Byl to už podruhé. Poprvé, když byl ještě koťátkem, pak druhýkrát, a teď už podruhé během svého krátkého života. Štěstí mu prostě nechýbalo.
Měl jen rok, a už byl vyhozen z tří různých domovů. Nejprve se přebíral mezi rukama sousedů, pak už jen vyhodili ven z dvoře, odtáhli ho dál od domu, sundali ho do odpadkového koše a utekli. Aby nenalezl cestu zpátky. A on vůbec nechtěl hledat.
Rozuměl všemu hned. Výraz v tváři muže, jehož manželka se rozplakala, když koťátko poškrábl nový kožený gauč ten byl přece drahý. Rozhodla se, že ho chce odstraanit. A co manžel? Ten se vždy jen přikývl a souhlasil.
Se svým jedním rokem starým koťátkem pod paží se vydal k odpadkovému nádobí v sousedním dvoře. Míša neustoupil o krok. Viděl odsouzení v očích a pochopil, že je marné. Nemohl se rozloučit jako člověk, ne mohl hořet po ruce, jen tiše vyčichlal poslední pohled a požádal o odpuštění. A tak to dopadlo jakoby se z koše vylila jen jedna várka špinavých odpadků.
Míša si povzdechl, prohrabal odpad a spádl kousky starého kuřecího masa, aby se zahřál. Povstal a posadil se vedle velkého zeleného koše, díval se na slunce. Mrkal, ale neodvracel oči. Z toho jasného kruhu se šířilo teplo, které mu moc chutnalo.
Byly to poslední sluneční paprsky paprsky léta, podzimu i zimy. Malé oteplení a poslední krystalky ledu se roztály. V jeho duši ale zůstalo chladné.
Večer a noc byly studené. Po západu slunce se vítr a mráz pustili do své práce. Červený koťák zamrzl. Neměl kam utéct, kam se schovat. Našel velkou hromadu spadlých, pošedlých listů a schoval se v nich. Zasunul se do klubíčka. Zpočátku bylo opravdu zima a třásl se, ale pak…
Když se mu po dešti a krupě zatuhla červená srst, najednou mu trochu zahřálo a třes ustal. Hlas z hloubky šepotal laskavá slova, která ho kolébala a nabádala, aby zavřel oči a zapomněl na všechny utrpení.
Srouť se dál a spinkej. Spinkej, spinkej, spinkej. Cítil, jak se v něm šíří teplo, jak se roztéká po ztvrdlé tělesnosti.
Je to tak jednoduché stačí se vzdát a vše pomine. Pak přijde klid a věčnost. Všechny křivdy a zlobení odejdou.
Míša poslední povzdech vzal a přijal. Na co bojovat? Za co?
Zítra ho čeká stejný chlad a hlad, stejná touha zavřít oči navždy a už je nikdy neotevřít.
Ulice v dálce rozsvítily lampy. Míša se na ně podíval naposledy. Často sledoval jejich světlo z okna svého důmku. Červený koťák posledníkrát nasával to světlo a jeho oči zazářily v temnotě, která pomalu slábla.
Ten poslední plamínek upoutal pozornost malé červenovlasé dívky. Šla domů s otcem. Chytla ho za ruku.
Tam, řekla, tam v listí něco je.
Tam není nikdo, zamrzlý hlas otce. Pojďme rychle domů, mrzne mi.
Snažil se ji odvrátit od hromady starých listů. Červenovlasá dívka zamířila ramenem.
Viděla jsem. Viděla jsem světlo.
Světlo v hromadě listí? divil se otec. To nemůže být pravda.
Ale dívka už stála poblíž, a když roztrhla horní vrstvu, narazila na něco. Na červeného koťátka.
Tati! zakřičela.
Já jsem to viděla. To je on.
Kdo je on? zeptal se otec, přistupujíc blíž.
Tady, řekla dívka a snažila se zvednout zamrzlé tělo.
Nech ho, řekl otec.
Už je mrtvý. Nemůžeme nosit mrtvého koťátka domů.
Není mrtvý, odpověděla červenovlasá dívka. Vím to. Vím, že je živý. Viděla jsem světlo v jeho očích.
Světlo v koťacích očích? zvedl ramena otec.
Přiblížil se ještě víc a zvedl tělo, snažil se najít nebo ucítit tlukot srdce.
Míša toužil spát. Oči mu těžce spadaly, teplo zaplnilo celé tělo a vnitřní hlas mu šepotal:
Spinkej, spinkej, spinkej neotevírej oči.
Ten drobný dětský hlas opakoval stále dokola:
Světlo v jeho očích.
Co ode mě chtějí? Proč mě znovu trápí? Proč mi nedovolí klidně usnout?
sotva otevřel oči, aby zahlédl ty, kteří mu právě ruší klid.
Tady! zakřičel dětský hlas. Tady! Říkala jsem. Vidíš? Znovu. Světlo!
Jaké světlo? zeptal se zmatený.
Svlékl si bundu, zabalil se do ní a šel směrem k domu.
Dcerka běžela po boku, spěšně ho doprovázela.
Tati, tati, prosím, spěchej. Je mu zima.
Zmizeli v podchodu a pak v oknech pátého patra se rozsvítilo světlo. Míša byl omytý teplou vodou a napájen horkým mlékem. Dívka ho přesvědčovala:
Nezemřel, prosím, nezemřel.
Led na jeho kožichu se rozplynul, stejně tak i led v jeho duši.
Obrovský červený koťák sledoval s úžasem, jak otec s dcerou pečují o něj. Už byl probuzený a konečně mu bylo opravdu teplo.
Teplo naplnilo celé jeho bytí. Ne z radiátorů, ale z malého dětského srdce.
A venku stál on, ten, který občas přichází na pomoc. Stál a díval se na okna pátého patra, která zářila.
Stál a říkal:
Všechno, co můžu. Všechno, co můžu.
Zůstal chvíli, zamyslel se a dodal:
Světlo ne každý ho vidí. Ne každý. A ne každý, kdo světlo uvidí, to dokáže uchovat.
Míša, když se díval na dívku s červenými vlasy, nepřemýšlel o velikosti člověka. O takových věcech přemýšlí lidé. Přemýšlel o svém.
Viděl světlo. Světlo v jejích očích.