SALÁMOVÝ ZLODĚJ
Nemohl si nevšimnout toho kocoura. Vždyť kradl v jeho malém potravinovém obchodě. Ale dělal to takovým způsobem, že se na něj člověk ani nemohl zlobit. Naopak.
Majitel se vždy těšil, až celé představení začne. Vytáhl svůj mobil a vše si natáčel, aby to večer mohl ukázat manželce. Společně se tomu smáli. Ale pojďme dál.
Kocour vždy dlouze posedával před otevřenými dveřmi, jako by tu chtěl pouze spočinout, nic víc. Pečlivě se rozhlížel, jestli je vzduch čistý. Samotný majitel se schovával za velkou lednicí a nenápadně točil vše na video.
Kocour opatrně nakráčel dovnitř a hned zamířil k pultu se salámy. Tam zrychlil a jakmile popadl párek nebo debrecínku, okamžitě zdrhnul ven. Jenže hlad ho neposílal daleko, sotva pár metrů od obchodu, kde se zastavil a začal jíst.
Majitel vyšel ven a ze vzdálenosti zavolal:
Chutná?
Kocour zvedl hlavu a spokojeně zamňoukal.
Tak to je dobře, odpověděl majitel. Přijď zas.
Možná se divíte: proč má majitel salámy jen tak na pultě, zvlášť ještě naskládané po kouskách? Odpověď je jednoduchá.
Majitel obchodu měl prostě dobré srdce.
Rozhodl se kocoura takhle krmit. Kocour přišel k jeho obchodu vyhublý a zubožený, ale za nic na světě nechtěl k člověku blíž, ani si nevzal jídlo přímo z ruky. Tak si majitel vymyslel tento způsob.
Nejprve položil párek hodně blízko ke dveřím, aby si jej kocour kterého pojmenoval Vltavík mohl vzít sám a měl pocit, že si kořist uctivě “vypracoval”. A ono to fungovalo. Postupně pán pokládal salámy dál a dál, až skončil u pultu s ostatními výrobky, kde na úplně spodní poličce udělal krmné stanoviště.
Vltavík už dávno mohl prostě vejít dovnitř, vzít si, co chce, a zmizet. Ale něco na tom procesu bylo pro něj kouzelné. Ukradené prostě chutná líp.
Později postavil majitel vedle obchodu i misku s vodou, velkou nádobu s kvalitními granulemi a vedle nich plastovou krabici s podestýlkou. Hned poblíž postavil i malou boudičku se starou vlněnou dekou.
Vltavík byl pořád dost ostražitý a na dotek stále nepřistoupil. Zato se rád vypovídal. Majitel chodíval za ukradenou debrecínkou a pustil se s ním do řeči. Kocour tu a tam přerušil hostinu, vzhlédl a odpověděl.
Jenomže poslední dobou hostitele vrtala hlavou věc: Vltavík zjevně přibral, srst se mu leskla, a už prostě nemohl mít hlad. Přesto si stále dvakrát denně odnášel svůj kousek salámu a mizel za roh. Mnohokrát se obchodník pokoušel sledovat, kam mizí, ale šelma mu vždycky stihla zmizet z očí.
Koupil tedy malou kameru a napojil ji na počítač v kanceláři. Jednou se mu to podařilo rozluštit. Z malého okénka od sklepa nedalekého domu vyběhlo rezavé kotě a s nadšením se vrhlo na “úlovek”, který přinesl Vltavík.
Zítra ho přineseš rovnou domů, jasné? řekla večer žena prodavače, přičemž si slzela a otírala oči.
Jenže chytnout Vltavíka nebyl už žádný problém, spal klidně uprostřed prodejny. Kotě by ale bylo nemožné odchytit.
Plynuly dny a majitel přes kameru pozoroval, jak malý rezavý kocourek chodí pít k Vltavíkově misce nebo odpočívá ve zmiňované boudičce. Člověk se však nesměl přiblížit bleskově se ztratil jako malá rudá střela.
Až jednoho dne přilákal majitele nezvyklý zvuk od vstupu do obchodu: zákazníci nikde, a na prahu sedí rezavé kotě a vytrvale mňauká.
Co se děje, mrňousku? divil se muž.
Kotě k němu doběhlo, zahledělo se mu do očí a rozběhlo se ven. Majitel neváhal a šel za ním. Za rohem ležel Vltavík a sténal pokousal ho pes do zadní nohy. Podařilo se mu sice vysmeknout, ale rána byla hluboká.
Rezavý drobeček se mu opřel hlavou o bok a znovu nahlas volal.
Pro pána, zaúpěl majitel.
Sundal si bundu, zabalil do ní sténajícího Vltavíka a kotě, které se vůbec nebránilo, zasunul do kapsy u saka. Zavřel obchod a sedl do auta.
Pět hodin trávili u veterináře, který Vltavíkovi ránu vyčistil a zašil. Za tu dobu se s malým kocourkem, kterému dal jméno Plamínek, výborně sblížil. Byl mazlivý a společenský.
Večer zavřel obchod, domů přinesl ještě notně omámeného Vltavíka a Plamínka. Manželka zářila štěstím. A co dělá šťastná žena? Jasně, obvolává kamarádky. Takový hovor není nikdy krátký chce to probírat, vykládat a ptát se na radu.
Když vše skončilo, muž, Vltavík a Plamínek spali natažení na posteli.
Paráda, usmála se žena. A kde mám spát já?
Naštěstí se Plamínek rád posunul a přitiskl se k ní, tlapkami ji lehce hladil.
A tak našli domov. Dvě velké pohodové kočky už dávno nepřipomínají ty toulavé z ulice.
Občas Vltavík z čiré radosti olízne Plamínka a ten je spokojený.
A naproti, přes ulici u obuvníka, si našla místo malá šedá kočička. Prodavačka z obchodu jí nosí krmení od našeho majitele.
Možná si ji jednou vezme domů. Možná jednou všichni toulaví najdou své rodiny.
Možná bude jednou koček tak málo, že bude pořadník a kurzy, jak se o ně starat.
Co myslíte vy? Třeba se to někdy opravdu stane.
A kdo má srdce otevřené, nemusí se bát: dělit se s druhými znamená, že domov může najít každý stačí jen chtít podat pomocnou ruku.