Měla vzácný volný den, a tak se Marie rozhodla svou rodinu potěšit něčím dobrým. Chvilku přemýšlela a pak si vzpomněla na jablečný závin – ten měli doma všichni nejraději. Když ale nahlédla do spíže, zjistila, že došla mouka. Nezbývalo než si hodit kabát, zamknout dveře a rychle skočit do nejbližšího obchodu. Doma nikdo nebyl – manžel s kluky odjeli k rodičům do vedlejší vesnice, a dcera, to Marie věděla jistě, zůstala ve městě.
Když se však vrátila s nákupem, hned jí bylo divně. V domě někdo byl. A ne tak ledajak – u dveří stály dceřiny boty. Srdce se jí sevřelo. Potichu odložila tašky v kuchyni a vydala se do dceřina pokoje. Tam zůstala stát jako přibitá. Na posteli se v klubíčku svíjela její Anežka a usedavě plakala.
Marie byla nejdřív v šoku, ale rychle se vzpamatovala. Přišla k ní, sedla si na postel a pohladila ji po vlasech. Anežka chvíli jen vzlykala, ale pak začala vyprávět. O tom, jak potkala Jakuba, jak jí přísahal lásku, jak spolu byli skoro rok. A jak ze dne na den všechno skončilo.
Když zjistila, že je těhotná, nejdřív měla strach – ale zároveň i radost. Rozhodla se, že to řekne nejprve Jakubovi, a až pak rodičům. Jenže Jakub se vyděsil víc. Mnohem víc. Prostě zmizel – přestal brat telefony, smazal ji ze sociálních sítí, jako by nikdy neexistovala.
„Mami,“ vzlykala Anežka, „já nechtěla nic tajit… Jen jsem si myslela, že to bude jinak…“
Marie mlčela. Ale ne proto, že by byla naštvaná. Bolelo ji to. Bylo jí líp dcery. Obejmula ji a tiše řekla:
„Ty mi nic nedlužíš, rozumíš? Jenom tomu svému děťátku. A všechno ostatní vyřešíme. Spolu.“
Večer, když se Václav vrátil s kluky, mu Marie všechno pověděla. Chvíli jen mlčel. Pak se podíval na dceru, na ženu – a usmál se:
„No, Máňo… Vždycky jsem chtěl třetí holčičku. Když nevyšla, tak aspoň vnouče. A třeba to bude kluk. A hlavně – je to štěstí. I když nečekané, i když těžké. Ale naše.“
Marie si s úlevou oddechla. Václav byl prostý, ale spolehlivý člověk. Anežka se ve slzách usmála. Ten večer spolu seděli u večeře, už s vědomím, že brzy bude rodina o jednoho větší.
Na rodinné poradě se rozhodlo: Anežka si vezme akademický volno a po porodu se vrátí ke studiu. Václav striktně zakázal Jakuba hledat:
„Takovéhleho zetě nepotřebujeme. Zbabělce u nás nenosíme.“
Všichni souhlasili.
Ale jak už to na vesnici bývá, brzy to začalo šumět. Lidé si šeptali: „Přivezla si to v zástěře,“ „Od ženatého,“ „Sama si za to může.“ Nikdo to neříkal nahlas, ale Marie cítila, jak se na ni dívají.
Jednou na ni v obchodě začala dorážet místní drbna – Božena.
„Ahoj, Máňo. Slyšela jsem, že tvoje Anežka to má v bříšku, co? Od koho vlastně? Nebo ani sama neví?“
Marie před ni položila balíček svíček.
„Ať máš při zkoumání lepší světlo. Já u své dcery v zástěře nic podezřelého neviděla. Ale ty s tím svým světýlkem třeba něco objevíš.“
Ženy ve frontě se zasmály. Božena zbledla a od té doby držela jazyk za zuby.
Anežka porodila holčičku. Dali jí jméno Ludmila. Václav ji miloval. O dva roky později se Anežka provdala za hodného muže, který holčičku přijal za svou. Žili spolu dlouho a šťastně – v lásce a vzájemné úctě.
Tak, jak to v pořádné rodině má být.