Grzegorz neměl hlavu na svátky. Tři dny strávil v nemocnici u své Aničky. Nejedl, téměř nespal, jen poslouchal její přerývaný dech. Ještě před týdnem byla jeho milovaná žena zdravá a chystala se na Vánoce.
Uklízela jejich dům, plánovala sváteční menu, i když, samozřejmě, na dvě důchody se nedá připravit nic extra. A kolik toho vlastně potřebovali? Hlavní bylo, přesvědčoval Aničku Grzegorz, aby v bytě voněla vanilková vánočka a svařené víno. Netušil, že v jediném okamžiku jeho žena, jako podťatý stéblo, zkolabuje, a v nemocnici mu lékaři oznámí krutou diagnózu. A nebude u nich doma vonět ani Vánoci, ani pohodou…
Během těch strašných dnů mu zbělely vlasy. Nejvíc se mu však sevřelo srdce, když mu doktor řekl, že Anička nutně potřebuje operaci. A vyslovil částku, která byla pro ně nedosažitelná.
„Ale já takové peníze nemám,“ zašeptal Grzegorz sotva slyšitelně. „S manželkou jsme důchodci. Žijeme skromně. Občas pomůže synovec, ale má svou rodinu, své starosti.“
Lékař mu jen pokýval hlavou se soucitem a zopakoval, že nemocnice nemůže náklady na operaci pokrýt. Z té zprávy měl Grzegorz chuť zemřít. K čemu mu byl život bez Aničky?
Vzali se mladí. Hned po škole. Prožili spolu dlouhá léta. Dobrá léta. Hádali se málokdy, a když, tak jen kvůli maličkostem. Do večera se vždy usmířili. Bůh je neobdaroval dětmi, proto veškerou lásku dávali Aniččinu synovci. Ten žije ve městě, ale občas s manželkou a dcerami přijede na návštěvu. Nezapomínají na ně, staré. Ale ani oni by nemohli pomoci, když na záchranu Aničky je potřeba tolik peněz…
Další noc v útrpných myšlenkách se táhla nekonečně. Ráno ho sestry sotva přemluvily, aby se na pár hodin vrátil domů – odpočinout si, najíst se. Dlouho hledal klíč v kapsách kabátu. Když ho konečně našel, na prahu stála sousedka Jitka:
„No jak je Anička, Grzegorzi?“
Muž si povzdechl a pověděl neradostné zprávy. Jitka si chytila srdce: „Ach, to je hrůza! A kde vzít ty peníze? Asi bychom měli uspořádat sbírku mezi sousedy. Dnes projdu vesnicí – třeba aspoň na léky to bude stačit.“
Ponořený do svého žalu Grzegorz jen mávl rukou. Jitka pochopila, že jakákoli slova budou navíc. Proto už nic neřekla, jen přinesla sousedovi talíř teplé, čerstvě uvařené polévky.
Brzy byl Grzegorz zase v nemocnici. Aniččin stav se zhoršil, a muž jen bezmocně svíral pěsti.
„Pane Bože, zachraň ji, nebo vezmi mě s ní,“ opakoval v duchu a zoufale hleděl na kousek nebe za oknem. Šeřilo se. Šedivé zimní mraky zasypávaly svět sněhem, a Grzegorzovi se zdálo, že je ve vesmíru úplně sám. Jen on a jeho bolest.
„K Anně Petrovně máte návštěvu,“ přerušila ticho a jeho myšlenky sestřička, tiše otevřely dveře.
Grzegorz na ni udiveně pohlédl. Kdo by mohl přijít za Aničkou? Synovec? Ten je ale na služební cestě, slíbil, že přijde zítra. Snad Jitka?
Ale za zády sestřičky stála mladá neznámá žena. Udělala pár kroků k muži a zeptala se:
„Nepoznáváte mě? Jsem Darina, kdysi jsem bydlela nedaleko od vás.“
Muž se zadíval do její tváře, ale nevěděl, kdo to je.
„Nepamatujete si mě…“ pokračovala Darina. „Ale měli byste. Naše rodina byla velmi chudá, a vy jste nám často pomáhali. Občas jsme neměli ani co do úst…“
Před Grzegorzovýma očima proběhla minulost. Znovu se zadíval na neznámou ženu – a málem se plácl do čela. Jak to mohl zapomenout! Byla to ta nejmladší holčička z početné rodiny, která žila naproti. Tehdy jejich tragédie otřásla celou vesnicí – otec, zedník, zemřel, zůstala jen matka se šesti malými dětmi. Od té doby se chudáci protloukali, jak se dalo. A časy tehdy nebyly lehké.
Grzegorz tehdy vydělával slušně, takže s Aničkou dětem nosili sušenky, bonbóny, dávali knížky, hračky. Pravda, často pomáhali i matce, Heleně, která dřela na dvou pracích za pár korun, aby děti mohla obléknout do zimy. Nebylo jim totiž dovoleno dívat se, jak běhají v zimě v roztrhaných teniskách a chatrných bundách…
„Grzegorzi Ivanoviči, jen se neznepokojujte,“ přerušila jeho vzpomínky Darina. „Jitka mi o vašem neštěstí řekla. A já už zaplatila operaci Anně Petrovně. Bude žít. A všechno bude dobré, uvidíte.“
„Darin”Celá ta doba byla jako zvláštní sen, kde se laskavost vrátila jako ozvěna z dávných zim, zatímco venku padaly vločky tiše jako andělská požehnání.”