V lednu Lucii Benešové začala menopauza. Zpočátku jí to nějaké zvláštní problémy nedělalo. Nebyly žádné proslulé návaly horka, pocení, bušení srdce, ani bolesti hlavy. Prostě přestala menstruovat a to bylo všechno: nazdar stáří, už jsem tvá!
K lékaři Lucie nešla, měla načteno a věděla, o co jde. Kromě toho jí kamarádky často vyprávěly o svých pocitech a sdílely svoje příběhy. Říkaly jí, že má štěstí, jak lehce to zvládá.
Jakoby to zakřikly. Lucie začala zažívat podivné věci. Chápala, že jde o hormonální změny, které nemohou zůstat bez reakce. Odtud patrně změny nálad, závratě a slabost.
Lucii začalo čím dál víc vyčerpávat, když se skláněla ke své vnučce Aničce, přestávalo ji chutnat a záda se začala ozývat úplně novým způsobem. Ráno mívá často oteklou tvář, večer nohy. Nevěnovala tomu ze začátku žádnou větší pozornost. První, kdo si toho všiml, byly snachy: “Jak jsi, maminko, bledá a unavená. Běž k doktorovi, udělej si ultrazvuk!” Lucie mlčela, ale pochybnosti už dlouho měly místo v její mysli. Zároveň prsa ji začala bolet nesnesitelně, jako by horela, dolní břicho táhne, nedá spát. Bezespánkové noci trávila posluchem manželova tichého chrápání, zírajíc do stropu a tiše plakala, přemýšlející o budoucnosti a vzpomínající na minulost.
Jak by se jí nechtělo umřít! Vždyť je jí teprve padesát dva, ani do důchodu ještě nedošla. S manželem si hledali chatu, chtěli trávit víc času v přírodě. Synové jsou úžasní, mají dobrá zaměstnání. Snachy jsou uctivé, pomáhají obarvit šediny a radí, co si z oblečení pořídit, aby se skryl obvod. Vnučka Anička, jenom zlatíčko, dělá krasobruslení, na podzim půjde do první třídy. Ráda kreslí, už umí plést – naučila ji to babička.
Jak rychle ten život uběhl! Lucie má pocit, že vlastně ani nežila. Právě nedávno vdala svého nejmladšího syna, nenarodily se jí od něj ještě děti a teď tahle nemoc, která ji stíhá! Slzy horké utírala Lucie do rohu peřiny, ale ony stále tekly. Ráno se jí pod očima dělají modré kruhy, tvář je tmavá, ochablá.
Sotva přežila Lucie jaro a léto a na podzim už jí bylo úplně zle. Dušnost, bolest v zádech byla nesnesitelná, břicho bolelo hrozně. Konečně se rozhodla domluvit si schůzku u lékaře a pověděla o svém trápení manželovi.
Lucii do gynekologické ordinace doprovázela celá rodina. Manžel, Ondřej, zůstal se starším synem v autě a obě snachy ji čekaly na chodbě. S velkým úsilím se Lucie vyšplhala na vyšetřovací pult a červenajíc odpovídala na otázky doktorky: kdy přestala menstruace, kdy se začaly projevovat potíže, kdy naposledy byla na vyšetření. Odpovídala Lucie dlouho, během čekání dokonce trochu prochladla, když doktorka zapisovala, myla si ruce a natáhla si rukavice. Doktorka jí důkladně prohlédla, čím dál tím víc se mračila a byla nervózní. Pak krátce řekla: “Oblečte se!” a usedla k telefonu. Lucie třesoucíma se rukama natahovala neposlušnou sukni a s hrůzou poslouchala hovor doktorky.
“Onkologické oddělení?” křičela doktorka do telefonu. “Volám z pětky. Mám pacientku ve vážném stavu, potřebovala bych urgentní konzultaci. Nejspíš je ve finálním stadiu. Nemohu najít dělohu. Pětapadesát… První návštěva. Jak žijí jako by v lese. Poučuješ je stále a stále, na každém rohu je informace, ale nemají čas jít k doktorovi.”
Dokončila hovor, přesunula se ke stolu a začala vyplňovat nějaké papíry. “Přišla jste sama, paní?” “Ne, jsem tu s manželem, s dětmi, přijeli jsme autem,” tiše odpověděla Lucie se ztuhlými rty. Jenom teď si uvědomila velkou bolest v celém těle. Z té bolesti sotva dýchala, nohy jí podklesávaly, chtělo se jí křičet. Lucie se opřela o dveře a rozplakala se. Porodní asistentka vyběhla na chodbu a zakřičela: “Kdo je tu s Benešovou? Pojďte dál!”
Snachy vyskočily a spěchaly do kanceláře. Uviděly Lucii, okamžitě pochopily situaci. Lucie plakala a kroutila se od bolesti a jakoby z dálky k ní doléhaly útržky pokynů doktorky: “Rychle, urgentně, první nemocnice, onkologie, druhé patro, služební lékař čeká… Tady je doporučení, tady je karta… Je to velmi pozdě, mrzí mě to… Proč jste čekali, jste přece vzdělaní lidé…”
Jeli domů v tichosti. Ondřej neváhal osušovat si slzy hřbetem ruky. Syn se nemohl odtrhnout od silnice, rukama křečovitě svíral volant. Na zadním sedadle snachy z obou stran podpíraly slabou a unavenou Lucii. Ta tiše sténala a když byla bolest nesnesitelná, křičela hlasitě, což u Ondřeje vyvolávalo nové záchvaty pláče.
Někdy bolest na okamžik polevila a Lucie tehdy mohla vidět žluté koruny stromů za oknem vozu. Loučila se s nimi a zároveň se v duchu loučila i s dětmi, manželem a vnučkou Aničkou. Už jí nebude moci hýčkat lahodnými koláčky. A kdo ji teď povede do první třídy, kdo ji vyzvedne po vyučování? Kdo ji pevně obejme, políbí, obdivuje se jejím prvním úspěchům?..
Na onkologickém oddělení čekali jen krátce. Lucii vzali hned. Rodina stála mlčky u okna, plná hrůzy. Ondřej už neplakal, ale bezradně a ztraceně sledoval jednu místnost. Snachy si žmoulaly kapesníčky v rukou, syn se stále kolébal ze strany na stranu.
V ordinaci, kam ji přivedli, se něco muselo dít. Nejprve odtamtud vyběhla sestra se zrudlou tváří a zamířila na konec chodby. Potom vstoupil do ordinace starší lékař v chirurgickém plášti a s návleky na botách. Pak téměř běhěm proniklo dovnitř několik dalších doktorů.
Když na konci chodby zazněl hluk, rodina instinktivně, jako na povel, obrátila hlavy ke zdroji. Červená sestra s dvěma sanitáři rychle táhli vrzající vozík pro přepravu ležících pacientů. Jakmile vozík zmizel za širokými dveřmi kanceláře, rodina pochopila, že je to konec. Ondřej si sevřel hlavu rukama a zavzlykal, snachy horečně hledaly kapky na srdce v kabelkách, na synově tváři se trhaně třásl nerv.
Najednou se dveře kanceláře otevřely. Vozík s Lucií, pokrytou bílým prostěradlem, tlačilo současně šest až sedm lidí, všichni byli rozrušení, červení, s kapkami potu na čele. Luciina bledá tvář byla odhalená. V jejích opuchlých očích byl otisklý děs. Odstrčily snachy, Ondřej se vrhl k ženě. Starší lékař mu zastoupil cestu. “Jsem muž, jsem muž,” křičel Ondřej k vzdalujícímu se vozíku. “Nechte mě se rozloučit. Lucie, má drahá, jak to je, vždyť jsme chtěli jednou…”
“Přestalo mu to,” zavřela sestra široké dveře kanceláře. “Nerušte, dědo, nekřičte. Ona rodí. Hlava zmizela…”
V porodní místnosti byly dvě rodičky: Lucie a ještě jedna, velmi mladá, asi studentka. Obě křičely souběžně a tiše oddechovaly mezi kontrakcemi jako na povel. Okolo každé se hemžily porodní asistentky a lékaři. Starší profesor klidně kráčel od jednoho stolu k jinému a dával pokyny.
“A proč trpíme?” zeptal se profesor rodiček během krátké pauzy.
“Kvůli sakramentské vodce, ona je na vině,” sténala studentka.
“A co ty, maminko?” obrátil se profesor k Lucii a jemně ji poklepal po obnažené tlusté noze.
Lucie chvíli mlčela, zamyslela se a pak tiše, protože už neměla vůbec sílu, zašeptala: “Asi za lásku. Za co jiného? U nás narozeniny manžela. Padesátka na dvoře… Jen jsme se trochu bavili…”
“Docela se nám bavili,” profesor se usmál. “Vážně jsi nic nevšimla, nebo klameš?”
“Ale doktore! Kdybych věděla, kdybych si dokázala pomyslet!.. Jaká ostuda! Vždyť už jsem babička. Odjakživa jsem byla silnější, od dvaceti let mi nikdo neříkal jinak než Benešová… Byla jsem přesvědčená, že je to menopauza a k ní rakovina. V konzultaci říkali, že děloha se ztratila, to znamenalo rakovinu v posledním stadiu…”
“Máš rakovinu, ne rakovinu,” profesor mávnul podrážděně rukou. “My všichni jsme lidé, a bohužel, chyby lékařů stále mají tendenci se objevit. Ale dost už řečí. Tlač, prosím, tlač. Tvůj omyle chce vyjít na svět!”
Porodní asistentka vyšla z porodního sálu spokojená a plná důležitosti. Bude mít co vyprávět přítelkyním — každý den babičky nerodí.
“Benešová Lucie. Je tu někdo z příbuzných?”
“Jsou,” odpověděla rodina sborem a vykročila vpřed.
“Gratuluji,” řekla porodní asistentka s otevřenou zvědavostí, zírala na mužskou část rodiny. “Kdo je otcem?”
“To jsem já,” chraplavě a stále nevěřící připustil Ondřej.
“Je to on,” odpověděly zároveň snachy, ukazujíc na otce.
“Úžasné,” neudržela se porodní asistentka emocí a dodala již s patrným respektem: “Chlapec. Tři pět set, padesát jeden centimetr na délku. Oslavujte, otče. Ještě chvíli a bůh ví, jak by to dopadlo… Jste dorazili těsně před porodem. To jsou zázraky. Proč pacienti byli posláni na onkologii, nepochopím…”