V radosti i ve strasti
„Jardo, podívej, jaké šaty jsem koupila! Líbí se?“
Jaroslav zvedl oči a usmál se.
„Tak se otoč! Jsou krásné. Strašně ti sluší!“ řekl něžně.
„Moc se mi taky líbily… Prolezla jsem celý obchod a myslela, že odejdu s prázdnou. A v poslední chvíli jsem je uviděla! Zamilovala jsem si je. Letos v létě je vezmu na narozeninovou oslavu Káji.“
„Ne, v nich nechoď,“ udělal vážný výraz.
„Proč ne?“ zeptala se smutně Lucie.
„Protože bys pak byla krásnější než oslavenkyně. A to se přece nedělá.“
Lucie se rozesmála a Jarda si pomyslel, jak krásný smích jeho žena má.
„Ale no tak!“
Přistoupila k zrcadlu a znovu obdivovala nový kousek šatníku. Nebeskomodré šaty jí skutečně slušely, díky nimž její šedé oči vypadaly jasně modré.
Jaroslav se na ni také díval, ale v žaludku mu bylo těžko. Pořád jí to neřekl… Nevěděl, jak to udělat. Doufal, že se vše nějak vyřeší…
„Kam jsme chtěli jet na dovolenou?“ zeptala se přes zrcadlo.
„V září…“ odpověděl chraptivě.
„V září… Budu muset koupit nové plavky. Mám jen dva. To nestačí.“
Jarda zavřel oči. Ne, dál už to tajit nemůže. Chtěl ji chránit, ale věděl, že to nejde. Musí jí to říct.
„Lucko, sedni si, prosím.“
Žena se otočila, stále usmívající se. Ale když spatřila jeho vážnou tvář, úsměv vyhasl.
„Co se děje, Jardo?“ zeptala se vyděšeně a přisedla k němu.
„Mám špatné zprávy…“
„Bože… Netrap mě, co se stalo? Všichni jsou zdraví? Máma je v pořádku?“
„Všichni jsou zdraví!“ uklidnil ji. Pak sevřel její ruce a řekl: „Moje firma zkrachovala.“
Lucie na něj upírala pohled, snažíc se pochopit, co jí řekl.
Vzali se před pěti lety. Jaroslav byl o deset let starší, ale tehdy se do něj zamilovala. Věk nebyl překážkou. Tehdy se mu začalo dařit, a nikdo by ji nemohl obvinit, že je s ním kvůli penězům. Všichni, kdo je znali, viděli, jak se milují.
Říká se, že některá manželství jsou uzavřena v nebi. Tak to bylo u nich. Byli jako dvě části jednoho celku. V jejich životě nebylo nic falešného. Žádné lži, žádné podvody.
Jaroslavův podnik po svatbě rostl. Začal vydělávat hodně peněz, a tak brzy vyměnili malý dvoupokojový byt za velký dům. Pořídili si auta, často jezdili na dovolené. A jejich už tak poklidný život se ještě zlepšil.
Jarda byl přesvědčen, že když muž vstoupí do manželství, musí rodinu živit. Žena může pracovat, ale její příjem by neměl být hlavním zdrojem. Proto ani nevěděl, kolik Lucie vydělává. Obvykle své peníze utrácela za sebe: kadeřníky, obchody, různé drobnosti. Občas nakoupila jídlo nebo zaplatila drobné účty, ale všechno dobrovolně. Hlavní role živitele byla na něm. Tak se cítil lépe.
Teď však musel přiznat neúspěch. A svoji slabost.
Napadlo ho dokonce, že jestli od něj Lucie po krachu odejde, pochopí to. Koneckonců nedokázal splnit svoji úlohu.
„Jak dlouho už to jde špatně?“ zeptala se tiše.
„Pár měsíců. Myslel jsem, že to zvládnu, ale nešlo to. Dnes firma oficiálně oznámila bankrot. Je mi líto…“
Sklopil hlavu. Styděl se jí dívat do očí.
„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se trochu uraženě.
„Nechtěl jsem tě do toho zatáhnout. Doufal jsem, že to vyřeším sám.“
„Jardo!“ rozhořčila se. „Jsme přece rodina. V radosti i ve strasti, pamatuješ? Opravdu sis myslel, že tě budu milovat jen ve šťastných chvílích, ale nepodpořím tě v těžkých?“
„Jen jsem nechtěl, aby to leželo na tvých křehkých ramenou,“ vzdychl.
„Dobře,“ pohladila ho s úsměvem po rameni. „Zvládneme to. Co teď plánuješ?“
„Nevím,“ povzdechl si. „Musím spočítat, kolik máme peněz. Najdu si nějakou práci. Až bude čas, možná zkusím znovu podnikat…“
„Tak,“ vstala z gauče. „Šaty vrátím.“
„Ani nápad!“ vyskočil. „Tobě tak sluší a tak se ti líbí.“
„To nic,“ uklidnila ho. „Mám šatník plný šatů a na Kájiny narozeniny bych v nich stejně chodit neměla, sám jsi to řekl.“
Jarda se usmál, ale srdce mu svíral smutek.
„Cena těch šatů je jako nákup jídla na dva týdny. Teď je to důležitější,“ dodala. „Až bude líp, koupím si jiné, ještě hezčí.“
Večer si spolu spočítali rozpočet. Když trochu utáhnou opasky a s Lucčiným platem vyjdou, bez problémů vydrží půl roku.
„V nejhorším prodáme jedno auto,“ navrhla.
„Od zítřka začnu shánět práci,“ ujistil ji. „Pokud nenajdu něco slušného, půjdu třeba nakládat, rozvážet zboží, nebo řídit taxi… Všechno! Nebudu ti sedět na krku.“
Lucie mlčela. Vypadalo to, jako by v duchu něco počítala.
„Jardo, říkal jsi, že chceš začít jiný podnikat…“
„Ano, mám nějaké nápady, ale teď na to nejsou peníze. A bojím se, že znovu selžu.“
„Dobře, promyslíme to,“ řekla.
Skoro celou noc nespala. Věděla, že Jaroslav je ten typ, co umí chytit štěstí za pačesy. Má ten správný podnikatelský talent. Pokud se teď zalekne, bude pak celý život jezdit s pizzou. A to pro něj není. On potřebuje něco rozvíjet, vymýšlet, budovat.
Nešlo jen o peníze. Šlo o to, že každý by měl dělat práci, která mu kromě výdělku přináší i uspokojení.
Ráno požádala manžela, aby jí řekl, jaký má podnikatelský plán. Když ho vyslechla, rozhodla se, že to je skvělýA o pět let později, když už měli nejen nová auta, ale i vilu u Berounky, Lucie často vzpomínala na to modré šaty a jak měli tehdy štěstí, že vše zvládli společně.
