ÚŽASNÝ ŽIVOT
Na svatbě mé kamarádky Evy to žije dva dny hoduje se, pije a směje od rána do večera. Ženich je jako z filmu, vypadá skoro jako mladý Karel Roden a překvapivě si na svou krásu vůbec nepotrpí. Všechny hostující ženy po očku pozorují Václava nebesky modré oči, až neuvěřitelně dlouhé a husté tmavé řasy (do háje, proč to příroda naděluje chlapům?! No jo, osud), pevná brada, elegantní nos a sametově čistá pleť s nádechem snědosti. K tomu dvě hlavy nad většinou v místnosti a pořádná ramena. Kdybychom neměly Evu tak rády, asi bychom se o toho frajera na místě porvaly.
To sis teda ulovila fešáka! dobíráme si Evu a každá se snaží tvářit co nejutrápenější a nejosamělejší, kdyby měl náhodou Václav stejně pohledné svobodné příbuzné.
Holky, nevím, co blázníte! Já si Vencu vybrala hlavně proto, jak je hodný a obyčejný. Je z vesnice, vyrostl u babičky, ohání se na statku, všechno opraví. Poznali jsme se, když naši koupili chalupu v jeho rodné vsi. Je citlivý, dobrák a naprosto spolehlivý. Statek vedl jedna báseň, samá chvála na něj. Skoro jsem ho musela přemlouvat, aby se mnou odjel do města, těch nocí, co jsme o tom debatovali, bylo požehnaně, směje se Eva.
Václav se ukázal být nejen pracovitý, v pohodě zvládl jak rodinu novomanželky, tak se rychle naučil poznat kvalitní víno, parfémy, politické debaty i současné umění, cestování, evropskou burzu a sport, a zbavil se i rozpoznatelného hanáckého přízvuku. Bez problémů přijal místo ve firmě Evina otce, ten jim navíc věnoval i pohodlné auto a byt v centru Brna. Kdo mladým zaplatil zálohu, asi není třeba říkat nahlas.
Ve druhém roce manželství se u Václava projevila podivná záliba v bílých ponožkách. Poctivě je nosil doma, na návštěvách, v holínkách i bosky na špinavé podlaze. Eva tuhle jeho slabost zrovna nesdílí, ale oddaně podlahy drhne dvakrát denně a zásobí domácnost bělidly. Od té doby mu všichni říkají Ponožka.
Že má Václav milenku, Eva zjistí v osmém měsíci těhotenství. Ukáže se, že milenka je ve stejném stavu. Ponožka letí z bytu, je vyhozen z práce, proklet, a oplakán za jediný den. A pak přicházejí pomalé, vlhké dny podzimního zoufalství. Eva leží na nekonečně veliké posteli a civí suchýma očima do stropu: Budu plakat později. Teď by to miminku uškodilo.
Eva je jako Lenin v mauzoleu na své posteli a my se střídáme u ní jako stráže, mlčky držíme pohromadě a je těžké neplakat spolu s ní, nejradši bychom otočily stránky života a vytrhaly ty, kde ji zradil.
Při odchodu z porodnice šaškujeme s balonky, skoro žebráme u sestřiček o skleničku čaje na zapití radosti a zdraví, loučíme se do éteru s přáním štěstí všem. Novopečený dědeček to vzal za své: den předem, dojatý k slzám, slíbil uklidit cokoliv, co způsobí, a vytáhl křídou na chodník pod okny nápis: Děkujeme za vnuka! Pak se pokusil i něco zapět, ale policie ho raději pozvala na panáka vrátnému do kumbálku prý kvůli zachování klidu před porodnicí.
V den, kdy šla Eva domů, byl děda svěží, upravený, měla jsem pocit, že snad září. Plakal dojetím a pýchou. Plakali jsme taky, směle líbali Evu, opatrně nakukovali do modré zavinovačky a radši mlčeli o tom, jak malý Igor zdědil nos po otci. Jen Eva nebrečela ani radostí: Počkám. Co kdyby to mělo vliv na mléko
Dva měsíce Eva mlčí s námi, pak vezme balík nervů a jde Václava navštívit. Bez zápalek a kyseliny, ale s jasným plánem to konečně vykřičet, vybědovat, pohanět a zbavit se bolesti, která ji srazila na lůžko. Najít ze sebe sílu vložit tu bolest tam, kam patří, na zrádce na muže, který ji i jejich syna opustil.
Eva taky touží vidět do očí té, co svedla cizího muže, a klidně by na ni i plivla. Přesně to má v plánu a když bude potřeba, tak jí ty oči i vyškrábe.
Kam má jít na scénu, se Eva dozví náhodou. Při procházce s kočárkem ji zastaví místní důchodkyně, rázně ji informují, že Václav je darebák a detailně vykreslí cestu k jeho nové rodině” i tipy na pomstu. Eva má sto chutí se otočit a odejít, ale něco jí nedovolí.
A tak stojí před šedým vchodem rozbitého paneláku, už chápe, že stačí vyjít na páté patro a co bude dál, není jasné. Na prvním patře si myslí, že ti dva nebudou doma a zbytečně ztrácí čas. Na druhém pátrá v hlavě po odvaze. Na třetím patře zaslechne zoufalý dětský pláč z patra nad sebou.
Otevře jí vyčerpaná, uplakaná dívka. K jejímu překvapení žádná osudová dračice, ale unavená, snad čtyřicetikilová postavička. Než se Eva vzpamatuje, ozývá se zevnitř bytostný řev malého dítěte.
Dobrý den. Václav tu není, odešel od nás před dvěma týdny. Nevím, kde je, špitne dívka a sedne na zem, kde začne znovu brečet.
Evě zmizí chuť dělat scénu. Má spíš chuť přejít do pokoje a utišit dítě pro tuhle ztracenou mámu. Možná utrousit něco jako: Kdo si hraje, musí i uklízet, holka. Musí alespoň jednou dodat nějaké to drsné slovo. Zaslouží si to.
Miminko není špinavé, jen už nemá sílu křičet. Pláče hlady až do úplného ochraptění, tělíčko celé napjaté, matka leží bezmocně na podlaze a naříká.
Jak otvírá prázdné kredence na kuchyni, Eva si pak už moc nepamatuje. Jak sama hledá v ledničce alespoň trošku mléka, jak na stole najde rozmazaný vzkaz: Prosím, v lednici sm. a zůstane stát s děsem. Dívka jí mezi vzlyky vypráví, jak nemá kam jít, jak za pár dní bude muset z bytu, že mléko nemá, Václav taky ne, peníze už vůbec. Stydí se, omlouvá a říká, že to nechtěla. A že klidně může dostat facku, zasloužila by si to. Chlapeček se jmenuje Pavel. Eva ať si to pamatuje; Pavlík je jen o devět dní starší než Igor.
Domů běží Eva zběsile, za dvacet minut chce krmit Igora. Nohy má slabé a ruce plné dvě těžké tašky Oksany, Oksana sama funí vedle, nese sotva nasyceného Pavlíka. A Eva přemýšlí, kam jen doma vmáčkne ještě dvě postýlky.
Za tři roky slavíme svatbu Oksany, za čtyři Evy. Evina nový muž nesnáší bílé ponožky, protože prý je potřeba život trochu přibarvit, zato miluje celou svou rodinu Evu, syna a dvě dcery. Oksana má čtyři kluky, její muž stále doufá, že se jim jednou narodí holčička.