti náhodou objevilo a zase zmizí.
Anna se mě pak ptala v kuchyni potichu:
Mamko, on má vůbec rád děti?
Odpověděla jsem:
Asi není zvyklý. David už je dospělý.
Anna jen pokrčila rameny. Vždycky byla zdvořilá.
Zlom přišel v červenci.
Matýsek nastydl. Nic vážného, jen běžná viróza s teplotou. Anna mi s hrůzou volala ona sama lehla a její muž zrovna pracovně v Brně.
Mami, můžeš přijet?
Sbírala jsem se během patnácti minut. S Rostislavem jsme měli jet na večeři na Žofín, kam dlouho chtěl.
Řekla jsem mu:
Anna to sama nezvládne, Matýsek stonal. Jedeme za nima.
Podíval se na mě, ne zle, spíš lehce překvapeně, jako bych řekla něco podivného a úplně nelogického.
A to tam vážně nemá kdo být? zeptal se.
Nemá.
No, zavolají doktora, poradí si.
Už jsem si brala kabát a hledala v kabelce klíče.
Libi, já přece rezervoval stůl.
Tak ho zruš, odpověděla jsem klidně. Nebo běž sám.
A odjela jsem.
U Anny jsem byla tři dny. Matýskovi se ulevilo, teplota zmizela, začal jíst, a nakonec zas skákal po pohovce a žadonil o pohádky. Dělala jsem mu kompot ze sušeného ovoce říká tomu hnědý čaj a miluje to.
Za ty tři dny mi od Rostislava přišla jen jedna SMS: Jak tam je?
Odpověděla jsem stručně: Lépe, uzdravuje se.
A dál už ticho.
Když jsem se vrátila domů, byl už doma. Přivítal mě slušně políbil, zeptal se, jak se má Matýsek. Všechno korektní, jako kdyby se nic nestalo.
Večer jsme seděli v kuchyni a pili čaj. Pak řekl:
Libi, chápu, že je ti vnouček důležitý. Ale měli bychom mít i vlastní čas. Teprve jsme spolu začali žít.
Dívala jsem se na něj a ptala se sama sebe, co tím myslí. Co jsem měla udělat? Nejet? Nechat nemocné dítě?
Neptala jsem se. Mlčela jsem.
Pak mi hlavou začaly běhat vzpomínky.
Třeba když nikdy nenabídl: Pojedu a pomůžu. Ani jednou, ať už šlo o Annu nebo moji maminku té je dvaaosmdesát a občas potřebovala asistenci.
Vždycky jsem jela já. On měl v tu chvíli moc práce nebo byl unavený.
Ale když volal David, bylo to jinak. Jednou zavolal po jedenácté v noci a chtěl odvézt někam na druhý konec Prahy. Rostislav se během minuty zvedl, oblékl a jel. Bez otázek.
Nežárlím na jeho syna, opravdu ne. Jen mi najednou došlo, že v jednom z našich prvních rozhovorů v kavárně říkal, že po smrti ženy zůstalo všechno prázdné.
Tehdy řekl:
Chci zase cítit, že je vedle mě člověk. Opravdově vedle mě.
Myslela jsem, že mluví o vzájemnosti.
Později mi došlo šlo o to, že někdo bude vedle něj. Vedle něj.
V srpnu přišel rozhovor, který všechno objasnil. Začala jsem ho já.
Rosti, chci se na něco zeptat. Je pro tebe Anna cizí člověk?
Překvapeně na mě pohlédl.
Proč cizí? Je v pohodě, normální žena. Jsem na ni přece normální.
A Matýsek?
Dítě jako dítě.
Když byl nemocný, řekl jsi: To tam vážně nikoho nemají?
Rostislav hlasitě vydechl a odložil hrnek na stůl.
Libi, nejsem přece povinen Je to tvoje rodina. Nevadí mi, když přijedou. Ale nemůžu předstírat, že je to i moje rodina. Žijeme spolu teprve čtyři měsíce.
Pomalu jsem kývla.
A David je tvoje rodina?
David je můj syn.
Ano. Chápu.
Vstala jsem, umyla hrnek a postavila ho na mřížku.
Rosti, myslím, že jsem tvá slova na začátku špatně pochopila. Chtěl jsi, ať je někdo vedle tebe. Myslela jsem, že je to o nás dvou. Ale bylo to hlavně o tobě.
Neodpověděl.
Odešla jsem do ložnice. Za mnou nepřišel.
Za dva týdny se Rostislav odstěhoval. Proběhlo to v klidu, bez výstupů jsme přeci dospělí, rádi to tak opakoval. Sbalil svědomitě věci, nezapomněl ani svůj hrnek s jeleny.
Před odchodem řekl:
Jsi dobrá žena, Libi. Jen na svět se každý díváme jinak.
Souhlasila jsem.
Později se mě Jitka zeptala:
Nelituješ?
Chvíli jsem přemýšlela a upřesnila jsem:
Čeho přesně?
No že jste spolu začali bydlet tak brzo.
Ne, odpověděla jsem. Lepší všechno pochopit za čtyři měsíce než za čtyři roky.
Jitka přikývla. Je prostě praktická.
Minulý týden přijel Matýsek. Seděl v kuchyni, jedl moje dírkované lívance a povídal mi dlouhou historku o paní učitelce ve školce. Prý v tom byla nějaká želva, ale příběh byl tak zmatený, že jsem stejně nepochopila, co přesně se vlastně stalo.
Poslouchala jsem ho a najednou mi došlo: Tohle je to pravé být opravdu spolu. Skutečně spolu.
