Už nevydržím být sama! Příběh Aleny, úspěšné docentky z Hradce, která po zradě nejlepší kamarádky a …

Dobré zprávy

Víš, musím ti něco svěřit, ale slib mi, že se nebudeš smát! Je to příběh o Haně, naší Haně z Brna, kterou vždycky nejvíc trápilo to, že ještě nepotkala toho pravého. Jedno nevydařené manželství už za sebou měla, a syn Honzík, dvacetiletý, studoval na Masarykově univerzitě.

Kdysi dávno načapala Hanka svého muže, jak je až podezřele zaměstnaný v jejich manželské posteli a její nejlepší kamarádka si v kuchyni dělala kávu a navíc v Hančině saténovém županu! To byla fakt klasika, jak vystřižená z telenovely. Rozvod proběhl během pár týdnů, kamarádce navždy sbohem, už ani na Facebooku si ji nechtěla nechat. Nechtěla šťourat do detailů, prostě udělal jsi to, tak trpíš následky. Manžela vyrazila i s kufrem, synovi zakázala s ním komunikovat. Tehdy jí nebylo ještě ani třicet.

Uplynulo přes deset let a celou tu dobu Hanka nevěšela hlavu nejdřív dokončila doktorát, pak i habilitaci a nakonec se stala nejmladší vedoucí katedry na pedagogické fakultě. Vážená paní doktorka filologie, představ si to! Ale že to byl život v jednom kuse jen práce, to si dovedeme představit. Sice si pořád opakovala, že na důchod a vyšívání má ještě čas, ale když došlo na ty chlapy pořád jakoby narazila do zdi. Tahle si myslela, že už ji nic nečeká, byla by ráda i za někoho, s kým by šla na hory nebo na víno. Jenže co nápadník, to tragédie.

První krasavec ji pozval po prvním rande rovnou na radnici. Ovšem ještě si půjčil tisícovku, protože jsme už skoro rodina a od té doby ho neviděla. Druhý kandidát byl ovdovělý hledal hlavně mámu pro své tři děti. Spozval ji domů a rovnou jí poručil, ať všem uvaří večeři. Dojela domů, brečela. Bylo jí líto těch dětí, i jejich táty, ale už by to nedala. Byla na sebe naštvaná kvůli tomu, že neumí být víc obětavá, ale tahat celou rodinu na zádech taky není pro každého.

A jak šel čas, těch možností ubývalo. A když už to fakt chtěla zabalit a všechny ty neúspěšné pokusy zapomenout, najednou se vynořil Někdo.

No fakt! Jmenoval se Youssef a byl původem z Alžírska. Potkali se dřív na univerzitě on byl ještě studentem, ona ho učila češtinu pro cizince. Po promoci zůstal v Brně, otevřel si malou čerpací stanici někde za Bohunicemi, Hanka tam jednou zajela natankovat a bylo to. Okamžitě poznala, že Youssef je ten bývalý student pěkně se zapovídali, zasmáli a najednou jí podával vizitku Časem na tu jeho pumpu začala jezdit pravidelně, jako kdyby jí málo žral benzín. Jo, a on ji pozval do restaurace, pak na koncert filharmonie Hanka nejdřív odolávala, nechtěla věřit, že to myslí vážně, ale Youssef nepolevoval.

Měla na něj vlastně veselé vzpomínky vždycky se pilně učil, byl fakt jiný než ostatní studenti. Holky ho zbožňovaly, i když byl cizí, měl šmrnc, a navíc mluvil plynule česky. Kdysi jí dokonce jako student daroval ručně vyřezávanou dřevěnou krabičku. Uvnitř našla papírek Paní doktorko Hano, mám vás rád! Hana tehdy přecházela rudá i bledá, roztrhala vzkaz na kousíčky a vrátila mu krabičku. On druhý den přišel do kanceláře s omluvou. Přijala ji, ale už nikdy si nebyli tak blízcí, on se jí spíš vyhýbal. A po letech všechno se to vrací!

Nevěděla, jak na něj reagovat, jestli má dát druhou šanci, nebo ho odmítnout. Nakonec si řekla: No co, jsme si rovní, už nejsme učitelka a student. Uvidíme, co z toho je. Schválně tomu dala čas a světe div se první rande bylo naprosto kouzelné. Youssef byl galantní, vtipný, jiný než všichni chlapi, co kdy znala. Věk mezi nimi přestal být problém, Hanka vedle něj zase omládla. On si brzy zvykl jí říkat Haničko a ona jemu Jousefku.

Jenže, jak už to bývá, Youssef ji nikdy nepozval do Alžírska ani si ji nechtěl vzít. Věděl, že jeho rodina mu doma už nějakou mladou nevěstu vybrala měla se jmenovat Khadidža, bylo jí sedmnáct a pocházela z vážené rodiny. Hanka si stejně neuměla představit odjet do ciziny, nechat tady syna, mámu to prostě nešlo. Navíc by ji Youssefova rodina asi těžko přijala.

Tak se Hanka rozhodla dát do toho vztahu vše, co v ní ještě zbylo prostě když už, tak už! Jak sama říkala mámě: Kolik štěstí mi ještě zůstalo? Vše mu dám! Aspoň budu vědět, že jsem to zkusila. Její mamka na to měla svůj pohled, hodně pragmatický:

Hani, proč cizince?! Máš kolem sebe dost vlastních Vojtů a Honzů! Exmanžel se ti motá kolem baráku, už deset let lituje. Syn by měl kompletní rodinu. Proč ho pořád odmítáš? říkala mamka. Hanka vůči Danu nikdy necítila už žádnou zášť, ale vracet se? Stejně už soužití nešlo.

Nakonec Hanka řekla mámě: Neboj, za Jousefka se nevdám. Vím, že jednou odejde. Počkám, až mě nechá, sama to ukončit nedokážu. Co bude pak, uvidíme… Mamka jen povzdechla: Ech, i stará hruška je ještě žíznivá…

A pak, po třech letech, Youssef skutečně oznámil, že musí zpět domů. Zůstanu s tebou v kontaktu, Hani, řekl tiše. No a před odjezdem jí dal zpět tu vyřezávanou krabičku uvnitř tentokrát maličký zlatý prstýnek ve tvaru dvou andílků s briliantovým srdcem mezi nimi. Srdce tady nechávám s tebou, políbil ji naposled a odletěl. Trpko, ale vděčnost za to, že vůbec někoho takového poznala, nakonec převážila.

Rok poté přišla pohlednice: Tohle je má žena Khadidža, a na fotce krásná alžírská nevěsta. Další rok další svatební fotka Moje druhá žena Maryam. Vysvětlil Haně, že v Alžírsku může mít podle zákona více žen. Hanku už to ani nemrzelo, spíš se musela pousmát. Vždyť co o lásce vědí takové holčinky? Ale smutné oči ženicha na fotkách napověděly víc než tisíc slov.

A tak se pohádka uzavřela. Syn Honzík se oženil, přivedl domů snachu, narodila se jim dcerka Hanka jim navrhla pojmenovat ji Hanička, aby na tu neobyčejnou babiččinu lásku zůstala vzpomínka. A i bývalému muži už dávno odpustila, ba možná ho spíš litovala. Po letech se přes tchyni domluvili že si vlastně každý něco nesl, a nejsme bez hříchu nikdo z nás. Hřích nechodí po horách, ale po lidech, říkávala mamka, ne každý dokáže ustát pokušení.

A tak Hanka a Dan zase začali žít spolu. Už se moc nehádali, snažili se si to nevzájem nezpůsobovat. A Hanka šla na kurzy háčkování. Teď plete malé Haničce ponožky s orientálními vzory Život jde dál, ale v srdci má pořád ten malý vyřezávaný šperk, jako vzpomínku na jednu velkou lásku.

Rate article
Add a comment