V dešti samoty
Žena Tomáše, Alena, se začala chovat podivně. Jednou rozpoutala hádku z ničeho, obviňovala ho ze všeho možného: talíř neumyl, ponožky hodil jen tak do kouta, zapomněl na věci, které mu připomínala už stokrát. Prý ji unavuje, že po něm musí neustále uklízet! A hlavně – nedokáže si vydělat na nové auto. Tomáš začal tušit, že problém není v něm. Někdo jiný ji najednou přiměl začít se líčit, chodit do fitka a obměnit šatník. A Alena odešla k někomu jinému… Uteklo krásně dlouhých dvanáct měsíců. Jednoho rána ho probudilo zvonění u dveří. Přehádl přes sebe župan a v pantoflích se dopotácel chodbou. Když otevřel, zůstal stát jako opařený.
Těžké šedé mračno se pomalu plazilo po dřív jasné obloze, jako by nějaká neviditelná ruka přetírala slunce nevlídnou barvou. Velké kapky začaly bubnovat na čelní sklo. Tomáš projížděl ulicemi starého města na břehu Vltavy a s každou minutou déšť houstl, vítr sílil a skučel čím dál hlasitěji. V autě bylo teplo, rádio tiše hrálo, ale za okny vládla chladná melancholie, která mu běhala po zádech.
Ulice byly prázdné, jen tu a tam prolétlo jiné auto, až nakonec zůstal úplně sám. Kolik kol už tím městem projel? Doma ho nic nedrželo, nohy ho samy přivedly k autu. Rád přecházel život v hlavě, když řídil – jako by to byla skládačka, které chyběly klíčové kusy. Zabočil do úzké uličky, vzdaloval se od centra, od svého bytu, kde na něj číhaly vzpomínky.
Před týdnem se vrátila Alena. Její návrat znovu očistil staré rány, rozvířil bolest. Myslela si, že se rozplyne pod tíhou jejích slz, že odpustí zradu, zapomene na urážky. Když odcházela, vylila na něj kýbl špíny – říkala mu neschopa, k ničemu chlapu. Takové věci se nezapomní.
Před rokem Alena udělala z ničeho bouři. Křičela, že má plné zuby jeho bordelu, že nikdy neposlechne, že jí nedokáže zajistit slušný život. „Čtyři roky bez dovolené u moře! Už druhý rok nemůžu vypadnout odsud!“ házela mu do tváře. „Odcházím k někomu, kdo mi tohle všechno dá!“ Tomáš tušil, že její náhlé návštěvy fitka a nové šaty nejsou pro něj. Doma chodila ve starém županu, bez make-upu, ale venku zářila. Nedržel ji. Bolest mu trhla srdce, ale přežil to. Párkrát se opil s kamarády, pak se ale vzpamatoval. Časem to přešlo.
V práci se ženy, když zjistily, že je volný, najednou ožily. Nepotřebovaly dárky za tisíce nebo výlety do zahraničí – stačil jim jen muž po boku. A Tomáš byl dobrá partie: v nejlepších letech, s bytem, autem, bez výživného. Ale žádná ho neoslovila. Neodmítal vztah, jenže mezi ním a nimi nebyla jiskra. Kamarádi se taky odtáhli – jejich manželky se bály, že volný Tomáš strhne jejich muže k pochybným dobrodružstvím. Jezdil za nimi na návštěvy, ale vracel se do prázdného bytu, kde na něj nikdo nečekal.
Děti s Alenou neměli. Tomáš tím netrpěl – ne každému se to povede hned. Alena si nechala dokonce udělat vyšetření, lékaři řekli, že je všechno v pořádku, jen je potřeba čas. Ale při rozvodu mu hodila do tváře: „Jsi nula! Ani ženu sis nevybral tak, aby ti mohla dát dítě!“ Ten výkřik ho zasáhl jako nůž. I tak, kdyby zůstala, byl by jí odpustil. Ale ona odešla.
Po roce zazvonil někdo u dveří. Tomáš otevřel a zkoprněl. Na prahu stála Alena, s uplakanými očima, žadonící o odpuštění. „Udělala jsem chybu, pochopila jsem, že tě miluju,“ šeptala, tisknouc se k němu. Odpověděl, že jí odpustil, ale že to nedokáže zapomenout. Jak má vzít zpátky ženu, která chodila s jiným, a teď se vrací, protože ji ten člověk opustil? „Pustila bys mě, kdy bych odešel já?“ zeptal se. Mlčela. Když odcházela, řekl jí, ať si sbalí věci a zmizí z jeho života. „Nemám kam jít,“ zašeptala. „A co k mamce na vesnici?“ odsekl.
Tenkrát, stejně jako dnes, jezdil po městě do tmy, dokud nebyl úplně vyčerpaný. Rozhodl se: jestli bude doma, zkusí to s ní znovu. Stejně si na ni zvykl, znal ji. Ale byt byl prázdný. Tomáš nezoufal. Přemýšlel a došlo mu: stejně by to nevyšlo. Vrátila se z bezvýchodnosti, a jak by našla někoho lepšího, zůstalo by po ní zase jen prázdno. Jak po tomhle znovu věřit?
Déšť sílil, stěrače sotva stíhaly. Tomáš jel dál, vedl v duchu tichý rozhovor sám se sebou. Rozhodl se, že udělá ještě jedno kolečko, zastaví u benzínky a pak konečně zamíří domů. Na semaforu zastavil. Vtom jeho pohled zachytil ženu pod stromem. Jarní listí ji nechránilo před lijákem, byla promočená na kost, zírala do prázdna. Červená se každou chvíli měnila na zelenou, a ona pořád stála. Na koho čekala? Nebo, stejně jako on kdysi, prostě nevěděla, kam jít?
Semafor přepnul, Tomáš popojel, ale hned se otočil. Sjel okno a zatroubil. Žena se ani nehnula. „Nastupte si! Kam vás mám vzít?“ zavolal na ni. Pomalu otočila hlavu. Byly to slzy, nebo jen déšť na jejích tvářích? „Nemůžu tu stát donekonečna,“ popohnal ji. Žena, sotva přešlapujíc, došla k autu a vlezla dovnitř. Její rty se zachvěly, ale úsměv nevyšel. „Čalounění se promočí,“ pomyslel si Tomáš a zapnul vyhřívání sedadel.
Přejela si rukou po mokrých vlasech, snažila se přitážit lem šatů ke kolenům. Látka se lepila. „V přihrádce jsou ubrousky,“ řekl Tomáš a rozjel se. Vzala si jedenV té chvíli, když si všiml, jak se její prsty třesou kolem ubrousku, pochopil, že jejich cesty se už nikdy nerozejdou.