Ona stejně nemá šanci na přežití, pronesla jeho žena cizím chladným hlasem. Jestli mi nevěříš, přijeď a promluv si s lékařem sám. Tam má pečovatelky, veškeré podmínky. Nevymysleli ten hospic pro nic za nic, tak to dělají všichni…
Jiří se narodil o dva měsíce dříve a okamžitě ho převezli na JIP. Nejdřív nám nic neříkali, pak se objevila naděje – začal dýchat sám, přibíral na váze. Když ho propustili, byl stále tak malý, že se Ondřej bál ho vzít do náruče, aby mu neublížil. Ale když se Jirka probudil a tiše plakal v noci, Lenka k němu nevstávala, a tak si Ondřej musel nějak zvyknout. Lenka ho také nechtěla vzít k lékařům, tvrdila, že je to všechno jejich vina, že prý všechno bylo podle testů a ultrazvuku v pořádku. Ale tohle v pořádku nebylo. Tři měsíce a hlavičku stále nedrží.
Ondřej se sám objednával k doktorům, poslouchal nesrozumitelná slova, od kterých se mu lepilo na patro, chodil se synem na testy, pokaždé dětským způsobem mžoural, zatímco sestra hledala žílu. Nakonec se dostal i k genetikům v krajském centru, kteří objasnili, že Jurkovi lze pomoci, ale je zapotřebí speciálních léků. Proto jel na turnus – kamarád ho už dlouho zval, platili tam dobře, ale Lenka ho nechtěla pustit. Teď nebyl jiná možnost. A tak odjel. Myslel si, že syn je s Lenkou, a všechno je v pořádku, jenomže jak se ukázalo… A babička mu nic neříkala, i když měl pocit, že něco tají.
– Všechno je v pořádku, synku, pracuj, – opakovala.
Jak se ukázalo, po celý ten čas to byla babička, kdo chodil za Jurkou do nemocnice – mluvila s ním, mazala ho krémem proti proleženinám a dělala mu masáže. Lenka se vrátila do práce a jemu o tom neřekla. Přiznala se, jen když Ondřej oznámil, že přijede na měsíc na dovolenou.
– Lenko, to je náš syn! – rozhořčil se. – Jaký hospic, pro co pracuju? Doktor přece říkal, že léky…
– Jaké léky! – vykřikla Lenka. – Vůbec ses na něj pořádně nepodíval! Půl roku jsi tu nebyl, tak mi neříkej, co bych měla dělat! Jsem ještě mladá a chci žít pro sebe. Dítě můžu mít jiné. Nechci celý život jen měnit pleny!
Lenčin mladší bratr měl dětskou obrnu, a když se poznali, Ondřeje fascinovalo, jak křehká a jemná Lenka bratra nosí, usazuje ho do křesla a nahlas mu čte knihy. Kvůli tomu se do ní zamiloval. Jenže zřejmě sama Lenka měla lásky jen pro bratra.
– Pokud syna nevezmeš zpátky domů, požádám o rozvod, – pohrozil Ondřej.
– Tak to klidně udělej! To mě má jako vystrašit? Dokázala jsem bez tebe žít celou tu dobu a zvládnu to i dál.
Nemyslel si, že by opravdu odešla. Ale Lenka odešla, ještě předtím, než dorazil, odešla. Klíče od bytu předala babičce, která už dlouho všechno tušila, jen to Ondřejovi neřekla – za toho půl roku si Lenka našla, ke komu se mohla přestěhovat.
– Neboj, synku, zvládneme to. Pomůžu ti s Jurkou, jen budeš muset najít práci tady – sama to nezvládnu.
Ondřej si taky uvědomoval, že babička byla dlouhodobě nemocná, sama potřebovala péči, jenže nemohl se roztrhat, aby splnil svůj dluh.
Ondřeje vychovala jeho babička. Matka, úspěšná zpěvačka, přivezla ho k babičce na měsíc, ale už zpátky si ho nevzala. Posílala peníze svědomitě, dokud chodil do školy, ale poté se zřejmě rozhodla, že to stačí a že se o sebe postará sám. Když byl mladší, vždy si myslel, že ho matka miluje, jen má složitý život: koncerty, natáčení, fanoušci… Dokonce se jednou rozhodl jít na její koncert – koupil obrovskou kytici růží a představoval si, jak jí ji předá, jak ho pozná a má radost, jak řekne z pódia – to je můj syn!
Ale všechno šlo jinak: nejprve si ho dlouho nevšímala, pak si konečně vzala květiny, aniž by se podívala, a hodila je někam do kouta. Přitom Ondřej dal za tu kytici skoro celou výplatu. Po koncertu se s obtížemi dostal do zákulisí, snažil se vysvětlit, že je její syn, ale matka ho k sobě nepustila. Vzkázala, že je unavená a že zavolá. Čekal měsíc na její zavolání, nevzdálil se od telefonu. Ale nezavolala.
Teď už na ni ani nevzpomínal, a když v rádiu hráli její písničky, přeladil hned pryč, nechtěl poslouchat, ačkoliv dříve je znal nazpaměť. Babička mu byla otcem, kterého nikdy nepoznal, i matkou. A teď byla i Jurkovou matkou – starala se o něj, jak jen mohla, zatímco Ondřej našel práci s normální pracovní dobou, aby babička nebyla příliš unavená. Lenka ani nezavolala, byla horší než jeho matka – ta aspoň někdy předstírala, že má dítě.
– Ondro, dnes jsem měla takový živý sen, – vyprávěla jednou babička. – Tvůj děda, ať mu je země lehká, mě poprosil, abych mu donesla vodu ze studny. Říkám – jak to mám udělat, když mi nohy neslouží! A on říká – tady chodí všechny. Podívala jsem se a pod nohama byla tráva – zelená, a měkká jako peří. Šla jsem po ní a nohy se sklouzly, ani nebolely! Nabrala jsem vodu a nakonec se podívala do studny. Dívám se a tam ty v obleku a kravatě, a vedle tebe taková pěkná dívka, s důlky na tvářích. Ve v šatě. Mám pocit, že ten sen byl znamením – najdeš si dobrou ženu, ne takovou fiflenu!
– Babi, jakou ženu? Když vlastní matka nechtěla pečovat o Jurku, kdo by souhlasil?
Ale druhý den se babička už neprobudila. Ten sen byl zřejmě znamením, jen ne toho – teď nosí vodu dědovi, ne malému Jurkovi.
Co teď, Ondřej nevěděl. Matka pomohla s pohřbem, dokonce přijela sama, ale stejně se muselo utrácet, bylo mu trapné prosit ji. Ale po pár týdnech matka sama zavolala a řekla:
– Našla jsem ošetřovatelku pro tvého syna. Budu jí platit, neboj se.
Tahle štědrost Ondřeje překvapila, chtěl zprvu odmítnout a říct, že od ní nic nepotřebuje, ale rozmyslel si to – není čas na pýchu, když synovi dochází léky.
Z nějakého důvodu čekal dospělou zkušenou ženu, takové vídal v nemocnicích, když vozil Jurku, všechny vypadaly jako jeho babička v mládí – věcné, jednoduché, svoji práci znalé. Ale zřejmě i tady matka šetřila – poslala nějakou absolventku, dívka přiznala, že je to její první práce.
– Nebojte se, prošla jsem specializované kurzy a všechno umím, – řekla živě, ale hlas se jí třásl.
Mohlo by se zavolat matce a říct, že tohle děvče Jurku nezvládne, ale s matkou nechtěl mluvit vůbec. Ondřej se rozhodl chvíli počkat, možná ty kurzy k něčemu jsou.
Dívku jmenovali Petra. A každou půl hodinu mu volala.
– Ondřeji Petrovici, je normální, že škytá?
– Držte ho ve vzpřímené poloze. A co mu něco teplého dát na záda, třeba ručník nahřátý žehličkou.
– Ondřeji Petrovici, dýchá tak těžce, mám strach!
– Petro, inhalátor, vždyť jsem vám říkal…
A tak dále.
Po pár týdnech se ale zotavila a zdálo se, že se s tím lépe vyrovnává. Pravda, Ondřej si musel najít jinou práci – její pracovní doba končila v šest a on musel stihnout se vrátit. Šel na stavbu, měli tam volnou pracovní dobu, ale všechno na černo. Slibovali dobrý plat, ale kdy…
Víkendy Ondřej trávil se synem – ta dívka ani za příplatek nemohla pracovat o víkendu, učila se prý čínštinu, mluvila o tom, že chce na stáž, učit se akupunkturu. Byla směšná, ta Petra – naivní, ne jako její babička, která věřila televizi, tahle věřila zas internetu.
Na Jirkovy narozeniny však Petra přijela i přes víkend – přivezla mu balonek, měl je moc rád, a vlastnoručně upletla kombinézu. Ondřej byl tak dojat, že ji pozval na čaj – koupil k tomu dort. Pak všichni šli na procházku – oblékli Jurku do nové kombinézy, položili ho do kočárku a přivázali k němu balonek, aby se díval. Ondřej si uvědomoval, že dalšího narozenin se syn nemusí dožít, a z toho se mu i dýchalo těžce. Ale ve chvíli, kdy ho vezl po slunné ulici a balonek se snažil vzlétnout podzimu poddávající se vánku, měl na duši dobře.
Lenku si všiml pozdě, až když zastavili na přechodu, jeho oči se střetly s jejím zmalovaným obličejem. Stáli vedle ní takové podobné líčidlem natřené kamarádky, zřejmě šly na nějakou akci. Lenka si ho taky nevšimla hned, a její tvář se rozzářila a pokryla skvrnami. Otočila se, něco řekla svým spolukamarádkám a spěchala na druhou stranu ulice.
– Kdo to je? – zeptala se Petra, když si všimla jeho napjatého výrazu.
Ondřej pomalu vydechl a odpověděl:
– Nikdo.
– No tak dobře, – řekla a usmála se.
Ani si nevšiml, že se usmívá. Na Petřině tváři vykvetly důlky a to mu něco připomínalo, ale co? Modrý balonek proti stejně modré obloze bušil stejně silně jako jeho srdce.
Plat ještě nezaplatili. Léky docházely, a Ondřej neměl jinou možnost než zavolat matce.
– Myslíš, že ti málo pomáhám? – podrážděně se zeptala. – Víš, kolik té dívce platím? Jaký je to z tebe chlap, že si nemůžeš vydělat na léky?
Od hanby se Ondřej dusil. Jak by opravdu nemohl svého syna zabezpečit? Odpojil telefon a sklonil hlavu – jak moc si přál, aby k němu teď babička přišla, položila mu ruku na rameno a řekla, že všechno bude v pohodě…
Ozvaly se lehké kroky a ve dveřích do kuchyně se objevila Petra. V rukou držela obálku.
– Tady, – řekla a položila ji na stůl.
– Co to je? – nechápal Ondřej.
– To je na léky. Pro Jurku.
Nechápal, co to všechno znamená.
– Vaše matka mi zaplatila dobře. Opravdu dobře, nebojte. Šetřila jsem si na cestu do Číny, a tak peníze nepotřebuju – žiju s rodiči, mám vše, co potřebuji.
– Ale co váš výlet… – zmateně se ptal Ondřej.
Petra pokrčila rameny.
– Kam bych teď jela…
Skromně se usmála a na tvářích jí opět vykvetly důlky. Ondřej si náhle vzpomněl na babičku a její sen. A zčervenal až ke kořínkům vlasů, ani nevěděl proč.
– Vezměte to, – řekla rozhodně. – Je to tak správně.
– Všechno vrátím, – chraplavě pronesl Ondřej, zaskočil a pak se zeptal. – Když už teď nejedete do Číny, možná byste se k nám mohla o víkendu zastavit? Projdeme se jako minule…
Petra se znovu usmála a odpověděla:
– S radostí.
