Už toho mám dost, konec, odcházím! Kolikrát ještě?!

Už toho mám dost, odcházím! Kolik toho má člověk vydržet!

Už toho mám dost, odcházím! Kolik toho má člověk vydržet! Dítě, její věčné vyčerpaní, pomoz mi, pomoz mi… a já bych chtěl ven, jako dřív! Chci sex! Pracuju!!! A nakonec chci přijít ke své milované ženě… teď chvíli zůstanu u kamaráda, pak si najdu nějakou mladou… Ach… sedí za volantem a přemýšlí, že dnešek je poslední kapkou v jeho manželství, Václav nervózně kouří.

Jejich příběh je starý jako svět. Potkali se, zamilovali až po uši, vášeň, zapomněli na ochranu, za pár měsíců mu ukázala dvě čárky na testu.
Jasně, porodíš, zvládneme to, řekl tehdy Václav sebejistě a všechny ženské, babičky a dědečkové přikyvovali, že pomůžou, jen ať porodí. Pak svatba, porod, slzy štěstí syn!…. A tím to skončilo… bezstarostný život se rozplynul, žena se proměnila v unavenou matku, neupravená, ospalá, věčný pláč dítěte i v noci, pomoz mi, pomoz mi pořád dokola… Kam zmizela jeho holčička? Příbuzní se vytratili… zůstali sami ve svém rodičovství…

Nejsem na tohle připravený! řekl dnes Václav své ženě a zabouchl dveře před jejími slzami, s miminkem v náručí.

Skřípění brzd… před autem se zničehonic objevil shrbený muž.

Chceš umřít, nebo co?! vyskočil Václav z auta a rozběhl se k postavě.

Muž v plášti se narovnal, podíval se na Václava smutnýma, starýma očima a zašeptal:
Ano.

Takový odpověď nečekal, Václav zůstal chvíli stát.
Dědo, potřebujete pomoc? Můžu pro vás něco udělat?
Už nechci žít.

Ale co to říkáte, pojedeme, zavezu vás domů. Povídejte mi, třeba vám můžu pomoct. Václav vzal staříka za ruku a opatrně ho vedl k autu.

Tak vyprávějte, dědo, Václav si zapálil cigaretu.

Je to dlouhé…

Mám čas.

Stařík se na něj zadíval, pohled mu sklouzl k fotografii pověšené nahoře.

Před padesáti lety jsem potkal dívku, hned jsem se zamiloval, vše šlo rychle, ani jsme se nenadáli, už jsme měli rodinu, syna, zdálo se, že jsme šťastní! Jenže já chtěl, aby to bylo jako dřív, láska, vášeň, mladí. Jenže žena byla unavená, malé dítě, domácnost, práce. Všechno jsem nechal na ní, nepomáhal jsem… v práci jsem si našel jinou ženu, začalo mezi námi něco… žena se dozvěděla, rozvod a konec. S tou novou ženou to nevyšlo, nerozčílilo mě to, zase jsem si užíval. Ona se znovu vdala, vypadala dobře, syn říkal otčímovi tatínek, mně to bylo fuk.

A co vy? nervózně si zapálil druhou cigaretu Václav.

Já? Dožil jsem se, nemám rodinu, ženu, děti. Dnes má syn padesát, šel jsem mu popřát, nevpustil mě, rozplakal se děda, sám jsem si to zavinil. Řekl mi: Ty nejsi můj táta, běž si dál užívat.

Kam chcete, dědo, abych vás odvezl? Václav nervózně mlátil do volantu.

Tady bydlím, tady. Jeď, neměj o mě strach… stařík vystoupil z auta a vydal se k paneláku nedaleko silnice. Václav se ujistil, že vstoupil do vchodu, chvíli čekal a otočil auto. Staví se v supermarketu, koupí květiny.

Odpusť mi, odpusť, vstoupí domů, klekne před uplakanou ženou, odpočiň si, miláčku.

Vzal z jejích rukou syna, odcházel do druhého pokoje a cestou ho houpal, začal mu zpívat chraplavým hlasem: Spí už hračky unavené…

Překvapený syn rychle usnul, důvěřivě položil ruku na silně bušící otcovo srdce. Václav se na dítě podíval s dojetím: Chci vidět, jak můj syn roste, chci slyšet tatínek.

Zase jsi zachraňoval tonoucí? usmála se stařenka, když její stařík dorazil domů. Ten se usmíval, pověsil plášť.

Jo, zachraňoval, nějak je nutné mladým připomínat, co je důležité.

Jak je poznáš, kdo potřebuje pomoc?

Já ji v tomhle věku sám potřeboval…

Pojď večeřet, zachránče. A nezapomínej, zítra jdeme na synův jubilej, žádné tonoucí večer, stařenka mu láskyplně pohlédla do očí.

Neboj, nezapomněl jsem. Přeci jen, padesát let našemu synovi, naší lásce, to se nedá zapomenout.

Objal ženu a šel s ní do kuchyně, usmíval se…

Rate article
Add a comment