Na práci přišla Květa rozrušená; předchozího dne se rozvedla s manželem. Kolegové o tom věděli a viděli, že je mimo sebe a ztracená, snažili se ji povzbudit, jak jen mohli:
– Květičko, co se dá dělat, že ses rozvedla s manželem? Nic hrozného – nejsi první ani poslední. Jsi silná a vychováš syny. Manžel bude litovat. Hlavně se neztrácej v depresi, – snažila se ji uklidnit Katka, která byla také už pět let rozvedená.
– Katka má pravdu, – přitakala Lenka. – Oni jsou takoví, když vidí, že se po rozvodu trápíš a nejsi jako dřív, radují se, že bez nich jsi úplně ztracená. Ale když vidí bývalou upravenou a veselou, je jim to líto. Štve je to! Takže Květo, zvedni hlavu a bude to dobré!
Květa souhlasila se svými kolegyněmi, ale v duchu si říkala:
– Jim se to lehce říká, ale jak já vyžiji s dvěma kluky z jedné výplaty, obzvlášť když milují tatínka. Musím si zvykat na novou situaci.
S manželem se rozvedli po deseti letech manželství. Jednoho dne přišel Ondřej z práce a oznámil:
– Odcházím k jiné ženě. Naše rodina se rozpadla, už tě nemiluji. Něco se změnilo.
– Asi sis našel mladou holku, že ano… stejně jako spousta jiných chlapů…
– Ne, neje mladá, jdu za ženou se dvěma dětmi.
– No vidíš, svoje děti opouštíš, abys cizí vychovával. Tak si ale dělej, co chceš, ale nečekej, že tě vezmu zpátky. Neprominu ti to, – snažila se mluvit klidně, ale myslela si – neukážu mu své slzy, zrádci.
Plakala až pak, když zavřel dveře a odešel. Když se uklidnila, uvažovala:
– Jak je možné, že opustil naši rodinu pro jinou ženu se dvěma dětmi, když i její manžel odešel k jiné. Jsme na stejné lodi. Ta, ke které šel Ondřej, by měla rozumět, jak těžké je zůstat sama s dětmi. Přesto ji to nezastavilo. Jak to, že se žena něčeho takového dopustí? Jsou vážně mezi námi muži tak málo? Teď žijeme ve stejné čtvrti a děti stále potkávají Ondřeje.
Květa neměla čas myslet na sebe, musela se soustředit na péči o syny. Otec dětí se od rozchodu neozval. Květa často přemýšlela, co říct dětem. Jednou ho potkali na ulici, rozběhli se k němu:
– Táto, táto, – a večer čekali, že přijde domů.
Květa s nimi toho večera dlouho mluvila, snažila se je odvést od myšlenek na otce, ale stále na něj mysleli. Následující den nevydržela a zavolala bývalému:
– Mohl bys občas navštívit děti nebo s nimi jít ven. Jestli mě nechceš vidět, pošlu je za tebou. Rozvedl jsi se se mnou, ne s nimi. Můžeš se s nimi sejít po škole, děti za to nemohou, že sis našel jinou. Jak jim to mám vysvětlit?
Ondřej trpělivě vyslechl a pak beze slova zavěsil. To byla pro Květu poslední kapka; pochopila, že o děti nemá zájem. Čas plynul a děti si na život bez otce zvykly. Pokud ho občas viděly venku, nevšímaly si ho.
Samozřejmě že se Květa snažila dětem věnovat a rozptýlit je. Každý volný víkend trávila s nimi, chodili do parku, kina, na výstavy. V chladnějších dnech byli doma, kde vždy přišla s něčím, co je zabavilo. Spolu pekli a modelovali ze sladkého těsta. Dětem řekla:
– Udělejte, co chcete, ať vás napadne cokoliv.
Malí kluci se snažili a modelovali různá zvířátka nebo kuličky. Když to bylo upečené, poztrácené kousky hledali a jedli své “umění”, zatímco se navzájem povzbudili. Pro Květu to bylo těžké, bylo jí líto svých dětí, ale musela žít dál a vychovat syny. Naštěstí ve škole neměli problémy a učitelé je na třídních schůzkách spíš chválili.
Jednou v zimě spěchala Květa z práce domů, ale uklouzla a upadla. Najednou k ní přiběhl muž a pomohl jí vstát. Viděla, že vyskočil z auta. Taška s potravinami ležela stranou, ale neroztrhla se. Zvedl ji a podal Květě.
– Dobrý večer, – řekl přátelsky.
– Jakýpak dobrý večer, když jsem spadla, – odpověděla nevrle, ale rychle se vzpamatovala a s úsměvem dodala: – Dobrý den a děkuji.
Muž si všiml, že si drží koleno a ptal se:
– Můžu nějak pomoct? Co máte s nohou?
– Nevím, ale myslím, že je vše v pořádku, hlavní je, že není zlomená. Trochu to bolí, ale to je z pádu.
– Můžu vás svézt, – nabízel se muž, – nemusíte se stydět ani bát. Jmenuji se Pavel. Narazil jsem na vás náhodou nebo možná schválně, jako bych věděl, že spadnete, – snažil se žertovat.
Květa se lehce usmála:
– Ne, díky, támhle bydlím, tak to dojdu. Nebojte se, Pavle, jsem Květa. Nashledanou.
Šla k domu trochu kulhajíc, a Pavel ji sledoval pohledem, dokud nezmizela v domě.
Za dva dny se po práci znovu setkala s Pavlem. Čekal u jejího domu s kyticí a usmíval se.
– Dnes snad máme dobrý večer, Květo?
– Ano, dnes máme, – smála se také.
– Tak to je pro vás, – podal jí květiny.
– Děkuji, ale z jaké příležitosti?
– Bez zvláštního důvodu, jen pro náladu. Bylo mi smutno, a tak jsem se rozhodl vás potkat, v případě, že byste znovu potřebovala mou pomoc, – řekl s úsměvem.
– Děkuji, ale jak vidíte, dnes jdu v pořádku, každý den nepadám, – zasmála se Květa.
Rozhovor se odvíjel a Pavel ji pozval do kavárny.
– Dnes nemohu, Pavle. Mí chlapi jsou doma a nevědí, že mohu zůstat venku déle. Přeložme to na zítřek. Mám dva syny…
– Tak jo, domluvíme to na zítra. Kde pracujete? A upozorněte své kluky, že se zdržíte, já to chápu… Taky mám dvě, teda měl jsem…
Další den v kavárně vyprávěl Pavel o sobě.
– Měl jsem rodinu, manželku a dva syny. Manželka s kluky odjela na víkend na venkov, já pracoval dlouhé hodiny a dokončoval projekt. Manželka s kluky jeli domů se sousedem, který žil vedle mé matky. Byla sněhová bouře, kluzko, ztratil kontrolu na silnici a narazili pod kamion. Všichni umřeli. Bylo to před šesti lety. Od té doby jsem sám, – uzavřel smutně Pavel.
– Tolik jsi toho musel prožít, ztratit rodinu naráz. Moc tě lituji. Omlouvám se, že jsem ti to připomněla.
– Už je všechno v pořádku. Už jsem to překonal. První tři roky byly těžké, nemohl jsem najít smysl, ale teď už bych chtěl nějakou rodinu. Ale to je těžké…
– Myslela jsem, že mám smůlu, když mě muž opustil, ale tohle je jiná úroveň…
Květa projevila Pavlovi soucit, sdílela s ním bolest a stále si říkala: „Pane Bože, nechť všichni zůstanou zdrávi.“
čekala na nějakou nabídku
Setkávali se nějakou dobu a Pavel pochopil, že Květa a její synové jsou jeho šance na novou rodinu. Květní synové ho přijali pozitivně a večery s ním strávili. Neměl čas mluvit s Květu, protože ho děti úplně zaujaly. A on byl rád, stejně jako Květa. S radostí sledovala, jak děti rády trávily čas s Pavlem a jak s nadšením sdílely novinky a své klukovské činnosti.
Nastala chvíle a Pavel požádal Květu, aby si ho vzala. Popravdě, už to očekávala, nemohla být bez něj.
– Samozřejmě, drahý, ráda si tě vezmu, – radovala se, a Pavel zářil štěstím.
Čas plynul a oni se postupně přizpůsobovali společnému životu jako rodina. Žena nemohla mít další dítě, což je trochu mrzelo. Ale Pavel přijal Květní syny jako své vlastní.
Kolegové se dozvěděli:
– Zdá se mi, že jsme spolu žili celý život. Jako by v mém životě nikdy nebyl jiný muž, a dokonce i děti někdy vypadají, jako by byly Pavlovy.
O několik let později se ozval bývalý manžel. Věděl, že je Květa teď vdaná a několikrát viděl Pavla s ní. Viděl, že je zřejmě šťastná. Zavolal jí a navrhl, aby to zkusili znovu. Začala se smát a odpověděla:
– Poté, co jsem se zbavila smutku, starostí o děti a konečně se uklidnila a začala být šťastná jako nikdy dřív se spokojeným Pavlem a pravou rodinou, chceš, abych se k tobě vrátila? Zapomněla jsem, že existuješ. Jsem šťastná s Pavlem a náš život je krásný. Už nás nezajímají vzpomínky na tebe, děti říkají Pavlovi táto. Ty nám už nechybíš! Nevolej mě.
– Ale bez vás mi je smutno a… – pokusil se začít Ondřej.
– Ale nám je dobře, sbohem!
Možná, kdyby zavolal před lety, byla by jeho hovoru ráda, ale ne teď. Květa si vzpomněla, jak jí kolegové říkali, že někteří muži nesnesou, když je jejich bývalé ženy šťastné bez nich. A někteří si myslí, že jejich bývalé manželky vždy zůstanou jejich. Nemyslí si, že by jejich místo mohl zaujmout někdo jiný a že jejich bývalé ženy mohou také někomu jinému být důležité.