Vzpomínám si, jak kdysi dávno sekretářce Janě přišlo špatně v práci, a tak se vydala ven na čerstvý vzduch. Posadila se na lavičku ve stínu lípy, zavřela oči a toužila, aby ten pocit přešel. Když je otevřela, spatřila starého muže, jak se jí snaží sundat z ruky zlatý náramek.
Co to děláte? To je dar od mého manžela! řekla, její hlas zněl napůl vystrašeně. Stařec se na ni zadíval s údivem a tiše odvětil: Ten náramek je příčinou vašich potíží. Podívejte se pozorně. Jana se zadívala na šperk a zůstala šokovaně zírat.
Všechno začalo během porady ve firmě. Jana seděla vedle ředitele, jako obvykle zapisovala každý jeho pokyn a snažila se nedat najevo únavu. Místnost byla vyhřátá, dusivá. Hlava jí začala třeštit, srdce bušilo a dýchání jí neulevovalo na tíži v hrudi, která se zvyšovala každou minutou. Najednou se jí svět rozplynul před očima, držela se okraje stolu, aby neupadla, a tiše se omluvila. Vstala, snažila se jít rovně, ale nohy se jí podlamovaly. Ředitel něco volal, ale Jana už jeho slova sotva slyšela.
Venku bylo chladno. Vůně pozdního podzimu ji zasáhla, ale úleva nepřicházela. Udělala pár kroků a bez sil usedla na lavičku u malé zahrady před budovou. Zavřela oči a doufala, že brzy bude lépe. Srdce jí klopýtalo šíleným tempem.
Když oči znovu otevřela, spatřila vedle sebe stařečka, nejspíš přes sedmdesát. Měl na sobě obyčejný kabát, ošlapané boty a na hlavě starou čepici. Klidně a opatrně ji držel za zápěstí, jako by něco zkoumal.
Co děláte? vydechla slabě Jana, snažící se vytrhnout ruku. Prosím, nedotýkejte se toho! Ten náramek je dárek mého manžela.
Stařec ji nijak nepřemlouval, jen tiše řekl: Je vám špatně kvůli tomu náramku. Podívejte se sám.
Jana si prohlédla náramek masivní zlato, které nosila bez přestání. V tu chvíli ji zalil mráz. Zlato zčernalo právě tam, kde se dotýkalo kůže. Skvrny působily, jako by někdo náramek pokryl tmavým stínem.
Kdo vlastně jste? zašeptala Jana, cítíc, jak ji svírá obava.
Jsem bývalý zlatník, odpověděl stařec klidně. V dílně v Kutné Hoře jsem pracoval čtyřicet let se zlatem. Když jsem viděl, že je vám zle, náhodou jsem si všiml vaší ruky. Běžný člověk si toho nevšimne.
Co to znamená? Janin hlas se chvěl.
To jsou stopy talia, řekl tiše. Velmi zrádná jedovatá látka. Není vidět, nanáší se tenoučkou vrstvičkou. Vstřebává se kůží a pomalu člověka tráví. Ale zlato na něj reaguje tmavne.
Chcete říct…
Stařec pouze přikývl.
Ten, kdo vám ten náramek dal, věděl, co činí. Přál si, abyste ochuravěla, zeslábla a jednoho dne už nevstala.
Jana se zahleděla na šperk i na své ruce. Před očima jí vyvstal obraz manžela, jeho chladné pohledy, podivná péče v poslední době a jeho naléhání: Nestrhávej, je to můj dar.
Tehdy jí vše došlo.
Stařec opatrně náramek stáhl a zabalil jej do svého bílého kapesníku.
Musíte ihned k lékaři a na policii, pronesl. A už nikdy ho neberte na sebe.
Jana mlčky přikývla. Seděla tam na lavičce, třesoucími se prsty svírala kapesník a v srdci cítila, že právě unikla smrti.