„Už tě nepotřebuji“: Jak manžel opustil ženu, když jí dovolili stát se matkou
Když se Alžběta vracela z práce v pátek večer, netušila, že ten den navždy změní její život. Otevřela dveře a jako obvykle zavolala:
„Miláčku, jsem doma!“
Ticho. Bylo nezvykle tiché.
„Divné… Měl už být dávno tady,“ pomyslela si a zamířila do ložnice.
Když otevřela dveře, zůstala jako přikovaná. Její manžel, Vojtěch, stál u postele a spěšně skládal věci do kufru.
„Vojto… Co děláš?“ zašeptala Alžběta, nevěřícně zírající na něj.
„Odcházím,“ odpověděl klidně, aniž by na ni pohlédl.
„Odcházíš? Proč?! Co se stalo?“
„Je to kvůli tvému otci,“ odsekl podrážděně.
„Mému otci? Co s tím má co dělat?“
Alžběta nerozuměla. Ani slovům, ani smyslu, ani tomu, co se vlastně děje. Její manželství, do kterého vložila tolik lásky a úsilí, se jí rozpadalo před očima.
Seznámili se, když jí bylo osmadvacet. Vojtěch byl o osm let starší – sebevědomý, pohledný, zkušený. Tehdy si myslela, že potkala muže svého života. Rodina i přátelé jí stále opakovali, že je čas se vdát, že čas běží. Alžběta začala každého potenciálního nápadníka posuzovat jako budoucího manžela – a to muže odrazovalo.
S Vojtěchem to bylo jiné. Poznali se přes kolegyni v kavárně, rozhovor se rozjel a už to šlo samo. Byl zdvořilý, pozorný. A když zjistil, že Alžběta vlastní byt v centru, nové auto, dobrou pozici na radnici a že její otec je podnikatel, náhle se stal ještě něžnější a starostlivější.
Za rok měli velkolepou svatbu. Vše zaplatil její otec. Vojtěch neprotestoval. Naopak – s nadšením přijal místo prodejce v jednom z otcových obchodů.
Život s ním zpočátku vypadal jako pohádka: dovolené v zahraničí, večeře, dárky. Jen jedna věc vše kazila – Vojtěch nikdy nic neplatil. Všechno hradila Alžběta. Zpočátku si toho nevšímala. Pak ho prosila. Nakonec ho i téměř prosila.
„Proč všechno táhnu já?“ stěžovala si kamarádce. „Chci se cítit jako žena, o kterou se někdo stará.“
Vojtěch se jen zasmál:
„Zlato, nepřeháněj. Je všechno v pořádku. Neřeš takové maličkosti.“
V práci téměř nic nedělal, většinu času trávil na telefonu, a peníze, které vydělal, si ukládal na svůj účet. Alžběta o ničem netušila.
Pak vážně onemocněla. Na měsíc skončila v nemocnici. Rodiče ji navštěvovali každý den, Vojtěch jen občas. Když se vrátila domů, zhrozila se – nepořádek, špinavé nádobí, podlaha plná odpadků.
„Ty jsi vůbec neuklízel?!“ vykřikla.
„A proč bych měl? To je ženská práce,“ odpověděl líně.
„Ale já jsem byla v nemocnici, Vojto! A stejně to budu muset uklízet já?!“
„No, už jsi doma. Tak uklízej.“
Alžběta, slabá jako stín, si objednala úklidovou službu. Lékaři jí řekli, že zotavení potrvá minimálně rok. O dětech nemohla být ani řeč.
Když jí po roce konečně dovolili otěhotnět, s dojetím to řekla manželovi.
„Představ si! Už můžeme… Můžeme začít plánovat!“
„No… Teď mám jiné starosti. Nemám na to čas,“ zamumlal a zabral se do hry na konzoli, kterou mu koupila z vlastních peněz.
Týdny plynuly. Stále odbýval její touhu. Až jednou prohlásil:
„Víš co, Alžběto? Já odcházím. A dítě od tebe nechci.“
„Co to říkáš?!“
„Nemám tě rád. Nikdy jsem neměl. Bylo to s tebou pohodlné. Byt, peníze, auto. Teď mě to omrzelo. Unavuješ mě. Už tě nepotřebuji.“
„Vojto, to… to nemůžeš udělat. Viděl jsi, jak jsem se léčila, jak jsem čekala!..“
„To jsou tvoje problémy. Ne moje. Já jsem volný.“
Zabouchl kufr, nacpal do něj konzoli a odešel.
Alžběta nejedla, nespala, seděla v bytě a zírala do prázdna. Po třech dnech přijeli vyděšení rodiče. Otec, když uviděl dceru v takovém stavu, sotva potlačil vztek.
Odvezli ji k sobě na chalupu. Vojtěcha toho večera vyhodili z práce. A brzy se otci, prostřednictvím známých, podařilo zrušit jeho bankovní účet. Všechny jeho „úspory“ zmizely.
Vojtěch zůstal bez halíře, bez práce, bez střechy nad hlavou. Sotva měl na pronáj**Pokračování:**
Jeho pýcha ho však nedovolila vrátit, zatímco Alžběta, která se nakonec usmála znovu, právě držela v náručí své novorozené děťátko.