ŽIVOT JE NEUVĚŘITELNÝ
Na svatbě mé kamarádky Evy jsme slavili dva dny jídla bylo dost, pivo teklo proudem a zábava byla jako na Silvestra. Ženich byl krásný jak z reklamy a ohromně skromný vzhledem ke své takřka neuvěřitelné vizáži. Celá parta jsme pokradmu okukovali Vojtu: modré oči jak chrpy, řasy jako z reklamy na řasenku (no řekni, proč mají chlapi takové poklady od přírody?!), pevná brada, nos jak z antického řecka a pleť čistá, s nádechem hnědé. K tomu skoro dva metry do výšky a ramena jak ze žulového kvádru. Kdybychom neměly Evu rády, poprali bychom se o Vojtu přímo u svatební tabule. Vojta byl prostě neodolatelnej, to ti říkám.
Takového fešáka sis zbalila!, pustily jsme se do Evy a každá si hrála na ublíženou a osamělou, jako bychom doufaly, že Vojta má stejně pohledné svobodné bráchy.
Holky, přestaňte! Já jsem si Vojtu zamilovala hlavně pro jeho prostotu, vysvětlovala Eva. Vojta je z vesnice, vyrůstal s babičkou, vede domácnost, je šikovnej chlap. Seznámili jsme se náhodou, když rodiče koupili chalupu v jeho vesnici. Je citlivý, laskavý a spolehlivý. O domácnost se staral jak horlivý. Pořádný chlap, holky! Přemluvit ho, aby se mnou přešel do Prahy, mi zabralo deset nocí vyjednávání, smála se Eva.
Vojta se ukázal být úspěšný jak v práci, tak v komunikaci s novými příbuznými i v učení: za pár let se naučil poznat kvalitní alkohol, parfémy, začal rozumět politice, kultuře, cestování, indexu pražské burzy, sportu a zbavil se typického nářečí z Vysočiny. Začal řídit pohodlnou škodovku, kterou mladé rodině daroval tchán, a získal výbornou práci v rodinné firmě, také přes tchána. Kdo jim dal byt, neřeknu, to si domysli sama.
Po roce manželství se ukázalo, že Vojta má slabost pro bílé ponožky. Chodil v nich nejen doma, ale i po návštěvách, dokonce si je bral do holínek a nebál se postavit bosý na špinavou podlahu ve zkušebně. Lásku k těm bílým módním výstřelkům Eva nesdílela, ale poslušně vytírala dvakrát denně a nakupovala bělící prostředky. Tak vznikla Vojtova přezdívka Ponožka.
To, že má Vojta milenku, Eva zjistila v osmém měsíci těhotenství. Milenka byla těhotná stejně jako Eva, snad o pár dní. Ponožka byl do 24 hodin vyhozen z bytu, vyhozen z práce, proklínán a oplakán. A pak přišla šedá, ušmudlaná rutina podzimních dnů. Eva stále ležela na nekonečně veliké posteli a koukala na strop suchýma očima:
Teď brečet nebudu. Bude to škodit miminku.
Eva v tichosti ležela jak Lenin v mauzoleu, a my, kamarádky, jsme se střídaly u její postele, abychom ji mlčky podpořily.
Nejradši bych brečela nahlas, listovala v knize osudů a trhala zrádné stránky, ale bylo potřeba mlčet a čekat.
Na propuštění z porodnice jsme řádily, mávaly nafukovacími balónky, prosily sestry o kafe nebo čaj a zvaly je, ať jdou s námi za medvědy a k muzikantům, přejíce všem zdraví a štěstí. Čerstvý dědeček byl nejaktivnější den předtím, dojatý a slíbiv uklízečkám, že to všechno uklidí, namaloval pod okny Eviny pokoje obří nápis křídou: Děkuji za vnoučka! Potom chtěl něco zazpívat, ale byl zastaven ochrankou. Ta ho ochotně pustila na jednoho malého panáka do své kukaně, aby neškodil veřejnému pořádku.
V den propuštění byl děda čilý a svěží, dokonce se mi zdálo, že zářil. Plakal štěstím i pýchou. Plakal s rozumnou mírou a ze srdce.
A my jsme taky poplakaly, smály se, líbaly Evu, opatrně nakukovaly do modrého zavinovačky a snažily se mlčet o tátově řeckém nose u malého Ondráška. Jen Eva ani při těch radostech neplakala:
Později. Jestli to ovlivní mléko.
Eva mlčela s námi ještě dva měsíce. Pak se zvedla, a šla navštívit Vojtu. Ne sirkami a kyselinou, ale s ohromnou chutí ničit a řvát. Vytknout mu, mlátit do stěn svými hubenými pěstmi, stydět ho, ponížit ho a hlavně setřást tu bolest, která ji přikovala k posteli, a shodit ji na toho zrádce. Na rozbíječe jejího světa a nadějí s malým Ondráškem, ve kterém si Eva představovala že bude plést ponožky svým mužům v útulné večery, smát se nahlas, držet Ondráška s Vojtou za ruce na procházce, vidět Vojtu tak potřebného a vlastního, s jejich synem.
A ke všemu Eva měla chuť podívat se do očí té neslýchané potvory kdo spí s cizím mužem. Oči budou určitě drzé a nejspíš krásné. Do těch očí Eva plivne. Rozhodla se prostě plivne. A když bude nutné, i je poškábe.
Kam jít vyřídit skandál, Eva zjistila náhodou od zvědavých babiček u paneláku při procházce s miminkem. Laskavé babky ji zastavily, připomněly, že Vojta tak nějak blbec, namalovaly plán cesty až ke hnízdu milenců a navrhly možnosti pomsty. Eva upadla do šoku, plakala uvnitř, chtěla utéct, neslyšela číslo domu, ale nakonec stejně neodešla.
A tak stojí Eva před tím správným vchodem staré panelákové krychle, stačí jen vyjít na páté patro a tam může řvát, nebo plivat.
Na prvním patře ji napadlo, že s jejím štěstím nebude doma stejně nikdo a jen ztrácí čas. Na druhém si říkala, že by to vlastně vůbec nebylo špatné, kdyby doma nikdo nebyl. Na třetím slyšela zoufalý dětský pláč někde z pátého patra.
Otevřela jí hubená a uplakaná holka, které Evě vůbec neseděla k obrazu svůdné roztahovačky, co odlákala jejího muže.
Zatímco Eva překvapeně zírala na šmrncující konkurenci s červeným nosem, dítě v koutě řvalo s maximální energií.
Dobrý den, Evo. Vojta tu není, odešel od nás před dvěma týdny. Kde je, nevím, zašeptala holka a sedla si vedle dveří na zem, zase plakala.
Evě se najednou přestalo chtít dělat skandál. Chtěla vejít do pokoje a uklidnit dítě té nešťastné maminy. A pak se jí zachtělo to říznout: Chceš kolotoč, musíš ale nést i břemeno, ty potvoro! Jo, to musí určitě říct. A dívat se při tom uraženě, opovržlivě. Měla na to právo jako podvedená.
Mimino bylo vyschlé. Oči nateklé, na čele žíla, hlas ochraptělý. Kluk evidentně řval hlady na hranici svých možností, a jeho zvláštní, neodpovědná máma ležela v předsíni a kvílela.
Jak otvírala prázdné kuchyňské skříňky a hledala zbytek mléka, jak marně šmatala v holém lednici, Eva si vybavuje jen matně.
Jak našla na kuchyňském stole lísteček se strašným nedokončeným textem Prosím v mé sm. s hrůzou.
Holka na zemi zoufale plakala, povídala Evě jak nejlepší kamarádce, že nemá kam jít z té pronajaté garsonky, a musí odejít doslova za pár dní. Že jí zmizelo mléko, zmizel Vojta a peníze stejně nebyly. Že ji to mrzí, je jí trapně, je pozdě, nic nevěděla. Žádá o omluvu. Může Eva klidně praštit, klidně musí. A kluka se jmenuje Pavel Eva si to má zapamatovat, pro jistotu. Pavel byl starší než Ondrášek o pouhých 9 dní.
Eva běžela domů až zběsile za dvacet minut bude Ondrášek chtít prso. Utíkat Evě nebylo snadné: dvě obrovské tašky od Olinky tahaly ruce dolů, sama nezvládající Olina běžela vedle, držíc spokojeného Pavla. Eva běžela a přemýšlela, kam postavíte ještě dvě postele.
Za tři roky jsme slavili Olina svatbu, za čtyři Evinu. Evy manžel nesnáší bílé ponožky, tvrdí, že život má být barevnější, a zbožňuje ženu, syna a dvě dcery. Olina má čtyři syny a její muž stále doufá v malou holčičkuA pokaždé, když se sejdeme u Evy v kuchyni, děti se smějí a my si navzájem naléváme kafe i odpouštíme dávné rány, Olina trousí vtípky o tom, že kola osudu jsou divná někdy nás rozdrtí, jindy nás dovezou do míst, kde nikdy nebylo tolik smíchu a koláčů. Ondrášek a Pavel mají už své vlastní ponožky barevné, každou jinou. A Eva pokaždé, když je spravuje, říká: Život je neuvěřitelný, holky, ale díky za to, že jsme ho prošly spolu.
Pak otevře okno, pustí dovnitř slunce, a v ten okamžik všichni víme, že nejlepší dny nikdy nekončí jen se znovu rodí, každé ráno, maličké a krásné, v obyčejné kuchyni, mezi hrnky, smíchem, a odpuštěním.