Léto jsem strávila v klinice léčebného půstu, kde jsem se pokoušela očistit tělo i duši a hlavně se zázračně zbavit několika kilogramů bramborového salátu, co se přes zimu usadily na bocích. Jednoho dne jsem vyrazila na sluníčko a na lehátku vedle mě ležela nápadně krásná dívka, skoro jako by zrovna utekla z přehlídkového mola.
Daly jsme se do řeči, samozřejmě v takové atmosféře se každé přátelství rozpouští jako máslo na grilované kukuřici. Rozebíraly jsme motivace k půstu.
Potřebuju shodit 400 gramů, řekla a mně to tak pobavilo, že jsem se málem udusila vodou. Ale ona vůbec nežertovala.
Už rok žiju tlustá, postěžovala si dál, přítel mi pohrozil, že mě opustí, jestli nezmizí tahle špetka špeku, a ukázala kůži na břiše.
No, pak jsem na ni ještě dlouho musela myslet. V hlavě se mi už napevno ustálila pod přezdívkou Eliška 400 gramů.
Podle logiky jejího partnera bych já musela být shozená ze skály Sparta, verze pro Fitness, kde smí přežít jen gazely a žádné voňavé buchtičky se šodó.
Před pár dny jsem se ocitla v početné společnosti v elegantní restauraci. Jedna dáma tam seděla s nohama přes nohu ladné lýtka podtržené punčocháči, botička úspěšně balancovala na jejích prstech. Zcela okouzlující, pijící vodu z vinné sklenky, a muži jí jedli očima.
A pak přišel její manžel. Obešel chlapy, potřásl jim pravicí a na svou ženu zasyčel: Přikryj se! Co tu vystavuješ stehna!…
Chudinka se lekla, zrudla a požádala číšníka o deku, přestože seděla přímo u krbu. Zbytek večera strávila zachumlaná, jak naštvaný vrabec.
Kdysi mě napadlo si přečíst životopisy slavných českých klasiků, třeba Karla Čapka nebo Jaroslava Seiferta, a najít v jejich životě recept na velkolepost. Brzo jsem s tím sekla, protože je hodně těžké spojit běžné slabosti živého člověka s jeho geniálním dílem.
Definitivní stopku tomu dala biografie našeho Lva Tolstého ehm, promiňte, samozřejmě u nás by to byl třeba Jan Neruda. Nad Annou Kareninou nebo tedy Povídkami malostranskými bych mohla slzet dojetím, ale některé životní perly autora se vážně těžko vydýchávají. Například když si jeho žena po pátém dítěti (dcera Maruška) prošla těžkou nemocí, lékaři jí další těhotenství přísně zakázali, prohlásil Neruda: No, k čemu mi tedy je? Přesto mu Maruška nakonec porodila třináct dětí…
Instač je plný českých Barbie holky, co jejich denní program vypadá: fitko, solárko, tvarovací zábaly, spa, nehtové studio… Vlastně pracují na plný úvazek jako profesionální krásky. Upřímně je to makačka, a beauty průmysl se jim ochotně snaží ve všem pomoci. Ale mám pocit, že jsme zas něco popletli: holky se snaží být krásné, aby je někdo miloval. Aby si jich kluci všimli. Řekli jim: krása znamená být hubená, vytrhané obočí, napíchané rty, zadek kulatý jako broskev a samy běží, aby vše splnily.
A kluci? Těm se vlastně najednou líbí úplně všechny stejně…
Jednou jsme byli s manželem na zahradnickém trhu. On hledal něco na chatu, já se poflakovala mezi stánky. U stánku s figurkami jsem okukovala všechno: lampičky, květinky, větrníčky, konev, králíčky a lištičky. U velkých trpaslíků s nápadně červenými čepicemi stáli dva chlápkové a vybírali si nejhezčího trpaslíka.
Jeden je osahával, zkoušel váhu, obcházel je kolem dokola, a druhý se najednou zasmál: Hele, brácho, rozhoupni se už, včera jsi vybíral slečny na privátu se stejným výrazem ve tváři!
To jsem se fakt málem počůrala smíchy.
Holky, milé, Eliška 400 gramů, Světlana Přikryj Stehna, Maruška Třináct Dětí Jak to, že jsme se naučily sebe podceňovat? Proč se spokojíme s tím, když nás někdo bere jako vadné zboží a nazývá to láskou? Kdo to řekl, že štěstí v lásce je podmíněné dokonalou postavou a čelem bez faldíku?
Já mám spoustu důkazů, že to takhle nefunguje. Kamarádka sbalila chlapa ve špitále na nefrologii úplně vyřízená, v nemocničním županu, s tváří bílou jak jogurt a s močovým sáčkem, který jí trčel zpod noční košile. To je romance moderní doby!
Viděli jste Fridu Kahlo? Jak vám přijde? A ty její obočí? A přesto ji milovali nejlepší muži své doby.
Když mi kdysi trhali osmičku a roztrhli mi půlku pusy, dostala jsem zápal, tvář měla velikost volejbalového míče a celá jsem bečela bolestí. Můj muž mi v tu chvíli s láskou podal kefír, protože jsem nemohla pozřít nic jiného, z čehož mi vznikly krásné mléčné knírky. V zrcadle jsem vypadala jak po nevydařené plastice. Slzela jsem zoufalstvím a on, bez mrknutí oka, povídá: Jsi nejkrásnější holka na světě, s kefírem i bez. Vezmeš si mě?
Jasně, že později bylo všecko, jak má být restaurace, prstýnek, šampaňské i ano v kruhu přátel Ale jak ráda vzpomínám spíš na to kevirové zásnuby, kdy jsem mu poprvé věřila, že nejde o vzhled, ale o něco hlubšího.
Naše nedokonalosti nás činí jedinečnými právě proto jsme milováni.
Upřímně, dokonalost vlastně neexistuje. Respektive každý má tu svou privátní dokonalost.
Nedávno jsem se rozhodla, že si nechám srovnat zuby rovnátky objektivně jsou křivé. Můj muž mě podpořil, ale jen poznamenal: Já miluju tvůj úsměv a nechápu, proč se chceš tak trápit. Dělej to, pokud to chceš ty sama já bych neměnil nic.
Po porodu našeho prvního syna jsem vážila 118 kilo, ale manžel mě vychvaloval do nebes a vůbec mě nemotivoval hubnout. Zhubla jsem teprve, až když jsem to sama chtěla.
Prohlíželi jsme nedávno staré fotky, kde ležím s naším malým synem, rozpláclá jak bochník chleba. Směju se a říkám: Proč jsi mi nikdy neřekl, ať zhubnu? Vždyť jsem vypadala jak knedlík
A on: Byla jsi roztomilá buchtička, hubnout máš, až budeš sama chtít. Mně se líbíš jakákoliv.
A před pár lety, kdy jsem během léta dostala silný záchvat lupénky a po těle se mi rozlezly fleky jak améby, letěli jsme na dovolenou a já odmítala jít v plavkách na pláž. Manžel se mě nechápavě zeptal: Proč, co je špatně? A mně došlo, že on to vážně nevidí pro něj jsem pořád kráska, lupénku nevidí, mě ano.
Nechci dělat reklamu svému manželovi ale spíš vztahům. Pokud po vás chlap požaduje, abyste dosahovala jeho standardů krásy, není to láska, ale potřeba kontroly.
Jste krásná jablíčka! A když vidí jen červíka, chce ne vaše štěstí, ale svou moc.
Můžete jít za ním ze strachu ztráty. Ale co můžete ztratit? Tyrana, který se na vás kouká jako na zahradního trpaslíka ve flekaté čepici?
Každý muž tedy český chlap! má v sobě chuť dominovat. Ale jeho autorita nemá být postavená na vašem strachu, ale na vašem obdivu a respektu.
Vaše oddanost by měla být dobrovolná, NE samozřejmá. Vyberte si toho, koho chcete následovat protože je silný, jistý, spolehlivý a něžný zároveň. Vezme vás za ruku a půjde s vámi na konec světa. A vy mu věříte, protože vaší odpovědností je vybrat správně.
A právo vést vás si musí zasloužit.