Valérie oplachovala nádobí ve staré kuchyni v paneláku, když přišel Ivan. Ještě předtím jako správný hospodář zhasnul světlo.
Je ještě dost světlo, nemusíme platit za elektřinu, zabručel nerudně.
Chtěla jsem zapnout pračku, namítla Valérie.
To dáš přes noc, až je proud levnější, utrousil Ivan suše. A nepouštěj tak silně vodu, prosím tě. Přeháníš to, Valérie, fakt. Chováš se, jako by pitná voda tekla z Petřínské rozhledny zadarmo. Už vůbec ti nedochází, jak tím splachuješ naše peníze rovnou do odpadu.
Ivan snížil tlak vody. Valérii z toho pohledu na manžela padla drobná melancholie. S povzdechem vodu zastavila, utřela si ruce do utěrky (dědictví po Ivanově mamince) a posadila se ke kuchyňskému stolu.
Ivane, sledoval jsi někdy sám sebe zpovzdálí?
Já se sleduju každej den. Celkem jsem si na to zvyknul, zavrčel Ivan.
A nějaký závěry? nadhodila Valérie.
Jako člověk? upřesnil Ivan.
Jako manžel a otec, řekla Valérie.
No tak manžel jako manžel, otec jako otec. Prostě normálka, nic moc, nic extra. Tak jako všichni. Co zas řešíš?
Ty opravdu věříš, že všichni otcové a manželé jsou jako ty?
Chceš se hádat? Ivan už to slyšel ve vzduchu.
Valérie už ale byla rozhodnutá, že tentokrát se tomu fakt nevyhne.
Víš, proč jsi ode mě ještě neodešel, Ivane? obrátila se na něj napřímo.
A proč jako? Ivan nasadil úšklebek ekonomického poradce.
Protože mě nemiluješ, řekla Valérie jasně. A ani děti ne.
Ivan chtěl něco namítnout, ale Valérie pokračovala.
A nezkoušej tvrdit opak, buďme efektivní, nechci ztrácet čas. Spíš mě zajímá, proč jsi mě ještě nenechal s dětma být.
Tak proč?
Z lakoty, odvětila Valérie. Ty jsi takový skrblík, že rozchod by pro tebe znamenal čistou finanční katastrofu. Patnáct let spolu, to už je pěkný balík promarněných korun. Čeho jsme dosáhli? No, máme děti, vzali jsme se A co dál?
Máme život před sebou, hájil se Ivan.
Jaký před sebou, Ivane, co blouzníš, zakroutila hlavou Valérie. Za těch patnáct let jsme nebyli ani jednou u moře. Ani jednou! Ani v Chorvatsku, ani na Mácháči. Dovolenou pravidelně trávíme na pražském sídlišti a houby maximálně v Lidlu. Proč? Protože je to drahé!
Protože šetříme na budoucnost, odvrkl Ivan.
My? Teda spíš ty šetříš?
Pro vás! Pro vás všechny!
Fakt? Takže patnáct let pečlivě separuješ nejen svoje, ale i moje peníze na náš společný účet, abychom jednou mohli roztočit festival štěstí?
No jo, díky mně máme na účtu pěkný balík!
Máme? Možná ty, já teda nic nevidím. Udělejme test, fakt. Dej mi nějaké peníze, koupím dětem a sobě aspoň nový svetr. Dětem po bratrancích oblíkáme hadry, já nosím, v čem jsem se vdávala, nebo co mi poslala švagrová, a to samé děti. A hlavně chci si pronajmout byt. Fakt už nechci bydlet s tvojí maminkou.
Máma nám přece věnovala dvě místnosti! Měla bys být vděčná, ne si stěžovat! Oblečení? Takový zbytečnosti Na co pořád nové, když děti po bratrancích všechno zdědí?
Co já? Mám taky dědit po švagrové?
A nač by ses vůbec načančávala? Jsi ženská v nejlepších letech, dvě děti, třicet pět let! Měla bys řešit jiné věci, ne hadry!
A co teda?
Smysl života, zahučel Ivan věštecky. Duchovní hodnoty, víš. Nadřazený smysl, co je nad povrchní starosti o oblečky a byt.
Aha. Takže proto držíš všechny prachy na svém účtu a nám do života pouštíš akorát tak jarní vánek ze sídlištní věžáku? Kvůli našemu duchovnímu rozvoji, že jo?
Protože vám člověk nic nesvěří! Roztahovali byste se a co by bylo, kdyby přišla krize? zařval Ivan.
A kdy přesně začneme žít? Nebo už žijeme v přímém přenosu tvou verzi Apokalypsy?
Ivan vztekle mlčel.
Šetříš i na mýdle, toaletním papíru a kapesnících. Kýble mýdla a krému taháš z práce, co vám tam dávají!
Halíř k halíři, a korunka ušetřená je korunka vydělaná. Od detailů se začíná. Utrácet za drahé krémy a papír je směšné.
Stanov aspoň nějaký termín, kolik let mám ještě čekat, než si koupím třeba parfumované ubrousky. Deset, patnáct, dvacet let?
Ivan mlčel, propadl do hluboké kalkulace.
Co čtyřicítka? Tam už to snad přijde?
Mlčení.
Blbost, jasně. Kdo by začínal žít ve čtyřiceti. Takže padesátka? To už by šlo?
Nevěřícný pohled.
No tak šedesátka! Co když nás život ještě udiví a fakt dožijeme šedesáti? To si pak užijeme a já si konečně koupím nové boty, třeba z Vršovic.
Ivan raději mlčel dál, zavřený do spořivého ulity.
Víš co mě napadlo? ozvala se Valérie. Co když my těch šedesát fakt nedáme? S tím, jak žijeme instantní polévky ze slevového letáku, trvanlivý rohlíky, jedeme ve velkém levně, cpeme do sebe kdeco, protože toho musí být hodně. Myslel jsi na to někdy? A co nálada; všimli jsme si někdy, že jsme věčně naštvaní? A s tím člověk holt dlouho nežije, věř mi.
Když půjdeme od mámy a začneme se rozmazlovat, nebude z čeho šetřit, oponoval Ivan.
Nebude, a proto právě teď odcházím. Ušetříš si moje nervy, já tvoje přednášky. Pronajmu si byt, plat mám slušný, na oblečení i na jídlo mi zbude a hlavně nebudu celý večer řešit, jestli jsem někde zbytečně nerozsvítila a jestli si můžu dovolit toaletní papír s vůní lesa. O víkendech vezmu děti k vám, budu si užívat, chodit do divadla, do kina, možná i do restaurace na smažák. O prázdninách k moři, taky proč ne? Kam to ještě promyslím. Až se od tebe odstěhuju, bude prostor na nový plány.
Ivanovi se udělalo mdlo. Hrůza, ale ne o děti nebo manželku, kdepak. O svoje úspory! V duchu rychle počítal, kolik mu zbyde po alimentách a kolik Valérie projezdí u moře za jeho, tedy z jeho peněz.
A to hlavní, pokračovala Valérie. Ten tvůj účet si rozdělíme.
Jak rozdělíme? Ivanovi to došlo až teď.
Fifty-fifty, půl na půl. A peníze utratím, všechny. Na život. Já už šetřit nebudu.
Ivan zíral do blba a jen beze slov hýbal rty.
Víš, o čem sním, Ivane? usmála se Valérie. Že až přijde čas odejít natrvalo, můj účet bude stát na nule. To je známka dobře prožitého života všechno padlo na radost.
Za dva měsíce už byli rozvedení.