Už nikdy nepřijde…

Dobré zprávy

Nepřišla… Protože už nemůže

Vrátil se z pracovní cesty o trochu dřív než obvykle – v šest třicet večer. V bytě panovala zvláštní, tísnivá tichost. Ani zvuk. Ani vůně jídla. Ani její obvyklé: „Už jsi tady? Hned ti připravím večeři.“ Prošel všechny pokoje. Nakoušel do koupelny, na záchod. Sporák studený. Konvice prázdná. V lednici úhledně rozestavěné krabičky s jídlem – všechno čerstvé, domácí. Ale samotné hospodyně nikde.

„Kde se tu zase potuluje?“ pomyslel si zlostně a vytočil její číslo. Ozývaly se vyzváněcí tóny, ale nikdo nezvedal.

„Dobrá, přece se najím. Pak na to přijdu.“ Hodil telefon na gauč a posadil se ke kuchyňskému stolu.

Uběhla hodina. Sedm třicet. Zavolal znovu. Bez odpovědi. V hlavě se mu začaly rojit podezření.

„To si našla partnera, co? Ty potvoro… Já se dřu na severu, posílám peníze domů, a ona si tu užívá v autě, které jsem jí koupil. Sám ji učil jezdit, hlupák! Vozila děti, nosila nákupy, a teď, když děti vyrostly, asi si chce užívat. No, já jí ukážu…“

Vzpomněl si, jak ji peskoval za každou škrábanci na karoserii, jak jí poroučel, v kterém obchodě nakupovat, kdy se nechat ostříhat, jakou barvu vlasů nosit. A přitom ani nepracovala – sám trval na tom, aby se starala jen o domácnost a děti.

„A tahle nevděčná pakáž teď nejspíš flámuje. Zmlátím ji, ať ví, jak se chovat, ať sedí doma, jak má.“

Zavibroval výtah. Vrhl se ke dveřím, podíval se přes kukátko – nebyla to ona. Na věšáku náhle uviděl klíče od auta. Takže je doma. Tedy… odešla pěšky? To bylo ještě horší…

„To by snad nedokázala… Utekla?“

Pobíhal po bytě. Zkontroloval skříň – věci na místě. Volání stále ignorovala.

„To je mrcha. Devět třicet, a pořád nic.“

Zapnul televizi, aby se rozptýlil, ale bez zájím o děj zapadl do neklidného spánku.

Probudil se v půl dvanácté. Žena stále nikde. Srdce se mu sevřelo. Rozzuřený znovu zavolal. Na druhém konci se ozval ženský hlas.

„Dobrý večer, voláte na příjmové oddělení chirurgie. S kým mluvím?“

Zaječel:

„Jaká chirurgie?! Ty seš úplně blbá?!“

Spojení se přerušilo. Znovu vytočil číslo. Tentokrát se ozval muž.

„Přestaňte, prosím, urážet naše zaměstnance. Můžete přijet do nemocnice, na chirurgii?“

„Proč? Co se děje?“

„Musíte podepsat dokumenty. Udělali jsme, co bylo v našich silách. Bohužel… upřímnou soustrast. Vaší ženě selhalo srdce.“

Oněměl.

„Co to melete? Srdce? Vždyť ona žádné srdce neměla! Jen nechá… A pak si uvědomil, že to srdce měla, jen on nikdy nedokázal cítit jeho tlukot.

Rate article
Add a comment