12.května2026 deník
Dnes se mi stalo něco, co se mi už stýskalo připomínat už třetí den mého krátkého života. Můj kocour Míša byl po opětovném vyhození z domu. Už v prvním roce svého koťátka jsem byl z pěti rodin vyhozen ven. Nejprve jsem se potuloval mezi rukama sousedů, až nakonec skončil na okraji dvora v starém plastovém koši na odpad. Tam jsem byl ponechán, aby jsem se už nikdy nemohl vrátit domů. A já vůbec nechtěl domov hledat.
Rozuměl jsem okamžitě, co se stalo, a to už jen z výrazu tváře mého pána. Jeho manželka, Běla, se rozplakala, když jsem poškrábal nový, kožený pohovku drahocenný kus, který stál zhruba deset tisíc korun. Poté vyslovila rozhodnutí o mém vykázání. A co na to můj pán? Vždy jen přikývl a souhlasil se vším.
S koťátkem ve svých pažích jsem se vydal k odpadku v sousedním dvoře. Míša by mě za mnou nebral, protože v jeho očích byl odraz vykázání a pochopení, že vše je marné. Pokusil jsem se rozloučit lidským způsobem pohladil jsem ho na rozloučenou, požádal o odpuštění, ale nic se nestalo. Místo toho to dopadlo jako vyklopení koše s odpadky.
Zhluboka si povzdechl a snažil se najít v hromadě něco k snědku zbytky kuřecího masa, které tu někdo zapomněl. Po pár kouscích jsem se přivázal ke starému zelenému koši a posadil se pod slunce. Šťouchal jsem se oči, ale nezavíral jsem pohled. Teplý kruh slunečního světla se přeléval po mém prasečím těle a rozplýval tu studenou ledy v duši.
Večer, po západu slunce, se ochladila vzduchová teplota, vítr a mráz přinesly svou krutou ruku. Můj červený kožich se ztuhnul, a proto jsem hledal úkryt mezi hromadami spadlých listí. Sbalil jsem se do klubíčka, třásl jsem se a byl jsem celý promrzlý, až nakonec i ten mrazivý šelest v mých chlapech se ztlumením ustal. V hlubině jsem zaslechl tichý hlas, který prosila, aby jsem zavřel oči a zapomněl všechny trápení.
Zabal se ještě víc a spinkuj. Spinkuj, spinkuj, šeptal hlas. Cítil jsem, jak se po mém ztuhlém těle rozlévá teplo, jako by se pomalu rozpouštěly i mé vzpomínky na bolest. Bylo to jednoduché stačilo se vzdát a vše přejde, přinese klid a věčnost, odplaví se křivdy i utrpení.
Poslední povzdech jsem vydechl a podvolil se. Proč bojovat? Zítra mě čeká stejný chlad a hlad. Stejné touhy zavřít oči a už se nikdy neotevřít.
V dálce se rozsvítily první pouliční lampy. Míša posledníkrát zachytil jejich světlo, jeho oči se rozsvítily v temnotě, jenž pomalu mizela. Ten poslední plamínek přitáhl pozornost malé červenovlasé dívky, která šla domů se svým otcem. Chytila mě za rukáv.
Tam, řekla, tam v listí je někdo.
Tam nikoho není, zamrzlý hlas otce odpověděl. Jdeme rychle domů, mrzne mi.
Táta se snažil odlákat dívku od hromady spadlých listů. Červenovlasá dívka se však přitiskla ramenem.
Viděla jsem. Viděla jsem světlo.
Světlo v kupě starých listí? divil se otec. To není možné.
Dívka se dostala k vrchní vrstvě a odhalila, co leželo pod ní Míšu.
Tato! křikla.
Já jsem to viděla. To je on.
Kdo to je? zeptal se táta, přibližujíc se.
Tady je, řekla dívka a snažila se zvednout zmražené tělo.
Nechte ho, řekl otec. Už je mrtvý. Nemůžeme nosit mrtvého kočku domů.
Není mrtvý, odpověděla dívka. Vím. Viděla jsem světlo v jeho očích.
Světlo v kočičích očích? otisknul otec rameny.
Přiblížil se a pootočil tělo, snažil se najít i jen slabý puls. Mezitím jsem jen toužil po spánku. Oči mi pomalu padaly, vlna tepla se šířila po mém těle a vnitřní hlas mi šeptal:
Spinkuj, spinkuj… Neotevírej oči.
Dítěcí hlas opakoval: Světlo v jeho očích.
Co ode mě chtějí? Proč mě znovu mučí? Proč mi nedovolí klidně usnout?
S těžkostí jsem otevřel oči a uviděl, jak se někdo blíží.
Tady!, zakřičel hlas. Tady! Říkala jsem. Vidíš? Světlo!
Jaké světlo? zmateně jsem se zeptal, svlékl svých šedých bundu a obalil se do ní, směřujíc k domu.
Táto, tati, pojeďme rychle, je mu zima, křikla dívka. Společně zmizeli v podchodu, a ve třetím patře se rozsvítily okna. Míša byl ponořen do teplé vody a podáván mlékem, zatímco dívka prosila:
Nezemři, prosím, nezemři.
Led na jeho kožichu se rozpustil a i jeho srdce se roztopilo. Velký červenovlasý kocour sledoval se zábleskem údivu, jak otec s dcerou pečují o něj. Konečně se probudil a cítil pravé teplo ne ze topení, ale z malého dětského srdce.
Venku stál on, ten, kdo občas přichází na pomoc. Stál a díval se na rozsvícená okna pátého patra. Říkal:
Všechno, co můžu. Všechno, co můžu.
Po chvilce přemýšlel a dodal:
Světlo ne každý ho vidí. A ne každý, kdo ho vidí, umí jej zachovat.
Já, když jsem koukal na tu červenovlasou dívku, jsem nemyslel na velikost člověka. To jsou věci pro lidi. Myšlenky se soustředily na mě. Viděl jsem světlo světlo v jejích očích.
—
Připomíná mi to, že i v nejhlubší temnotě může jiskra naděje rozsvítit cestu.