Bloudil noční Prahou, motal se jako starý opilec, přijatá dávka whisky se mu rozlévala v žilách. Kam se zatoulal? To ho vůbec netrápilo. Praha je domov, nohy nakonec samy najdou cestu do jeho bytu někde mezi Vinohrady a Karlínem. Měl důležitější záležitost filozofoval nahlas, pod blankytem noční oblohy.
Proč, proč takový život? Sedmadvacet, kamarádi už mají děti ve školních lavicích, a ode mě holky utíkají nejpozději během měsíce. A to je ten lepší případ. Jsem hrubý? Ale kdež… No dobře, jsem. Ale chlap má být trochu hrubý, usmál se na prázdné tramvajové koleje a pražské lampy. Jediný, co mi v životě fakt klaplo, je podnikání. Na miliardáře nemám, ale na hezký život po Praze mi to stačí.
Najednou se zastavil, chytil se za hlavu, do očí se mu vkradly slzy:
Tolik peněz jsem nacpal tomu doktorovi a co slyším? Nemůžu vám pomoci. Tady máte kontakt na pražského profesora, ale myslím, že ani on vám radost neudělá. Já tam ale zítra pojedu. To si piš.
Připlížil se k mostu, kde se Vltava leskla jako hladina zrcadla z jiného světa.
Skončit s tím tady? Vltava hluboká, stačí skočit a je konec, pohlédl dolů do temnoty. Ne… dneska ne, je zima. A taky Sokrates nemá žrádlo. Jdu domů.
Pomalu přecházel přes most, když si všiml dívky. Byla překvapivě mladá, na hrudi v šátku malé mimino. Stála na zábradlí a upřeně zírala do vln řeky. Pak začala šplhat na okraj mostu. Najednou rozpažila ruce jako marioneta. Jaromír po ní bleskově skočil, stihl ji chytit v pase, oba spadli na studené dlažební kostky. Dítě spustilo pláč.
Seš normální? vztekle zavrčel Jaromír, alkohol náhle vystřízlivělého.
Co chceš? Co seš za cvoka, že strkáš nos, kam nepatří? rozkřikla se ta cizinka.
Něco mi říká, že jsi na tu řeku fakt mladá, kývl k řvoucímu miminu. Ten už tuplem. Tak vstávej a mazej domů, kdo na tebe čeká? Chlap? Máma?
Nemám domov, nemám manžela, žádnou mámu. Nemám nikoho, svěsila ramena jako zlomená větvička.
No to mi ještě scházelo, postavil ji i s dítětem na nohy. Tak pojď.
Nikam nejdu, kdo ví, co jsi za úchyla!
Skočit do Vltavy můžeš kdykoliv. Úchyl je horší? popotáhl ji za ruku. Jdeme!
***
Procházeli noční Prahou s plačícím kojencem. Jaromír už to nevydržel:
Proč pořád tak vříská?
Má hlad, přitiskla dítě k sobě dívka.
Tak mu dej mlíko.
Nemám mlíko ani korunu.
Ani rozum, zavrčel. Podívej, tam je večerka. Jdeme pro mléko.
***
Prodavačka i sekuriťák na ně podezřívavě hleděli. Jaromír vzal košík a kývl na společnici:
Pojď, pak oslovil paní za pultem. Mléko?
Tam, ukázala dlouhým nehtem.
U lednice jí přikázal:
Ber, co potřebuješ!
To stačí, vytáhla jeden krabičák.
Ber víc, kolik chceš! čekal, až do košíku přihodí další balení. A co ještě?
Pleny.
Co je to pleny?
Tamhle, v očích se jí zablesklo zadýchané nadějí.
Ber!
A vlhčené ubrousky?
Jasně.
U pokladny Jaromír podal kartu.
Jenom hotovost, drmolila pokladní.
Vylovil zmuchlanou pětitisícovku. Podal ji.
Nemám na vrácení, následovala odpověď.
Tak do té ceny šoupněte čokoládu, ukázal. Tu s lískovými oříšky.
***
Doma. Holka zmateně okukovala vysoké stropy inženýrského bytu, Jaromír sundal boty, vyrazil k ledničce, vytáhl kapra a hodil ho hladovému kocourovi. Pak popadl džus a hltavě ho vypil. Pak zvolal:
Budeš spát v tomhle pokoji. Tam je kuchyň, koupelna, záchod. Jdu chrápat.
Vydal se do druhého pokoje. Zastavil se u prahu:
Jak se jmenuješ?
Vendula.
Já jsem Jaromír.
***
Možná fakt není maniak! zaběhla do kuchyně, pustila plyn, dala vařit vodu. Jsem trdlo, málem jsem se utopila! Kdyby nebyl tenhle blázen, je po mně. Co bych dělala s Davidem venku v noci? Zmrzli bychom. Zítra nás stejně vyhodí. Dneska aspoň teplo, aspoň chvilka…
Voda se vařila. Vendula vklouzla do pokoje, položila mimino na postel, vytáhla z batohu lékovku. Opláchla ji, nalila mléko, přidala horkou vodu.
Dítě hltavě vypilo vše, umlklo ve sladkém polospánku. Jemně ho otřela, přebalila do plenky. Konečně ticho.
Zašla do koupelny, pak jí kručelo v břiše. Otevřela lednici ruka sama sáhla po kousku lovečáku. Hned následovala houska, kousek sýra…
Když zahnala hlad, uvědomila si, jak nezdvořile se chovala. Pokrčila rameny, lehla si k miminku. Okamžitě upadla do snu.
***
Ráno. V noci několikrát vstávala. Davidovi je osm měsíců, má pořád hlad. Slyšela noční kroky domácího, a najednou už taky vstával.
Konec, čas jít, zvedla se potichu, ať malého nevzbudí. Opravdové štěstí nikdy nevydrží…
Jaromír cosi dělal u plotny. Vendula si umyla obličej, přišla do kuchyně.
Seď, připravím vajíčka, kývl na židli.
Ty si sedni, já ráda vařím, jen tak ho odtlačila od sporáku.
Najemno nasekala kopr, posypala snídani. Důkladně umyla sklenice. Připravila kávu do čistých hrníčků.
On mezitím telefonoval, organizoval. Vendule připadalo, že si jí nevšímá. Po jídle vstal.
Stáhla se do stísněnosti: Teď nás určitě vyhodí!
Vendulo, poslouchej. Musím na týden pryč. Důležité je nakrmit Sokrata to je kocour. Žádné granule, rozumíš? Chce čerstvou rybu, syrové maso! Do mé pracovny nechoď. Jinak dělej, co potřebuješ.
Z ložnice se ozval dětský pláč. Vendula se rozběhla. Jaromír pokývl hlavou.
Za pět minut se vrátila s klukem v náručí. Na stole pár pěti-tisícových bankovek.
To by ti mělo týden stačit, ukázal na koruny. Tak, odcházím.
Otevřel dveře. Vtom dítě natáhlo ručičky a slabě zamumlalo cosi jako táta. Možná si to Jaromír vymyslel, ale něco ho píchlo v srdci. Vždyť otec nikdy nebude.
Vendulo, můžu ho pochovat? divil se vlastní otázce.
Hm, klidně, podala mu dítě, koutky úst se pousmály. Nikdy jsi nedržel dítě?
Ne.
Tak pozoruj!
Kluk radostně žvatlal a máchal ručkama. Jaromír na něj zíral jako uhranutý.
“Mě vlastně nikdy syn nebude,” svěsil tvář, vrátil chlapce mámě.
A zmizel.
***
Vrací se domů. Ten slavný pražský doktor tiše konstatoval, že mít děti nebude. Nálada na bodu mrazu:
“Na co mi je tolik peněz, velký byt na Vinohradech, oktávka? Chlap vydělává pro rodinu. U mě doma věčný nepořádek, auto má sedm míst a nikdy plné nebudou.
Vkročil do bytu. Všude dokonalý pořádek. Vendula na něj kouká s tichou úsměvem.
Táta! zaznělo dětský smích.
Taška spadla na dlaždice a ruce samy zamířily k malému…