7. března
Dnešní ráno bylo neobvyklé a těžké na srdci. Zpráva, která se rychle šířila sociálními sítěmi, mnou hluboce otřásla nedaleko hlavní silnice u Plzně byly nalezeny novorozené štěňátka, bezmocně ponechané v závěji sněhu. Šokovalo mě, že je někdo dokázal jen tak odhodit, jako kdyby měly nulovou hodnotu.
Při představě, jak se ti drobečci choulili k sobě, aby si aspoň trochu zachovali teplo na tom mrazivém vzduchu, mi běhá mráz po zádech ještě teď. Přestože kalendář už pomalu slibuje jaro, realita je krutě zimní ve městě klesla rtuť teploměru na minus sedm, a za hranicemi v otevřené krajině na silnici klesl mráz pod minus deset. Kolik hodin těla těch mrňousů dokázala vzdorovat té zimě?
Díra ve sněhu, asi dvacet centimetrů hluboká, byla na místě jejich úkrytu ještě teplá pod štěňaty trochu roztál sníh. Bylo jasné, že v ní ležela opravdu dlouho. Naštěstí jim osud nakonec přál pracovnu totiž vlastní pan Antonín, který má hned vedle malý autoservis, a právě on štěňata objevil. Zachoval se skvěle okamžitě je odnesl do tepla dovnitř, i když sám nevěděl, co s nimi. Jen je nemohl nechat umrznout. Je třeba Antonínovi upřímně poděkovat za to, že mu nebyl jejich osud lhostejný.
Když jsem je přišla vidět, byla to pětice skutečně malinkých tvorečků. Tři kluci a dvě holčičky nebo možná čtyři pejsci a jedna fenka, šlo to jen těžko poznat. Antonín prošel snad všechny kontakty na dobrovolníky, ale nikdo nemohl vzít takto malé štěňátka do péče. Do útulku je dát nešlo bylo jim teprve dva až tři týdny, a v tomhle věku by jim prostředí příliš ublížilo. Očkování je možné až od dvou měsíců, takže by tam jen těžko přežila.
Posílat je do útulku teď by bylo téměř jako rozsudek. Už jsme několikrát zažili smutné příběhy podobného typu a víme, že šance těchto štěňátek by byly žalostně malé. Na ověřené dočasné péče se také nevešly nedávno tam byly ubytované dvě jiná štěňata, Mařenka a Jiřík, kteří právě překonali těžkou nemoc.
A tak včera v noci štěňátka přečkala v rohu na dílně u Antonína. Podle záznamu z kamery bylo vidět, jak je tam pozdě v noci přinesla neznámá žena těžko ji vůbec můžeme tak pojmenovat , prostě je pohodila do sněhu a odešla. Nechala je napospas mrazu, bez maminky, bez sebemenší šance.
Zůstávám si představovat, co asi cítila ta mrňavá klubíčka vytržená od matky, od všeho, co znaly, a ponechaná na smrt chladnem. Myslím na to často. A i když vím, že takovým lidem nikdy spravedlnost neunikne, je těžké to jen tak pustit z hlavy.
Dali jsme si s ostatními za cíl, že najdeme téhle pětce nové domovy, kde jim bude dopřáno nejen teplo, ale hlavně láska a bezpečí. Tyhle maličké duše si zaslouží víc než jen pár hodin boje o holý život někde v závěji. Udělám všechno proto, aby nikdy nemusely prožít nic podobného znovu aspoň v tom mohu věřit, že svět je ještě v pořádku.