Už je to dávno, co jsme s manželem žili ve stísněném bytě na Pronáměstí a každý měsíc počítali koruny, abychom si vůbec mohli dovolit nájem. V naší rodině je pět bytů, a přesto jsme byli nuceni léta platit cizím lidem, abychom měli střechu nad hlavou.
Manželovi rodiče mají svůj vlastní byt v Brně a ještě dva další každý na jiném konci města. Pronajímají je za slušné peníze. Vždycky nám s úsměvem říkali, že si na všechno museli vydělat sami, a tak to čekají i od nás. Asi nikdy nepochopili, že dříve lidé často dostávali byt od státu, nebo ho mohli získat třeba díky práci v továrně. Dneska se na vlastní bydlení šetří dlouhá léta, a zvlášť když musíme platit nájem někde jinde.
Moji rodiče se od tchánů moc neliší. Když mi zemřela babička, odkázala mi svůj malý byt na Žižkově. Bylo mi tehdy jenom dítě, takže rodiče rozhodli, že než dovrším osmnáct, budou byt po babičce pronajímat. Jenže teď jsem dávno dospělá, ale rodičům se očividně líbí, jak jim měsíc co měsíc cinká nájemné na účet, a nedovolí mi tam bydlet.
Několik let už tedy s manželem žijeme v jedné malé garsonce. Skoro všechny peníze dáváme na nájem a někdy jsme sotva měli na rohlík a máslo. Teď jsem na mateřské dovolené a moje výplata nikdy nebyla žádný zázrak. Když jsme byli bez dítěte, tak jsme nějak přežili, ale teď je to o dost těžší. Manžel, Viktor Veselý, dře na dvou místech, jen aby bylo na vše podstatné. Dřív šel rovnou po škole narukovat do armády a pak jsme se seznámili, takže na vysokou už pak nebyl čas.
Bolí mě, když maminka téměř každý týden vyžaduje, abych jí poradila s výběrem nové sukně nebo halenky, zatímco já počítám, kolik si můžu dovolit utratit za ovoce nebo vitamíny. Pořád nám připomíná, jak máme být ekonomicky soběstační, a dokonce si myslí, že bychom měli finančně pomáhat jí a tátovi, protože oni si teď chtějí užívat výlety po světě.
Opravdu mě mrzí, jak se rodiče mé i Viktorovi chovají. Mají všechno, co si kdy mohli přát, a přesto nedokáží pomoci svým dětem, když to nejvíc potřebují. Chápala bych, kdyby sami skromně žili, ale jestli si mohou dovolit pomoc, proč by nám ji měli odpírat? Takovému chování ke svým dětem nerozumím a vím jistě, že svým dětem jednou budu dávat všechno, co budu moct.
Blízcí přátelé nám neustále říkali, že jednou zdědíme velké jmění. Ale musím říct, že mě takový přístup tolik zranil, že už po těch bytech vůbec netoužím. Ať si je vezmou klidně i na druhý svět nám to za tu hořkost nestojí.