Už nevidím východisko, bolí mě duše…
Můj život je nekonečný boj.
Ahoj.
Píšu tyto řádky s těžkostí v srdci. Je mi teprve 27 let a už se bojím budoucnosti.
Jsem unavený.
Rok za rokem se vše opakuje: chudoba, samota, zklamání.
Svátky přicházejí a odcházejí, ale já je ani necítím. Místo radosti jen prázdnota.
Snažím se věřit, že mezi vším tím lhaním, zradou a krutostí ještě existují dobří lidé. Lidé, kteří dokážou pochopit, pomoci, podpořit.
Ale čím dál, tím méně naděje.
Zapomněl jsem se smát.
Každým dnem ve mně ubývá sil.
Ti, kteří slibovali pomoc, prostě zmizeli.
Mnohokrát jsem slyšel krásná slova.
– Jsem tu vždy pro tebe, kamaráde!
– Jsme rodina, můžeš na mě spoléhat!
– Vše bude dobré, nevzdávej to!
Ale když přišel čas činů, ukázalo se, že za těmito slovy nestálo nic.
Zůstal jsem sám.
Bojuji s chudobou, s nemocí, s prázdnými nadějemi.
Operace, na kterou nemám peníze.
Nedávno mi lékaři řekli, že potřebuji naléhavou operaci.
Problémy s ledvinami se stávají vážnými.
Ale částka, kterou je třeba sehnat, je pro mě nereálná.
Dlouho jsem bez práce. Už nemyslím na budoucnost – jen na to, jak přežít další den.
Lež, zrada a ztracené naděje.
Nejvíce bolí ne nemoc, ale lidé.
Lidé, kterým jsem věřil.
Ti, kteří přísahali přátelství a lásku, ale v těžké chvíli se prostě otočili zády.
Jak snadno lidé klamou… Jak snadno říkají krásná slova, ale nic nedělají.
Kolikrát jsem slyšel sliby:
– Nenecháme tě na holičkách!
– Pomůžeme ti!
A pak tito lidé zmizeli.
Pochopil jsem jednoduchou pravdu: v tomto chladném světě rozhodují činy. Ne slova.
Jediný člověk, který mě nezradil.
Nejsem sám.
Je tu jen jeden člověk, který je vždy po mém boku.
Moje babička.
Ona je jediná, kdo se drží při mně, kdo se mnou bojuje o každý den.
Ale její důchod na nic nestačí.
Platíme za elektřinu, za léky – a zůstáváme bez halíře.
A přitom musíme na něco žít.
Musíme kupovat jídlo, dřevo, platit doktorům.
Prosím o pomoc.
Dívám se do očí kolemjdoucích, ale oni se prostě odvracejí.
Někdo nadává, někdo se pohrdavě usmívá.
Někdo dokonce zneužívá mou bídu, jako ti, kteří mi slíbili práci v létě na horách, ale pak mi prostě nezaplatili.
Proč nás Bůh zkouší tak krutě?
Každý den se ptám: proč?
Proč lidé, kteří nikdy neudělali nic zlého, musí trpět?
S babičkou se každý večer modlíme.
Prosíme Boha o pomoc.
Ale slyší nás vůbec?
Proč nám posílá tolik zkoušek?
Copak jsem si to zasloužil?
Je mi teprve 27 let. Copak nemám právo prostě žít, prostě se radovat, prostě dýchat bez strachu ze zítřka?
Babička je stará žena. Copak si nezaslouží klidné stáří?
Proč je všechno naopak?
Proč táhne mě, když by to mělo být obráceně?
Stále chci věřit v lidi.
I přes všechno se nevzdávám.
Nechci věřit, že na tomto světě zůstala jen chamtivost, krutost a zrada.
Vím – existují čestní lidé.
Jsou tací, kteří mohou pomoci.
Jsou tací, kteří chápou, že laskavost nejsou prázdná slova.
A možná jednoho dne takového člověka potkám.
Protože i po všem, co jsem prožil, stále věřím.
