Radost i žal
“Jardo, podívej, jaké šaty jsem koupila! Líbí se?” Jaroslav zvedl oči a usmál se.
“Tak se otoč! Jsou nádherné. Hrozně ti sluší,” řekl jemně.
“Taky se mi líbí… Prolezla jsem celý obchod a myslela, že odejdu s prázdnou! A v poslední chvíli jsem je uviděla. Zamilovala jsem se do nich! Na léto na Máňiny narozeniny je určitě vezmu.”
“Ne, v těch nechoď,” učinil vážný výraz Jaroslav.
“Proč?” zeptala se Jana zklamaně.
“Protože bys byla hezčí než oslavenkyně. A to se nesmí.”
Jana se rozesmála a Jarda si pomyslel, jak krásný smích jeho žena má.
“Ale no tak!”
Přistoupila k zrcadlu a znovu si prohlížela nový úlovek. Nebeskomodré šaty jí opravdu slušely a na jejich pozadí vypadaly její šedé oči jasně modře.
Jaroslav ji též obdivoval, ale cítil, jak se mu srdce svírá. Pořád jí to neřekl… Nevěděl, jak to udělat. Doufal, že se vše zlepší…
“Kdy jsme chtěli jet na dovolenou?” zeptala se Jana, když se na něj přes zrcadlo podívala.
“V září… ,” odpověděl chraplavým hlasem.
“V září… Budu muset kouknout na nové plavky. Mám jen dva. To nebude stačit.”
Jarda zavřel oči. Ne, nebylo možné dál tajit pravdu. Chtěl ji chránit, ale věděl, že to nejde. Musí jí to říct.
“Jančo, sedni si, prosím tě,” řekl.
Žena se otočila, stále se usmívala. Pak však spatřila jeho vážnou tvář a úsměv zmizel.
“Co se děje, Jardo?” ptala se vyděšeně, když si vedle něj sedla.
“Mám špatné zprávy…”
“Bože… Netrap mě, co se stalo? Jsou všichni v pořádku? Mamka je dobrá?”
“Všichni jsou zdraví!” uklidnil ji Jaroslav. Poté ji vzal za ruce a dodal: “Moje firma zkrachovala.”
Jana na něj hleděla a snažila se tu zprávu strávit.
Vzali se před pěti lety. Jarda byl o deset let starší, ale tehdy se do něj Jana zbláznila. Věk nebyl překážkou. Tehdy se mu začalo dařit, a tak ji nikdo nemohl obvinit, že je s ním kvůli penězům. A kdokoliv, kdo je znal, viděl, jak se milují.
Říká se, že některá manželství se uzavírají v nebesích. To byl jejich případ. Byli jako dvě poloviny celku. V jejich společném životě nebyla žádná špína. Žádné lži ani podvody.
Po svatbě Jardyho byznys rostl. Začal vydělávat a brzy vyměnili malý dvoupokojový byt za velký dům. Pořídili si auta, jezdili často na dovolené. Jejich už tak bezproblémový život se ještě zlepšil.
Jarda věřil, že když muž vstoupí do manželství, přebírá odpovědnost za rodinu. Žena může pracovat, ale její příjem by neměl být hlavním zdrojem. Proto ani nevěděl, kolik Jana vydělává. Obvykle to utratila za sebe: salóny, obchody, různé ženské maličkosti. Někdy nakoupila jídlo nebo zaplatila menší účty, ale jen pokud chtěla. Hlavní tíha živitele ležela na Jardovi. Tak mu to vyhovovalo.
A teď se musel přiznat k selhání. Ke své slabosti.
Dokonce si pomyslel, že kdyby od něj Jana po krachu odešla, pochopil by to. Vždyť nesplnil svůj úkol.
“Jak dlouho už to jde špatně?” zeptala se tiše Jana.
“Několik měsíců. Myslel jsem, že to zvládnu, ale ne. Dnes firma oficiálně zkrachovala. Je mi líto…”
Jarda sklopil hlavu. Styděl se jí podívat do očí.
“Proč jsi mi to neřekl?” zeptala se trochu uraženě.
“Nechtěl jsem tě do toho tahat. Doufal jsem, že to zvládnu sám.”
“Jardo!” rozhořčila se. “Jsme rodina. V radosti i ve žalu, pamatuješ? Opravdu sis myslel, že tě budu milovat jen v dobrém, ale v těžkém tě nepodržím?”
“Jen jsem nechtěl tohle břemeno házet na tvoje křehká ramena,” povzdechl si.
“Dobře,” usmála se a pohladila ho po rameni. “Zvládneme to. Co teď plánuješ?”
“Nevím,” přiznal Jarda. “Musím spočítat úspory, zjistit, kolik máme peněz. Najdu si nějakou práci. Až bude možná příležitost, zkusím začít znovu…”
“Dobře,” vstala Jana. “Ty šaty vrátím.”
“Ani nápad!” vyjel Jarda. “Hrozně ti sluší a tak se ti líbí.”
“To nic,” uklidnila ho. “Mám šatník plný šatů, a na Máňiny narozeniny v nich stejně nemůžu, sám jsi to řekl.”
Jarda se usmál, i když ho svíralo u srdce.
“Stojí tolik jako nákup na dva týdny. To je teď důležitější,” dodala Jana. “Až bude líp, koupím si jiné, ještě lepší.”
Večer si manželé spočítali rozpočet. Když trochu utáhnou opasky a s Janiným platem vydrží v klidu půl roku.
“V nejhorším prodáme jedno auto,” navrhla.
“Od zítřka začnu shánět práci,” řekl rozhodně Jarda. “Když nenajdu něco dobrého, půjdu dělat skladníka, kurýra, taxikáře… Co bude třeba! Nebudu ti viset na krku.”
Jana mlčela. Přemýšlela o něčem svém, jako by v hlavě něco počítala.
“Jardo, říkal jsi, že bys chtěl začít nový byznys…”
“Jo, mám pár nápadů, ale teď na to nejsou peníze. A bojím se, že zase proh”Ale že by nevyšel znovu, to si vůbec nemyslím.”