Oslovuji vás s těžkým srdcem.
Je mi teprve 27 let a mám strach z budoucnosti.
Jsem vyčerpaný.
Rok co rok se vše opakuje: chudoba, samota, zklamání.
Svátky přicházejí a odcházejí, ale já nic necítím. Místo radosti jen prázdnota.
Snažím se věřit, že mezi všemi těmito lžemi, zradami a krutostmi ještě existují dobří lidé. Lidé, kteří rozumí, pomáhají, poskytují oporu.
Ale čím dál méně mám naději.
Zapomněl jsem, jak se smát.
S každým dnem mám méně síly.
Ti, kdo slibovali pomoc, prostě zmizeli.
Často jsem slyšel krásná slova.
– Jsem vždy s tebou, příteli!
– Jsme rodina, můžeš se na mě spolehnout!
– Vše bude dobré, nevzdávej to!
Když ale přišel čas na činy, ukázalo se, že za těmi slovy nestálo nic.
Zůstal jsem sám.
Bojuji s chudobou, nemocí a prázdnými nadějemi.
Operace, na kterou nemám peníze
Nedávno mi lékaři řekli, že potřebuji naléhavou operaci.
Problémy s ledvinou se stávají vážnými.
Ale částka, kterou potřebuji shromáždit, je pro mě neskutečná.
Dlouho jsem bez práce. Nemyslím na budoucnost – jen na to, jak přežít další den.
Lži, zrada a ztracené naděje
Nejvíce mě nebolí nemoc, ale lidé.
Lidé, kterým jsem věřil.
Ti, kdo přísahali přátelství a lásku, ale ve chvíli potřeby se otočili zády.
Jak je snadné lidi obelstít… Jak snadno říkají hezká slova, ale nic nedělají.
Kolikrát jsem slyšel sliby:
– Neopustíme tě!
– Pomůžeme!
A pak ti lidé zmizeli.
Pochopil jsem jednoduchou pravdu: v tomto chladném světě rozhodují činy, ne slova.
Jediný člověk, který mě nezradil
Nejsem sám.
Je jen jedna osoba, která je stále se mnou.
Moje babička.
Je jedinou, která je se mnou každý den, bojuje se mnou za každý den.
Ale její důchod na nic nestačí.
Platíme za elektřinu, za léky – a jsme bez haléře.
A přesto musíme nějak žít.
Potřebujeme kupovat jídlo, dřevo, platit lékařům.
Prosím o pomoc.
Dívám se do očí kolemjdoucím, ale ti se jen odvracejí.
Někdo nadává, někdo se posměšně uculuje.
Někdo dokonce využívá mého neštěstí, jako ti, kdo mi slíbili práci v létě na rekreaci, ale nikdy nezaplatili.
Proč nás Bůh tak krutě zkouší?
Každý den se ptám sám sebe: za co?
Proč lidé, kteří nikomu neublížili, musí trpět?
S babičkou se každý večer modlíme.
Prosíme Boha o pomoc.
Slyší nás vůbec?
Proč posílá tolik zkoušek?
Zasloužil jsem si to?
Je mi teprve 27 let. Nemám snad právo prostě žít, radovat se, dýchat bez strachu z příštího dne?
Babička je stará žena. Nezaslouží si klidné stáří?
Proč je to naopak?
Proč mě musí tahat za sebou, když by to mělo být jinak?
Přesto stále věřím v lidi
Navzdory všemu se nevzdávám.
Nechci věřit, že v tomto světě zůstala jen nenasytnost, krutost a zrada.
Vím – existují poctiví lidé.
Jsou ti, kdo mohou pomoci.
Jsou ti, kdo chápou, že laskavost nejsou prázdná slova.
A možná jednoho dne takového člověka potkám.
Protože i přes to všechno, co jsem zažil, stále věřím.