V životě se všechno vrací… Manžel podal žádost o rozvod a vrátil se ke své bývalé!
Myslela jsem si, že jsem mistrem ve hře zvané láska. Ale život mi dal krutou lekci: každá akce má své důsledky a dříve nebo později musíme zaplatit.
Vzala jsem si muže ve 25 letech – ne příliš brzy, ale ani pozdě. Touha vyhnout se návratu do rodného provinčního městečka, kde je každý krok veřejný, mě přiměla zůstat v Praze. Tady jsem si mohla užívat anonymity, o které jsem dávno snila.
Přítel mé kamarádky…
Jde o Petra. Vysoký, hnědooký mladík byl přítelem mé školní kamarádky Evy. Ale to ve mně jen rozdmýchalo touhu ho získat. Petr se zdál být také ochotný k flirtování za Evina zády.
Tak jsme se, jen tak mimochodem, začali vídat, zatímco stále chodil s Evou. Neomezovala jsem se v seznamování a neskrývala to. Petr věděl, že není v mém životě jediný, ale ani on nebyl volný, že?
Jednou mě Petr viděl vystupovat z auta jiného muže. Počkal, až ten odjede, a pak ke mně přistoupil se slovy, že si musíme promluvit. Řekl, že nechce, abych se dělila s ostatními, a že si neumí představit být s jinou ženou než se mnou. Navrhl rozejít se s Evou a začít nový život se mnou. Nápad se mi líbil, hlavně proto, že to řešilo otázku bydlení a mohla jsem se vysmát přezíravé Evě.
Začali jsme žít spolu, ale po několika týdnech mě to začalo nudit; chtěla jsem víc vzrušení a rozmanitosti. Uvědomila jsem si to, když jsem náhodou potkala Kamila – jednoho z bývalých kluků, se kterými jsme měli veselé chvíle. Šli jsme na kávu, uvolnili se a skončili u něj doma. Bylo to zábavné a osvěžující. Po dvou týdnech jsme to zopakovali a začali se setkávat jen pro zábavu, bez závazků.
Postupně jsem se vrátila k předchozímu životnímu stylu, vídala se s různými muži. Nakonec jsem opustila Petra, nechajíc po sobě jen lístek: “Už s tebou nechci bydlet.” Jednoduché a bez vysvětlení.
Nečekaný zvrat…
Po měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná. Zděšená jsem se vrátila k Petrovi. Když se dozvěděl o těhotenství, navrhl mi sňatek. Souhlasila jsem, necítila jsem ohromnou lásku, ale myslela si, že je to nejrozumnější a nejjednodušší řešení. Navíc to řešilo můj strach z návratu do nudného provinčního města.
Rok po narození našeho syna jsem znovu otěhotněla – další chlapec. Péče o dvě malé děti a vedení domácnosti mi zabíralo veškerý čas. Petr hodně pracoval, byl ambiciózní a často zůstával v práci dlouho do noci. Možná prostě nespěchal domů k podrážděné ženě a hlučným dětem. Nebyla jsem příjemnou společností: unavená, podrážděná, bez volné chvíle. Čekala jsem na Petrovo návrat, abych si mohla začít stěžovat.
Ale… musela jsem zaplatit.
Možná se ptáte, kdo je otcem mého staršího syna. Petr nebo někdo z mých bývalých? Považovala jsem to za nedůležité. Možná byl otcem Petr, možná ne. Říkala jsem si: “Všichni dělají chyby, byla jsem mladá, nebylo to úmyslné…”
Dodnes nevím, kdo je otcem mého staršího syna, a pravděpodobně se to nikdy nedozvím. Všichni věří, že je to Petr – on sám, syn a naši blízcí.
Ale má to vůbec smysl, když Petr přestal o děti pečovat? Ne proto, že by pochyboval o jejich otcovství. Jednou večer, když bylo dětem 4 a 2 roky, jsem přijela domů a našla lístek: “Podal jsem žádost o rozvod. Mezi námi to nefunguje.”
Rozvedli jsme se. Teď vychovávám děti sama. Petr platí alimenty, které sotva pokrývají náklady. Aspoň nám nechal byt – můžeme v něm bydlet, dokud děti nedosáhnou plnoletosti.
A Petr se přece jen oženil… s Evou. A teď čekají své první dítě.
