SALÁMOVÝ ZLODĚJ
Nelze si nevšimnout tohoto kocoura. A to proto, že kradl v mém malém potravinovém obchůdku v jedné ze starších čtvrtí Brna. A jak to dělal! To se prostě nedalo na něj zlobit. Naopak.
Sám jsem se těšil pokaždé, až představení začne. Nahrával jsem tu rozkošnou scénu na svůj mobil a večer jsem ji ukazoval své ženě. Smáli jsme se tomu společně, jako malé děti. Bylo to už dávno, ale stále ten obraz vidím před očima.
Kocour většinou dlouze posedával před otevřenými dveřmi obchodu a tvářil se, jako by tam jen tak odpočíval, nic víc. Bedlivě se rozhlížel, hlídal, zda je okolí čisté. Já sám jsem pak zpoza chladícího boxu sledoval a nahrával celou akci.
Pomalu se dovnitř vplížil, plížil se rovnou ke stojanu s uzeninami. Tam zrychlil krok, popadl párek nebo kousek klobásy a okamžitě pelášil ven, ale daleko neutekl. Hlad ho vždycky dohnal jen pár kroků od prodejny tam se zastavil a pustil se do jídla.
Vycházel jsem ven, zastavil se dál od něj a zavolal:
Chutná ti to, mazlíku?
Zvedl hlavu a mňoukl na souhlas.
No to jsem rád, pousmál jsem se. Zas přijď.
Možná se ptáte, jak je možné, že uzeniny ležely na pultu, ne v chlaďáku, ne příliš na očích a navíc po kouscích párky i klobásky. Vysvětlení je prosté.
Bylo mi toho kocoura líto a srdce mi nedalo, tak jsem se rozhodl mu takto přilepšit.
Prvně přišel ke krámu jako žalostně hubené, vyčerpané zvíře. Ale nikdy mi nechtěl vzít maso přímo z ruky, bál se přiblížit. Tak jsem musel vymyslet něco jiného.
Nejprve jsem tedy pokládal párky těsně ke dveřím. Kocoura jsem pojmenoval Mourek podle toho, jakou měl krásnou šedou srst. Mourek si pak jídlo poctivě ukradl, získal si obživu vlastními silami a měl z toho radost.
Postupně jsem kousky uzenin posouval dál, až na polici mezi jiné zboží úplně dolů ke zdi, kde jsem zařídil jeho malý krmný koutek.
Brzy už mohl Mourek bezpečně vejít, sáhnout po čemkoli a odejít, ale šlo o proces ukradené prostě chutná lépe!
Časem jsem přistavil před obchod misku s čerstvou vodou, druhou s tou nejlepší kočičí stravou a vedle krabici s pískem. Nedaleko byla malá psí bouda s teplou dekou. Mourek se však stále bál do náruče se nikdy nevydal, ale rozmlouvat měl rád.
Když jsem vycházel za ním s dalšími párky, on se ve svém hody občas ohlédl, něco zabroukal, a já mu odpovídal.
Jenže mě začala trápit jedna věc. Mourek už dávno vypadal dobře, byl nabaštěný a zjara mu srst svítila. Ale přesto, dvakrát denně stále ukradl pár kousků klobásy a zmizel kolem rohu.
Zkoušel jsem ho sledovat, ale vždycky mi zmizel dřív, než jsem stihl vyjít.
Po nějakém čase jsem si koupil malou kameru a připojil ji na počítač v kanceláři. A jednou večer jsem tajemství Mouroka odhalil.
Z okénka sklepní světnice jednoho domu za rohem vyskočilo malé rezavé kotě. Celé se třáslo nedočkavostí a vrhlo se na přinesený párek.
Zítra! Slyšíš mě? Zítra je oba přineseš domů! vzlykala moje žena, oči samou soucitností a smícháním slz rozmazané, ale
To nebylo tak snadné. Mouroka už šlo pohladit, dokonce ve dne spal na podlaze mezi regály, ale kotě bylo nedostižné.
Dny plynuly. A kamera mi ukazovala, jak malé rezavé klubíčko pije vodu z Mourkovy misky, občas dokonce schruplo v psí boudě, ale při každém pokusu se přiblížit, utíkalo jako živé stříbro.
Až jednoho dne. Zaujal mě neobvyklý hluk od vchodu. Zákazníků nikde.
Přešel jsem tedy k dveřím. Na prahu sedělo to drobné rezavé kotě a mňoukalo světem hlasitě.
Copak je, drobínku?
Kotě přiběhlo blíž, zadívalo se mi přímo do očí a vydalo se zpět ven. Následoval jsem ho bez rozmýšlení. Za rohem na trávníku ležel Mourek, sténal bolestí. Pokousal ho pes do zadní tlapky. Vytrhl se, ale rána byla hluboká.
Kotě se k němu přitisklo a znovu hlasitě vykřiklo.
Ach, ty chudáčku, povzdechl jsem si.
Svlékl jsem kabát, Moureka do něj opatrně zabalil. Kotěti jsem udělal v kapse místo.
Zavřel jsem obchod a uháněl autem k veterináři.
Strávili jsme tam pět hodin, dokud veterinář Mouroka neošetřil a nezašil mu ránu.
Za tu dobu jsem se s kotětem spřátelil. Pojmenoval jsem ho Čepeček, podle rezavé čapky na jeho hlavě. Byl divoký, ale společenský a milý.
Večer jsme dorazili domů s Mourekm i Čepečkem.
Moje žena zářila štěstím. A jak to v takových chvílích bývá, okamžitě volala všechny kamarádky. To je v Česku běžné tuhle radost je třeba sdílet, pobesedovat, dát a přijímat rady.
Když se konečně s telefonátem rozloučila, všichni tři já, Mourek i Čepeček jsme usnuli spokojeně rozložení na posteli.
Pěkně vám děkuji! A kam si mám lehnout já? zvolala žena.
Ale Čepeček se se zájmem posunul, přitulil se k ní a začal šlapat packami.
A tak našli svůj domov.
Dnes žijí Mourek i Čepeček coby velcí, vesele spokojeně vykrmení a naprosto důvěřiví kocouři. Jen občas Mourek ze sympatického zvyku olízne Čepečka. Ten si to nechá líbit a spokojeně přede.
A přes silnici u obuvnictví se usadila malá šedá kočička. Prodavačka z toho obchodu se k nám chodí pro jídlo, aby ji také mohla krmit.
Možná si ji taky jednou vezme domů
A kdo ví? Možná jednou bude takových domovů víc, až budou kočky po krámech vzácností na příděl? Možná se jednou budou pro kočku stát dlouhé fronty Co myslíte? Mohlo by to tak být?