V jednom českém městě žila žena. Jmenovala se Zdeňka Petrovská. Připadala si, že žije docela dobře. Pravda, neměla rodinu ani děti, ale vlastnila útulný byt, kde vždy udržovala pořádek. Pracovala v účetnictví na nábytkářské továrně.
Zdeňka žila klidně a spokojně až do svých padesáti let. Byla spokojená se svým životem, zejména ve srovnání s životy sousedů v domě. Těšilo ji, že vše v jejím životě pěkně zapadlo na své místo, protože byla dobrým člověkem a nikomu neubližovala.
Její sousedé byli však různorodí. Na patře žila, například, žena, které bylo už přes šedesát. A k ní jistě padl i názor mnohých. Měla modré vlasy a nosila přiléhavé šaty a džíny. Ostatní se jí smáli. Považovali ji za blázna.
“Co nevkusného,” pomyslela si Zdeňka Petrovská, když se dívala na zvláštní důchodkyni. Byla ráda, že ona sama vypadá přiměřeně věku.
O třetí sousedce bylo stydno mluvit. Bylo jí teprve jednadvacet let a měla už dítě, které vypadalo na pět let. Zřejmě tedy otěhotněla, když byla ještě ve škole. Jak to, že si toho rodiče nevšimli? Přitom rodiče té dívky už nebyli, dívka žila sama se svou dcerou. A dokonce se s tou důchodkyní s modrými vlasy přátelila. Zatímco dívka byla ve dne pryč, sousedka hlídala holčičku.
Zdeňku Petrovskou to nepřekvapovalo. “Takoví lidé mají k sobě blízko,” přemítala. “A mě obcházejí obloukem. Vidí slušného člověka a stydí se podívat do očí. Výtahové pozdravy, a to je vše.”
Poslední soused byl muž kolem třiceti let. Když ho poprvé viděla, zažila šok. Celé ruce a krk měl pokryté tetováním! Normální člověk by takhle nechodil, to je jasné!
Již jako mladá Zdeňka odsuzovala takové typy lidí. Nemají čím jiným vyčnívat, tak si ničí kůži. Přitahuje na sebe pozornost, protože rozumem nezaujme. Měl by raději číst knihy.
Každý den potkává Zdeňka někoho ze sousedů ve výtahu a v duchu si libuje, jak ona žije správně. A někdy řeší sousedy se svou jedinou přítelkyní po telefonu. Na povídání moc nemají co, takže “ten s tetováním”, “mladá matka” a “bláznivá důchodkyně” se stávají hlavními tématy.
Jednoho dne se Zdeňka večer vracela z práce domů a měla hroznou náladu. Na pracovišti objevili manko… Poprvé za dlouhé roky v práci. Na koho to hodí? Kdo je viník? Samozřejmě účetní. Od rána ji bolela hlava. A teď jí začalo hučet v uších a nohy jí ztěžkly.
S námahou dorazila do vchodu a posadila se na lavičku. Najednou pocítila lehký dotek na ruce. S obtížemi zvedla oči a uviděla onu důchodkyni s modrými vlasy.
“Jak se máte? Vypadáte špatně,” zeptala se starostlivě.
“Hlava… bolí…” zašeptala Zdeňka.
“Jdeme za Jurou, dnes je doma. Jste bledá, nemáte žádnou barvu,” řekla důchodkyně.
“K jakému Jurkovi?” ptala se žena.
“Jura přece bydlí na stejném patře jako vy. Je kardiolog, nevíte to?” řekla sousedka povzbudivě.
Na patře sousedka zazvonila u Jurových dveří. Žena s překvapením viděla, že dveře otevřel onen muž s tetováním, který podle ní nemohl být slušným člověkem.
Muž Zdeňce změřil tlak, položil ji na gauč a dal jí nějaký prášek. Brzy bolest hlavy i hučení v uších ustaly.
“Rezervujte si určitě termín! Je potřeba sledovat tlak, i když jste tak mladá slečna,” usmál se lékař, když se Zdeňka cítila lépe.
“Děkuji vám,” cítila Zdeňka zvláštní rozpačitost, vzpomínajíc, jak o něm mluvila se svou přítelkyní. “Myslí na vzhled, ale rozum žádný,” říkala o něm. A on, představte si, doktor, každý den zachraňuje životy.
“Nemáte zač. Nechoďte nemocná! Kdybyste něco potřebovala, dejte vědět!”
Po rozloučení se s lékařem se Zdeňka vrátila domů a položila se na gauč. Přiznejte, jak bláhové byly její myšlenky na muže… A ta důchodkyně s modrými vlasy byla vlastně moc milá. Zajímala se, co se děje, když se necítila dobře.
Zazvonil zvonek. Na prahu stála sousedka s modrými vlasy, držící za ruku dceru mladé ženy, o které si Zdeňka myslela, že je příliš mladá na mateřství.
“Chtěla jsem jen zjistit, zda je vše v pořádku. Omlouvám se, že jsem s Janičkou, Anna je v práci… A tak dlouho jsem se chtěla s vámi seznámit. Ale neodvažovala jsem se. A tam se vše děje! Komunikujeme se sousedy, ale vy se držíte od sebe!”
“Pojďte dál, udělám vám čaj,” řekla nečekaně pro sebe Zdeňka. “Děkuji, že jste pomohla, když jste viděla, že mi není dobře…”
“Nemusíte děkovat. Vidím na člověku, když je mu špatně. Celou mládí jsem se starala o nemocnou matku. Jak mi bylo 14, matka onemocněla. Odešla, až když mi bylo přes třicet. Ani jsem se moc neučila, žádné romány, jen u jejího lůžka… Sotva jsem stihla mít dítě. Ale nechci vzpomínat. Teď si na stará kolena užívám,” sousedka s lehce provinilým úsměvem ukázala na své barevné vlasy. “Dcera mi pomohla s barvou. Trička mi nakupuje cool. Aspoň chvíli budu mladá. A s Annou je to ještě horší.”
“Kdo je Anna?” zeptala se Zdeňka.
“No, Anička, ten sousední byt – ten je její. Janička je její sestra. Rodiče zemřeli při autonehodě. Ann ji přijala a vychovává ji. Vzdala se studia na univerzitě, pracuje od rána do večera, chudák. Jura jí občas pomáhá finančně. No ten Jura, co vám dnes pomohl…”
Když sousedka odešla, Zdeňka chvíli tiše seděla za stolem v kuchyni a zírala nepřítomně před sebe. Měla by Anně nabídnout pomoc, také může občas hlídat Janičku. A už dávno chtěla obarvit vlasy na zrzavo.
Jen si myslela, že to v jejím věku není vhodné. Zítra se určitě poradí se svou sousedkou ohledně toho! A nesmí zapomenout pozvat Juru na koláče, aby mu poděkovala za pomoc…