V kuchyni se linula vůně pečeného masa s bramborami, svíčky na stole příjemně plály a Ludmila upravovala ubrus s třesoucím se očekáváním, kdy se konečně objeví manžel. Dnes dala obzvlášť záležet — blížil se Silvestr a chtěla, aby večer byl výjimečný. Ale Jiří měl dvouhodinové zpoždění. Všechno vychladlo, dokonce i její srdce trochu zmrzlo. Když ale konečně otevřel dveře, radostně se k němu rozběhla — milovaný byl zpátky.
Usedli ke stolu v tichosti. Lída se usmívala v očekávání, Jirka netečně šťoural vidličkou v talíři. Najednou odložil příbor a bez pohledu do očí pronesl:
„Maso je zas tvrdé. A vůbec… Odcházím. Mám jinou ženskou. Už dlouho. Nemiluju tě, chápeš? Možná tě nikdy nemiloval. Vůbec nevím, proč jsme se vzali.“
Slova bolela jako facky. Ludmila nepromluvila, ztuhla s kouskem toho proklatého masa v ústech. Sedm let manželství a teď to všechno skončilo během jedné večeře.
„A co já, Jirko?“ zašeptala. „Co mám dělat?“
„Žít. Jsi mladá, najdeš si někoho jiného. Děti nemáme — takže tě nic nedrží. A Olga, ke které odcházím, je skvělá. Je starší než já, má dceru, kterou miluju jako vlastní. Říká mi tati. A mimochodem, vaří líp…“
Mluvil klidně, jako by plánoval dovolenou. Byt jí nechá — není přece takový pitomec. Auto si vezme, vzal si na něj půjčku. Všechno fér. Dokonce dodal:
„Šťastný nový rok, Lído. Ať se ti v tom příštím daří.“
S těmito slovy odešel, po něm zůstala jen vůně jeho oblíbené vody po holení — a ticho.
Olga… Holčička, která mu říká tati… Bože, jak to bolí.
Ludmila se posadila do křesla a zírala před sebe. Na opěrce leželo jeho tričko. To, ve kterém často spal. Přitiskla si ho k obličeji a rozplakala se. Ticho, trhaně, jako když nekončí jen láska, ale celý dosavadní život.
Ráno však přineslo rozhodnost. Tričko letělo do koše. Otřela slzy, postavila se a zašeptala: „Dost. Nenechám se zlomit.“
Firemní večírek ignorovala — neměla náladu na veselí. Kolegové soucítili, hlavně účetní Hana, které všechnodopověděla. Lítost byla horší než bolest.
Maminka, když to zjistila, jen povzdechla:
„Třeba se vrátí? Odpusť mu, Liduško, stává se přece…“
„Nechci, mami. On mě nemiloval. A já… Asi ani nevěděla, co láska je.“
„Přijeď k nám na svátky…“
„Ne. Chci být sama. Zvyknu si.“
Na Silvestra si Ludmila koupila mandarinky, saláty, šampaňské a sklenici kaviáru. Ozdobila okno řetězy jako každý rok. A najednou si vzpomněla na starý zvyk — napsat přání na papírek.
„Chci potkat spřízněnou duši a být šťastná,“ napsala, složila lísteček a dala ho pod polštář.
Nálada se trochu zlepšila. Při odbíjení půlnoci vyšla na balkon a s lehkou ironií pronesla k noční obloze:
„No tak, kde jsi, má spřízněná duše? Nesuď mě za tvrdé maso a neodcházej k Olze! Prostě přijď.“
„A jakou hudbu máš ráda?“ ozval se mužský hlas odspodu.
„Cože? Kdo to je?“ zarazila se Lída.
„Josef. Bydlím pod vámi. Náhodou jsem slyšel… Promiňte…“
„Klasiku. A operu.“
„Výborně. Nevysedávám u počítače a Olgu nemám. Taky jsem sám… Nedávno jsem se rozvedl.“
„Josefe… Velmi mě těší. A víte co? Pojďte nahoru. Poslechneme si hudbu.“
„Hned! Jen si vezmu sklenici marmelády a šampaňského!“
Silvestr strávili spolu. Tancovali, povídali si, smáli se, jedli mandarinky. Lída si nevzpomínala, kdy se naposledy smála tak upřímně. Byla to kouzelná noc.
Pak následovala rande, bruslení, kavárny, dlouhé rozhovory. Josef se ukázal jako prostý, upřímný člověk. Každým dnem se do něj víc a víc zamilovávala.
K soudu na rozvod přišla Ludmila v bílé halence a s úsměvem. Jiří byl v šoku:
„Ty… Ty jsi šťastná?“
„Ano. A jsem ti vděčná. Za svobodu. Mám pocit, že konečně našla svou spřízněnou duši.“
A odešla, aniž by se ohlédla. Poprvé opravdu šťastná.
Někdy stačí jen přít Nový rok s otevřeným srdcem, aby život konečně začal.