Jmenuji se Drahomíra. Je mi pětapadesát, mám nemocná záda, dvě dospělé děti a starou Škodu Fabii, kterou jsem si pořídila na splátky na taxikaření.
Vystudovala jsem ekonomku a celý život jsem pracovala v účtárně v jedné továrně na okraji Brna. Pak přišly restrukturalizace, zrušili oddělení a mně velmi slušně doporučili, ať si dám oraz. Oraz od platu, od sociálního uznání i od pocitu, že jsem potřebná.
Důchod kvůli částečné invaliditě mám osmnáct tisíc korun. Poplatky za byt, léky, jídlo a zbyde nula. Můžu buď žít, nebo se léčit. O tom jsem dětem nikdy neřekla. Jsou přesvědčeny, že jsem to nějak zvládla.
Syn, Patrik, třicet dva let, programátor, bydlí v malé hypotéce na Vinohradech, stále zaneprázdněný releasy a sprinty. Dcera, Miluška, dvacet sedm, kosmetička v salonu, sdílí garsonku s kamarádkou a pořád dokola nějaké splátky za nehty a nejnovější model iPhonu.
Po výpovědi jsem týden chodila jak tělo bez duše. Pak jsem zahlédla inzerát: Hledáme řidiče do partnerského taxi, flexibilní směny, výdělek od A řekla jsem si, proč ne? Řídím už třicet let, alkohol nepiji, za volantem jsem klidná.
Vzala jsem si půjčku, koupila ojetou Fabii a nainstalovala aplikaci.
Mami, opravdu chceš vozit cizí lidi? zakoulela Miluška očima, když zahlédla nápis TAXI na střeše auta. Jsi ženská! Co když se ti stane něco od nějakých opilců?
Mami, proč se takhle ponižuješ? zasyčel Patrik. Potřebuješ peníze, řekni rovnou, já ti můžu jednou měsíčně něco poslat. Né moc, ale
Nechci nic dostávat, odpověděla jsem co nejklidněji. Chci si vydělávat sama.
Vyměnili si pohled typický pro mladé, co nerozumí podivným nápadům rodičů. No jo, co s ní.
V noci je město jiné.
Ve dne jsem bývalá účetní s bolavými zády. V noci řidič beze jména, co naslouchá cizím osudům.
Řídím opatrně, rádio nevypaluji, sama konverzaci nezačínám. Zato pasažéři často sami mluví: dohadují se přes handsfree, špitají už jedu, občas pláčou do tmy.
Jednou na podzim, těsně k půlnoci, přijel objednávka od Avionu. Slečna směr Bystrc, dvacet minut přes městský okruh.
Zastavila jsem na místě. Nastoupila vysoká, hubená holka v dlouhé prošívané bundě s kapucí hluboko do obličeje. Viděla jsem jen zarudlý nos od zimy.
Dobrý chtěla jsem říct.
Prosím vás, zkuste jet rychle, skočila mi do řeči třesoucím se hlasem, jakoby po pláči.
Za minutu jí zazvonil telefon. Na displeji Máma. Holka se zaškaredila, ale přijala hovor.
Haló.
Tak už jedeš? ozval se unavený ženský hlas.
Jo, jsem na cestě Mami, já
Zase brečíš? se podrážděně matka. Říkala jsem ti, že ses měla včas rozmnožit. Teď už tě s břichem žádný nebude chtít
Mami Jsem těhotná a jeho to teď nezajímá Můžu k tobě?
Ke mně? ušklíbla se žena. To jsi měla přemýšlet, když jsi přespávala u něj v podnájmu. Mám taky svůj život, nemíním pečovat o tvé problémy. Chci žít.
Stiskla jsem volant, až mě napjaly klouby. Chtěla jsem něco říct, ale mlčela jsem.
Mám … kam jít… jedině zastávka. vzlykla dívka téměř neslyšně.
Dělej, jak chceš, utnula matka. Muži přijdou a odejdou, máš jen jednu matku. Vybrala sis chlapa. Tak si to zařiď. Zavolej mi, až se uklidníš.
Spojení skončilo. Bylo ticho, jen ševelil větrák.
Nevydržela jsem:
Slečno Nezlobte se, jsem cizí žena. Ale na zastávce dnes spát nebudete.
Trhla sebou, pohlédla na mě očima opuchlýma, z rozmazanou řasenkou. Najednou jsem v jejím obličeji jasně viděla Milušku Milušku, které bylo sedmnáct, když jí poprvé zlomili srdce, a já s ní do rána seděla v kuchyni a přesvědčovala ji, že život jede dál.
Máte někoho, komu byste mohla zavolat? zeptala jsem se jemně.
Ne vydechla. Přestěhovala jsem se sem kvůli studiu. Sdílím pokoj s holkami, ale chtějí mě vyhodit. Ten kluk mi řekl, že to nezvládne. Máma jste slyšela.
Blížily jsme se k malé staré bytovce, žluté světlo na schodišti, tmavý asfalt.
Zastavila jsem, ale jízdu jsem neukončila.
Navrhuji tohle: vyběhnete nahoru, vezmete si věci, já počkám. Pak jedete ke mně. Mám volný pokoj syn i dcera už dávno bydlí sami. Postel, skříň a konvice na čaj se vždy najdou. Peníze za to nechci, ale podmínka je jedna.
Jaká?
Ráno se najíte a začnete myslet sama na sebe, ne na ty, kteří po vás šlapou.
Jen se na mě koukala, pak si zakryla oči rukama a potichu začala brečet jinak než dřív, jak se pláče, když už z člověka padá bezmoc.
Ráno jsem pekla lívance na dvou pánvích. Bytem voněly smažené dobroty a káva.
Slečna se jmenovala Bohuslava, bylo jí dvaadvacet. Seděla u stolu v mé froté noční košili své věci ještě v igelitce u dveří. Stydlivě si upravovala rukáv, jako by se bála umazat cizí pohodlí.
Vy… nebojíte se, že vás okradu nebo podvedu? vyhrkla.
Kolik už jsem toho za noc v taxíku vyslechla? usmála jsem se. Ti, co hrají divadlo, brečí málokdy.
Pomohla jsem jí hledat lékaře v poradně, vysvětlily jsme, na co má nárok, našly jsme nějaké přivýdělky. Byla šikovná, třetí ročník ekonomky, chystala se na dálkové studium i na mateřskou.
Za týden jsem konečně dětem přiznala, že mám nájemnici.
Spojili jsme se na videohovor. Na obrazovce Patrik mezi monitory, Miluška s upraveným obočím.
Mami, ty jsi teda číslo Vzala jsi domů těhotnou z ulice? To jsi se zbláznila?
Mami, to není bezpečné zamračil se Patrik. Máš aspoň smlouvu?
Ne, odpověděla jsem ale vzala jsem to podstatné: cizího člověka, kterého někdo nevyhodí na ulici.
Děti se střetly pohledem.
Tak jsme špatné děti, protože nemáme žádné problémy? Proto sis našla cizího člověka místo toho, abys nám řekla, že je ti zle? rozčilila se Miluška.
Miluško, zeptala ses někdy, jak se mám já? Jako člověk, ne jen taxikář a bankomat?
Na dvě týdny nastalo ticho.
A pak něco, co jsem nečekala.
Jedno sobotní ráno se otevřely dveře na prahu stály moje děti. S taškami, s kytkou a tím zvláštním výrazem, když někdo chce překročit svůj stín.
Bohuslava právě vařila čaj. Vyděšeně:
Mám odejít, kdyžtak…
Nemusíš, zastavila jsem ji. Seznamte se. Bohuslava. Teď u mě bydlí, protože potřebuje na chvíli chvíli klid.
Miluška sjela očima její břicho, Patrik se zadíval do očí.
Dobrý den zamumlal. Mami, můžeme si promluvit?
Sedli jsme si v kuchyni.
Přemýšleli jsme, začal Patrik a mačkal okraj tašky. Asi jsme nebyli nejlepší děti. Prostě jsme nevěděli, že je na tom tak špatně. Vždycky jsi říkala, že si pomůžeš sama.
A když jsme slyšeli, jak mluvíš s Bohuslavou, navázala Miluška, došlo nám, že jí říkáš věci, co nám nikdy. Že jsi na ní pyšná jen za to, že vydržela. Že není sama. A já si říkala: kdy jsem tohle já od tebe slyšela?
Mlčela jsem. Netušila jsem, že poslouchali.
Tak jsme se rozhodli změnit věci, povzdechla si Miluška. Když tě to taxikaření fakt baví, OK, ale aspoň ti budeme platit poplatky. A pořádně s tebou slavit narozeniny. A více tě poslouchat.
Patrik přikývl:
Zítra ti na autě vyměním zimní gumy a nainstaluju kameru. Superhrdinka jsi, ale po městě jezdí blbů dost.
Dívala jsem se na ně a vnímala: nejsou zázračně dokonalí, není to pohádka. Občas znovu sklouznou do toho svého světa, pohádají se, někdy zvýší hlas. Ale něco se pohnulo.
Za tři měsíce Bohuslava porodila holčičku. Do kolonky kdo bere maminku domů napsali mé jméno. Stála jsem v chodbě, ruce se mi klepaly, ohýbala jsem růžek zavinovačky a vedle mě pobíhaly mé děti.
Miluška držela autosedačku, Patrik tahal tašky.
Pozor, ať ji nezvikláš! poroučela Miluška.
Studoval jsem to na internetu! zamručel Patrik.
Večer jsme poseděli kolem stolu: já, mé obě dospělé děti, Bohuslava a maličká v kolebce. Bylo těsno, hlučno, ale správně.
Happy end po česku není. Pořád v noci jezdím taxi protože chci mít pocit, že jsem i víc než jen babička. Záda bolí. Děti někdy zas sklouznou do starých kolejí. Občas se pohádáme, zvýšíme hlas. Bohuslava má strach, aby její dcera nevyrostla bez táty.
Ale to důležité se změnilo: když ona v noci do telefonu šeptá maminko, jsem unavená, na druhé straně je vždy někdo, kdo ji vyslechne. Někdy já. Jindy Miluška. Občas i Patrik, který umí už měnit plenky a uspávat.
Pochopila jsem: Někdy, aby vaše děti pochopily, že jste člověk, ne služba, musíte první podat ruku někomu cizímu. Když uvidí, jakou oporu umíte dát, pochopí, že dřív mohla být i pro ně.
Poučení: Často stavíme rodiče do role pozadí života taxikářů, kuchařů, podpůrného zázemí a zapomínáme, že i oni mají svůj smutek, bolesti i sny. Někdy si rodič raději vyslechne trápení cizího, než by přiznal to své. Ale ve chvíli, kdy rodič řekne dost a vybere si žít, mají děti šanci dospět a spatřit v něm opravdového člověka.
Jak myslíte, udělala Drahomíra správně, když pustila k sobě těhotnou cizí dívku nebo to bylo moc riskantní?