Hele, představ si, myju nádobí v kuchyni a do toho tam vtrhne Ivan. Ještě předtím ale samozřejmě zhasnul světlo.
Vždyť je ještě dost světla, není třeba zbytečně platit za elektriku, zamručel naštvaně.
Chtěla jsem pustit pračku, povídám já.
Dej to v noci, odbyl mě. Tehdy je elektřina levnější. A ztlum vodu, prosím tě, proč to vždycky pouštíš naplno? Plýtváš neskutečně, Eliško. Nedovolím ti to. Ty snad nechápeš, že tím akorát vyhazujeme peníze oknem?
Ivan mi stáhl kohoutek a já se na něj smutně podívala. Pak jsem vodu vypnula úplně, otřela si ruce a sedla si ke stolu.
Ivane, ty jsi se někdy zkusil na sebe podívat zvenčí? zeptala jsem se klidně.
Já se každý den pozoruju zvenčí, až moc často, odsekl podrážděně.
A co bys o sobě řekl?
Jak to myslíš, jako člověk?
Jako manžel. Jako táta.
Jako manžel no, průměr. Ani lepší, ani horší. Prostě normálka. Proč to řešíš?
Fakt si myslíš, že všichni chlapi a všichni tátové jsou takoví jako ty?
Co tím chceš říct? Chceš se hádat?
Já věděla, že není cesty zpět. Že tenhle rozhovor musí pokračovat, dokud mu opravdu nedojde, že být s ním je jedno velké trápení.
Víš, proč jsi ode mě ještě neodešel? povídám.
A proč bych od tebe měl odcházet? na to on, pohodil hlavou s tím svým křivým úšklebkem.
Třeba proto, že mě nemiluješ. Ani naše děti ne.
Už chtěl něco odseknout, ale já ho nenechala.
A nemusíš říkat, že to není pravda. Ty totiž nikoho nemáš opravdu rád. A o tom se bavit nechci, nechci ztrácet čas. Měla jsem na jazyku něco jiného. Proč jsi mě a děti nikdy neopustil.
Tak proč?
Z lakoty, řekla jsem na rovinu. Z té tvojí nekonečné šetrnosti ke koruně. Vždyť pro tebe by rozchod byl jen obrovská finanční ztráta. Patnáct let jsme spolu, že? A kam jsme se za těch patnáct let posunuli? Neberu teď, že jsme manželé a máme děti. Jinak co jsme vlastně dokázali?
Hele, máme celý život před sebou, pokusil se mávnout rukou Ivan.
Ne, Ivane, už ne celý, povídám já. To už je právě ono. Za tu dobu jsme nebyli ani jednou u moře, nikde na dovolené. O cizině se radši ani nebavím! Ani v Česku jsme nebyli nikde. Pořád trčíme doma v Praze. Ani houby nejezdíme sbírat za město, protože to je drahé.
My spoříme, vysvětlil Ivan. Na budoucnost!
My? divím se já. Možná tak ty. Ty přece spoříš!
No pro vás, ne? Dělám to kvůli nám.
Fakt myslíš, že kvůli nám? Patnáct let každý měsíc bereš svoje peníze i moje a ukládáš je na účet pro mě a děti?
Pro koho, když ne pro vás? Víš, kolik tam už máme?
My? Nebo spíš ty máš něco na účtě, já určitě ne. Ale třeba něco nechápu. Tak mi zkus něco dát chci koupit dětem a sobě nové oblečení. Už patnáct let chodím v tom, co jsem měla na svatbu a co mi postoupila manželka tvého staršího bratra. A děti? Ty pořád dědí po bratrancích. Ale hlavně, chci si pronajmout vlastní byt. Mám plné zuby bydlení u tvé maminky.
Máma nám dala dvě místnosti, měla bys být ráda, procedí mezi zuby Ivan. A oblečení, proč bys utrácela za něco zbytečného? Vždyť stačí, co děti mohou dědit po starších.
A co já? oponuju. Mám se oblíkat po tvé švagrové?
A pro koho se chceš parádit? Je ti třicet pět, dvě děti měla bys řešit něco úplně jiného než hadry!
A co přesně?
Smysl života! Uvědomit si, že existují vyšší hodnoty než věci a ropásti kolem bydlení a šatů.
Tak kvůli tomu všechny prachy držíš na svém účtě a nic nám nedáváš, abys nám zajistil šanci na duchovní růst, jo?
Protože tobě a dětem se nic svěřit nedá! rozkřikl se Ivan. Jakmile bych vám něco dal, hned byste to utratili! A z čeho bychom žili, kdyby přišlo zle? Přemýšlela jsi o tom?
A z čeho žijeme teď? Vždyť my žijeme, jako by už to zlé přišlo!
Ivan mlčel a vztekle na mě civěl.
I na mýdle a toaleťáku šetříš, Ivane. Dokonce si nosíš domů mýdlo a krém na ruce z práce.
Koruna ke koruně to je základ! Je přece směšné utrácet za drahé mýdlo a krémy.
Tak mi aspoň řekni, za jak dlouho se dočkám lepšího života deset let? Patnáct? Dvacet? Jak dlouho ještě máme žít v tomhle režimu? Teď je mi třicet pět a pořád nic. Co ve čtyřiceti?
Ivan zase mlčel a koukal vedle sebe.
Tak možná v padesáti? Ne? Co v šedesáti? To už budeme mít naspořeno pořádně. Můžem si pak konečně dovolit nové oblečení? Konečně pořádný toaleťák?
Mlčel dál.
Víš Ivane, napadlo tě, že se třeba toho věku ani nedožijeme? Protože v rámci tvé šetrnosti jíme to nejlevnější, co jde sníst ve velkém, ale jak to asi dělá našemu zdraví? A hlavně je tu pořád špatná nálada, dusno, unava… Takhle se dlouho žít nedá.
Kdybychom se odstěhovali od mámy a začali jíst lépe, nemohli bychom tolik spořit
Nemohli, přikývla jsem. A proto, Ivane, odcházím. Už nechci šetřit. Nemám na to nervy. Ty v tom máš zálibu, já ne.
A jak budeš žít? vyděsil se.
Nijak hůř než teď. Pronajmu si byt pro sebe a děti. Plat mám stejný jako ty, to mi stačí. Ještě mi zbude na to, abych koupila pořádné jídlo i oblečení. Hlavně už nebudu poslouchat tvoje přednášky o pár korunách za elektřinu nebo vodu. Pračku spustím klidně ve dne. Nechci se vůbec stresovat, když zapomenu zhasnout na záchodě. A toaleťák kupuju nejměkčí! Papírové kapesníky budou na stole vždy. V krámě si koupím, na co mám chuť, i bez slevy.
Ale nebudeš nic šetřit! vykřikl Ivan.
To se neboj tvoje alimenty na děti šetřit určitě nebudu, zasmála jsem se. Ale ne že bych nemohla, já prostě už nechci. Každou korunu prostě utratím. A na víkend ti děti s mámou klidně přivezu, ušetřím si pak, že jo. Já mezitím půjdu na divadlo, výstavu, do restaurace. Léto? Moře, jasná věc. Kam to bude, ještě nevím, ale rozhodně tam pojedu. Jakmile nám rozvod schválí, už mám volnou cestu.
Ivanovi ztuhly rysy a úplně se děsil. Ne o mě ani o děti, ale o sebe. V hlavě mu bleskově běžely výpočty, kolik mu zbude po alimentech a výdajích na děti, když budou u nás jen na víkendy. Ale hlavně ho děsilo, kolik utratím za dovolené. Vždyť to budou i jeho peníze!
A abych nezapomněla ten tvůj účet se rozdělí.
Jak jako rozdělí? nechápal Ivan.
Půl napůl, řekla jsem. A celou svou půlku taky utratím. Kolik tam za těch patnáct let naspořeno? Asi dost, co? Ale já si konečně užiju svůj život.
Ivan jen beze slova otvíral pusu, šokovanej, nebyl schopný ze sebe nic vymáčknout.
Víš, Ivane, moje největší přání? Aby na konci, až mě jednou vyměníme za jiný svět, mi na účtu nezbyla ani jedna jediná koruna. To pak budu vědět, že jsem si svůj život doopravdy užila.
Za dva měsíce jsme byli rozvedení.