Už nejsem manželkou

Dobré zprávy

Už nejsem jeho žena

14. listopad, čtvrtek

Honzo měřil sis dneska tlak? Vzal sis prášek? nahlédla jsem do obýváku s utěrkou v ruce, pořád ještě v zástěře.

Prosím tě, Zdeno, nech mě už s tím tlakem být! zamručel, oči pořád na mobilu. Mám za hodinu poradu. Kde mám tu modrou košili, tu bavlněnou? Doufám, že je vyžehlená?

No, včera jsem ti přece žehlila tři košile, ale tu modrou jsi sám říkal, že má jít do čistírny, že tam má flek…

Ty vždycky všechno popleteš! Člověk ti nemůže nic svěřit. No, dej mi prostě jakoukoli. A uvař mi silný čaj, ne ten tvůj heřmánkový, už to nemůžu ani cítit.

Ztuhla jsem v ramenou, ale mlčky jsem odešla do kuchyně.

Za oknem ležela listopadová plískanice, šedo, mokro. Devítipatrový panelák naproti nevykazoval známky života, jen tu a tam bylo rozsvíceno. Zdena Brunerová, padesát šest, stála jsem u sporáku a sledovala, jak starý smaltovaný konviček s urvanou hubicí začíná bublat. Už na jaře jsem si slíbila, že si koupím nový. Nepřišla jsem k tomu pořád bylo potřeba dělat jiné věci.

Nasypala jsem sypaný černý čaj do hrnku, silný, jak Honza rád, žádný heřmánek, žádná máta. K tomu talířek s chlebíčky, které jsem chystala už v šest ráno chleba s máslem a sýrem, kůrky okrájené, žaludek nemá rád. Nakrájela jsem rajče, tomu listopadovému se sice chuť nedá říkat, ale vitamíny? Alespoň pár. Všechno jsem dala na podnos a nesla do obýváku.

Jan Bruner, padesát osm, seděl v křesle s mobilem v ruce. Tři měsíce už šéfoval oddělení. Dřív byl řadový technik, dvě dekády, sotva někdo stál o jeho názor. Pak šel šéf do penze, a Honzu ustanovili nejstarším. Nová funkce přinesla patnáct tisíc korun přidáno, vlastní kancelář, a zdá se, nový pohled na život i na mě.

Sem to dej, kývnul na stolek a nepodíval se na mě.

Postavila jsem tác. Chvíli jsem stála.

Honzo, prosímtě, vem si ten prášek. Včera tě bolela hlava…

Včera. Dneska mě nic nebolí. Běž, potřebuju si ještě zavolat.

Vyšla jsem na chodbu. U věšáku visel jeho kabát, moje vatová bunda a deštník s ulomenou špicí. Stála jsem tam, koukala do prázdna. Pak jsem vzala hadru a šla do kuchyně otírat parapet, protože jinak už jsem nevěděla, co se sebou.

Tak to chodí už tři týdny. Od chvíle, kdy Honza dostal povýšení a byl na jakémsi firemním teambuildingu v Harrachově. Vrátil se jiný ostříhaný, narovnaný, s novým pohledem v očích. Tehdy mě to těšilo: muž zase trochu ožil. Ale brzy jsem si začala všímat změn.

Začal kritizovat jídlo. Dřív snědl, co jsem uvařila, neřekl půl slova. Teď najednou prej polévka přesolená, karbanátky suché, pohanka s dušeným hovězím jídlo pro studenty, ne pro vedoucího. Ani jsem nevěděla, co říct. Odpověděl mi, že mám připravovat něco pořádného. Pečená ryba, slušné saláty, žádný bramborový salát jednou do roka.

Vařila jsem pečenou rybu. A taky salát. Snědl to mlčky a já byla ráda, že je klid. Jenže další den měl zas špatnou náladu. Přišel domů a povídá, že nový kamarád z teambuildingu, pan Vacek, má ženu v domácnosti, všechno zvládá a vypadá jako člověk.

Mlčela jsem. Dalo by se mu toho říct spoustu že už čtyři roky nepracuji, od té doby, co zrušili naši účetní. Každé ráno vstávám dřív než on, večer lehám později. Starám se o byt, chodím do lékárny pro jeho recepty, stojím tam fronty na tlak i na cholesterol, hlídám, jestli to bere, na zimu mu nechávám v servisu přezout pneumatiky Dalo by se, ale mlčela jsem, protože jsem na to zvyklá.

A před dvěma dny se přehodilo něco, na co se už mlčet nedalo.

Přišel domů kolem osmé. Právě jsem sundávala z plotny kuřecí vývar, slabý, protože cholesterol. Dvě hodiny jsem tu polévku vařila v kuchyni voněl kopr a mrkev.

Kdes byla tak dlouho? zeptal se, když jsem vykoukla z kuchyně.

Zdržel ses, odpověděla jsem, když sundaval boty zrovna tam, kde stál.

Polévka je hotová. Sedni si ke stolu.

Vešel do kuchyně, podíval se do hrnce. Zamračil se.

Zase kuřecí.

Honzo, máš cholesterol, doktor…

No mám, vím to. Nejsem žádný dítě. Ale už nechci jíst nemocniční jídlo doma!

Rozlila jsem vývar, ukrojila chleba. Snědl mlčky, misku nechal stát, odešel do pokoje. Umyla jsem nádobí, utřela sporák, setřela drobky. Pak jsem zašla do pokoje říct, že máme kompot, jestli chce.

Seděl v křesle, něco prohlížel v mobilu. Něco narůžovělého problesklo obrazovkou. Schoval ji.

Honzo, dáš si kompot?

Zvedl ke mně pohled. Dlouhý, váhavý.

Ne, řekl. Po chvíli dodal: Zdeno, podívej se na sebe.

Nechápala jsem.

Co?

Podívej se na sebe. Kdy jsi byla naposledy u kadeřnice? Takhle ti visí vlasy. Ten tvůj kostkovaný župan. Vždyť vypadáš jak nějaká venkovská bába.

V kuchyni kapala voda z kohoutku. Ze sousedů se ozýval tlumený zvuk televize.

Honzo, řekla jsem tiše.

No co? Říkám pravdu. Teď chodím na porady, schůzky. Lidi k nám chodí a žena má vypadat slušně. No a podívej se na sebe. Měsíc jsi nikoho domů nepozvala.

Lidi k nám chodí? ujišťovala jsem se pomalu. Vždyť jsi za tři měsíce nikoho nepozval!

Protože se za tebe stydím! zvýšil hlas. Slovo stydím se spadlo do ticha jako kámen do studně. Třeba pani Vacková, ta vypadá upraveně. Ty Ztloustla jsi, chodíš v županu, nemáš nabarvené vlasy

Jan Brunere. Vyslovila jsem jeho jméno celé, což dělám málokdy. Je ti skoro šedesát. Mně je padesát šest. Už nejsme mladí.

Právě! vstal z křesla, jako by to byl argument. Právě proto! Já chodím do fitka. Ty sedíš doma a neděláš ani

Sedím doma, zopakovala jsem klidně. Vlastní hlas mě zarazil. Dobře, Honzo. Už rozumím.

Vyšla jsem z pokoje, zavřela za sebou. V kuchyni jsem ukryla chleba, zhasla světlo. Všechno jsem dělala klidně, jako stroj. Uvnitř se ovšem něco pohnulo. Nespadlo, prostě se v něčem přeskládal nábytek. Nezvyk, ale najednou jsi ráda, že máš víc místa.

V noci jsem nespala. Lehla jsem si na svoji stranu postele a dívala se do stropu. On usnul rychle, jako obvykle. Poslouchala jsem jeho dýchání a přemítala.

Přemýšlela jsem, že už deset let žiju v režimu servisu: vstávám, vařím, peru, uklízím, běhám po lékárnách, i když jsme auto prodali před třemi lety, protože mu vadí tlak za volantem, takže jsem ho vozila taxíkem, platila kartou. Hlídala jsem jeho léky: na tlak Prestarium, na cholesterol Sortis, na klouby něco speciálního za tisícovku. Do notesu jsem psala, kdy co dochází a chodila do lékárny včas.

A on mi teď řekne, že vypadám jako stará venkovanka. Že pani Vacková je lepší.

Ležela jsem a v jednu ráno se na to jedině jasně podívala: dost.

Ne odejdu, rozvedu se ani udělám scénu. Jednoduše: dost bylo dělat to, čeho si ani nevšimne a neváží. Dost bylo být zdrojem, jako kohoutkem u dřezu. Otočíš, teče. Zavřeš, není. Teď ať si otočí sám.

Ráno jsem vstala v šest jako vždy. Uvařila jsem si svůj heřmánkový čaj, ten, co nesnáší. Sedla jsem si ke stolu s šálkem a mobilem. Zarezervovala jsem si termín u kadeřnice ve studiu v obchodním centru, kde jsem nikdy nebyla a kde stříhání stojí od devíti set nahoru. Objednala jsem se na středu. Našla jsem bezplatný kurz severské chůze v parku vedle, úterky a čtvrtky ráno, napsala jsem si to do kalendáře.

Když v sedm přišel Honza do kuchyně, na stole stál jen jeho hrnek na čaj. Chleba ve špajzu, máslo v lednici. Všechno má.

Snídaně kde? rozhlédl se.

Chleba je, máslo taky, sýr taky, odpověděla jsem pohroužená do mobilu.

Postál. Pak si sám uvařil čaj, ukrojil chleba, najedl se vestoje. Odešel do práce beze slova.

Dívala jsem se, jak za ním zaklaply dveře. Přepadl mě klid, snad dokonce úleva.

Tu středu jsem šla do kadeřnictví. Kadeřnice, mladá holka s vyholeným bokem a náušnicemi všude, prohlížela mi vlasy.

Neměla jste barvu dlouho, že?

Tři roky, přiznala jsem, nějak na to nebyl nikdy čas.

Máte hezké vlasy, uděláme jemné melírování a střih.

Seděla jsem v křesle dvě a půl hodiny. Dívala jsem se na svůj obličej v zrcadle, jak se postupně mění. Už nejsem mladá, nelžu si, ale vypadám živě. Sama sobě jsem se líbila, možná poprvé po letech.

Stálo to tři tisíce dvě stě korun. Po cestě jsem si v drogerii koupila pořádný krém na obličej ne ten laciný z lékárny, co vždycky, ale s označením na zralou pleť. Šest set padesát, ale koupila jsem. Pamatovala jsem si Vackovou.

Večer to Honza zaregistroval. Podíval se, mlčel.

O týden později mu došly prášky na tlak. Dřív jsem je vždy hlídala, kupovala včas, aby nikdy nebyla mezera. Teď jsem prázdnou krabičku jen položila na jeho noční stolek. Ať si všimne.

Po návratu z práce šel k nočnímu stolku a začal krabičku hledat.

Zdeno! zavolal z ložnice. Došly mi prášky!

Vím, ozvala jsem se z kuchyně.

Tak proč jsi je nekoupila?

Jsi dospělý, Honzo. Zvládneš to sám.

Chvilka ticha, dlouhá.

Já mám práci.

No a já taky nejsem pořád doma.

Ani nevěděl, že už mám plány v úterý a čtvrtek chodím s holkami na severskou chůzi do parku, seznámila jsem se s Ninou a Radkou. Nina je zástupkyně ředitelky na základce, Radka už na penzi hlídá vnoučata. Celé dopoledne jdeme, povídáme si, užíváme vzduchu, a já si uvědomila, že to je hrozně fajn možnost, o které jsem vlastně neměla tušení.

Honza si prášky nakonec koupil sám. Přišel z lékárny, tvářil se, jako by podával výkon. Krabičku dal demonstrativně vedle postele. Ani slovo. Já taky nic.

Tentýž týden jsem zavolala kamarádce ze staré práce, Zuzaně.

Zuzi, máš v sobotu čas?

Proč?

Pojď někam, na kafe nebo do kina.

Je ti dobře? zarazila se, roky jsme nikde nebyly.

Líp než kdy dřív, zasmála jsem se.

V sobotu jsme se setkaly na Můstku. Zuza se na moje vlasy podívala a vyhrkla:

Ty jsi ale fešanda! No tohle!

Kadeřnice, usmála jsem se.

Posadily jsme se do kavárny, cappuccino a punčový dort. Za oknem padal první sníh a rozpouštěl se na chodníku.

Tak povídej, vyzvala mě.

Vyprávěla jsem. O Honzově povýšení, teambuildingu, nové manýře. O polévce i Vackové ženě. O tom styď se a podívej se na sebe. Vyprávěla jsem s odstupem, bez slz, jako bych mluvila o někom jiném.

Zuza tiše poslouchala.

A co budeš dělat? zeptala se.

Nic zvláštního. Prostě už nedělám to, co Honza nevidí a neocení. Ne ze zloby. Jen není důvod.

Není důvod, opakovala.

Neumím jinak, přiznala jsem.

Nějakou dobu jsem seděly spolu v tichu, druhý šálek kávy. Venku tma a sníh. Když jsme se loučily, objaly jsme se na perónu.

Ozvi se, jo? A příští sobotu znova kafíčko?

Určitě, přikývla jsem.

Jela jsem domů a přemýšlela, kdy naposledy jsme takhle s někým jen seděly u stolu. Snad před šesti lety. Vždy jsem na všechno neměla čas, vždy bylo něco důležitějšího, většinou Honzovy potřeby a jeho tlak.

Doma seděl u televize. V kuchyni měl špinavý hrnek a talíř po vajíčkách, které si, jak vidno, připravil sám. Podívala jsem se na talíř. Jindy bych hned umyla. Teď jsem nechala být.

Kdes byla? zeptal se, aniž se otočil.

Se Zuzkou.

Dlouho.

Jo.

Šla jsem do koupelny, omyla si obličej, nanesla ten baťůžkářsky drahý krém. Podívala jsem se na sebe v zrcadle. Padesát šest, žádný omlazovací zjev, ale živý. Oči s vráskami, ústa se záhyby, melír ve vlasech, co mi sluší. Už vím, že to je normální.

Prosinec přinesl opravdovou zimu. Koupila jsem si pořádné zimní boty, kožené, žádné laciné sněhulky za pětistovku, ve kterých jsem chodila tři roky. Stály čtyři tisíce tři sta, ani mi nevadilo.

V bytě se něco změnilo. Vařila jsem pořád, ale už ne speciální dietu jen pro něj. Co chtěla jsem já: obyčejný boršč s masem, brambory s kuřecím, někdy mražené pelmeně, proč ne. Na páře pro něj už nevařím. Co tu je, to jez, doktor ti promluvil do duše, starej se.

Košile se teď prala s ostatním prádlem, žádné speciální programy. Dřív zvlášť, kvůli tomu, aby se nemačkaly, teď už ne.

Všiml si. Mlčí. Občas si neodpustí:

Zase pelmeně?

Jo, pelmeně.

Ty už vůbec nevaříš normálně.

Vařím. Včera polévka, v neděli pečeně.

Odejde zamračený. Nic moc neřekne nemůže přece vyčíst nahlas, proč se už netočím jen kolem něj.

Pokračovala jsem v chůzi v parku, teď jsem se více spřátelila s Ninou. Doporučila mi gynekoložku, už několik let se tam chystám. Objednala jsem se. Také na bezplatný kurz akvarelu v knihovně. Nemaluji proto, že bych musela, ale protože proč ne. Dvě středeční hodiny, kde se nemusí myslet na nic jen na to, co je před tebou na papíře.

V polovině prosince začal Honza zůstávat dlouho v práci. Dřív bych to řešila, volala bych, ptala se, kdy přijde, ohřívala večeři. Teď jsem jedla, když jsem měla hlad. On přišel v devět, v deset, jednou v půl dvanácté. Neptala jsem se proč, on mi nic nevysvětloval.

Že má někoho jiného, mi došlo až časem ne z mobilu, ale když jednou přišel provoněný sladkým cizím parfémem. Ne vonící z práce, ne z restaurace. Parfém ženy. Tak tedy.

Čekala jsem bolest, ale nepřišla. Jen zvědavost, zvláštní úleva. Když odejde, je to jeho rozhodnutí, ne můj neúspěch.

Neřekla jsem nic. Spala jsem klidně.

Tři týdny to šlo takhle. Chodil domů, někdy se zavřel v koupelně, odpovídal na telefonáty: no říkám ti, Lenko, v sobotu Lenko. Tak jo.

Za ty tři týdny jsem myslela na spoustu věcí. Bydleli jsme spolu třicet dva let, vychovali syna Marka, který žije v Brně s ženou a dvěma dětmi. Vzpomínala jsem, že Honza byl kdysi jiný veselý, vtipný, jezdil s Markem na ryby. Kdy se změnil, jsem nedokázala říct. Přicházelo to pomalu, jak voda vylézá do sklepa. Nejdřív nepostřehneš, pak už je pozdě.

A sama o sobě jsem přemýšlela taky. Že jsem zasvětila všechnu sílu starání se o něj, až jsem zapomněla na sebe. Nejen vzhledem, ale uvnitř. Vůbec jsem netušila, co chci, co se mi líbí, jakou hudbu ráda poslouchám, kam bych jela, kdybych mohla. Všechno bylo zadušeno roky gulášů a léků.

Akvarel v knihovně se stal překvapivě důležitý. Seděla jsem v tichu s dalšími, paní učitelka Alena Jindrová, padesát dva, ukazovala, jak dělat přechody, pracovat s barvami. Malovala jsem jablko a myslela, že jsem naposledy držela štětec na základce v šesté třídě a ono to není tak těžké a poznáš, že žlutá i zelená spolu dělají zázraky.

Jednou, v lednu, řekla paní Alena: Paní Zdeno, vy máte moc dobrý cit pro barvu. Jen tak, jako poznámku. Ale to něco znamenalo, protože slova uznání jsem od Honzy neslyšela roky.

Začátkem ledna podle všeho s Lenkou skončil. Poznala jsem to podle toho, jak se vrátil ke svým dřívějším zvykům: domů v sedm, televize, z koupelny žádné hovory, byl unavený, trochu pobledlý. Začal pokašlávat.

Dělala jsem mu polévku, jedl mlčky. Jednou si přisedl, když jsem pila čaj, jen tak zabručel:

Dneska je venku kosa.

Jo, minus dvanáct, říkali.

Hm.

A odešel. To byl celý rozhovor.

Co přesně s Lenkou bylo, zjistila jsem až později, když volal společný známý, Petr Malina, a mezi řečí poznamenal: Hele, Jenda ti teďka někde někoho balil? Prej ho prý rychle odepsala. Řekla jsem, že vím. Petr se zasmál a přešel k řečem o chatě.

Domyslela jsem si: mladá žena možná chtěla bohatého šéfa, jídla, bary, zábavu. Dostala padesátiosmiletého chlapa s tlakem a cholesterolem, který potřebuje, abys mu uvařila silný čaj a vyžehlila košile. A zřejmě pořád mluvil o svém zdraví. Kdo by to dlouho sníšel.

Nebylo mi ho líto. Spíš jako když dlouho bolí zub a pak ta bolest prostě odejde není tam radost, jen absence bolesti.

V únoru se mu zdraví zhoršilo. Prášky už nebral tak pravidelně, jak jsem je předtím pečlivě organizovala. Někdy zapomněl, někdy si je vzal dvakrát. Viděla jsem ty krabičky pozpátku, páté přes deváté. Jednou jsem zahlédla, že spolkl dvě prášky najednou, protože včera zapomněl. Mlčela jsem doktor to říkal sám už dávno.

Tlak mu vyskakoval. Byl bledý, stěžoval si na hučení v hlavě. V noci špatně spal. Ráno mi řekl:

Zdeno, motá se mi hlava.

Zajdi si k lékaři, poradila jsem.

No tak mě objednej.

Zkus si zavolat sám do ordinace. Číslo máš na kartičce.

Podíval se na mě. Klidně jsem pila čaj.

Já vlastně nevím, jak se tam objednává…

Jsi přece šéf oddělení, zvládneš to.

Objednal se sám. Šel. Přinesl papírek s novým předpisem. Zas nové léky.

Tak, položil mi ho na stůl.

Dobře.

Koupíš mi to?

Zítra jdu kolem, klidně. Dej mi na léky peníze.

Trochu znejistěl. Dřív jsem všechno platila z domácího. Teď už ne.

Dal mi peníze. Koupila jsem prášky, dala na jeho stolek. Nevysvětlovala, nenapsala na lístek, kdy co brát. Prostě jsem mu to dala.

Březen přinesl tání. Sníh ztekl do blátivých kaluží, střechy kapaly a děti na dvoře čmáchaly tyčkou do vody. Čím dál častěji jsem chodila jen tak ven na procházky. Koupila jsem si novou jarní bundu, světle béžový kabátek, s páskem, žádná beztvará pro domácí potřeby. V kabince jsem si připadala, že si kupuju něco pro sebe po tisíci letech.

V březnu přijel syn Marek s manželkou Lenkou na pár dní. Marek, čtyřicet, vysoký, podoba po otci v povaze ale jemnější. Lenka příjemná žena. Dovezli med a bonboniéru.

První večer jsme jedli spolu zapékané brambory, sledě pod peřinou, tlačenka podle mámy. Honza mlčel, Marek povídal o práci, Lenka se vyptávala na mé akvarely.

Ty maluješ, mami? udivil se Marek.

Učím se, akvarelem.

Ukaž nám něco?

Přinesla jsem obrázky jablko, vázu s květinami, pohled z knihovního okna. Prohlíželi je vážně, Lenka říkala, že jsou moc pěkné.

Mamko, ty jsi úplně omládla, fakt.

No spíš jsem byla u kadeřnice, řekla jsem lakonicky.

Všimla jsem si, že Marek otce pozoruje. Honza jedl tlačenku a mlčel. Něco cítil, ale u stolu nepadlo slovo navíc.

Druhý den Lenka šla nakupovat, Marek zůstal se mnou v kuchyni, kde jsem vyráběla pelmeně.

Mami máte s tátou všechno v pořádku?

Proč?

No… Táta je nějaký…

Jaký?

Vyhaslý. Není nemocný?

Tlak, špatné výsledky, chodil k lékaři. Bere si prášky sám, už je dospělý.

Marek mlčel, převaloval těsto v dlaních.

Nepohádali jste se?

Nepohádali, odpověděla jsem. To byla pravda: pouze každý žijeme svým životem.

Mamko, řekni, kdyby něco…

Marku, je to v pořádku, věř mi. Skutečně.

A on mi věřil. Protože mi opravdu bylo dobře, nepochopitelně dobře.

O víkendu odjeli. Bylo ticho. Umyla jsem nádobí, stáhla ubrus, poskládala hrnce. Honza koukal na zprávy.

Pozdě večer přišel do kuchyně, nalil si vodu, postál u okna.

Dobře Marek vypadá.

Jo, dobře vypadá.

Děti mají šikovný…

Ano.

Dopil, odešel. Zůstala jsem v kuchyni, hleděla do tmy na svítící lampu před domem a jemně padající zbytek loňského sněhu.

Duben začal prudkým zhoršením Honzova zdraví. Netřeba volat sanitku, ale jeden den ráno nemohl vstát, zatočila se mu hlava, sedl si na zem a volal na mě.

Zdeno, je mi blbě.

Vyšla jsem, vidím ho tam: rudá tvář, pot na čele.

Pomaž do postele, řekla jsem.

Pomohla jsem mu vstát, dovedla ho na gauč. Vzala tlakoměr 185/110, nic moc.

Dej si captopril, je tam v šuplíku. Lehni si, za půl hodiny změříme znovu.

Kam jdeš?

Do kuchyně.

Stála jsem s konvicí a čekala, kdy začne voda bublat. Slyšela jsem šustění, jak hledá prášek. Za hodinu byl tlak 160/95, sice vysoký, ale ne akutní.

Lež dneska, nikam nechoď.

Mám práci

Řekni, že jsi nemocný. Nikam se dnes neplazíš.

Zůstal doma. Uvařila jsem mu čaj, dala suchary. Ne protože chtěl, ale protože člověku v nouzi se zkrátka pomůže.

Ležel a civěl do stropu.

Zdeno, zavolal po dlouhé době.

Ano?

Choval jsem se poslední měsíce hloupě.

Nereagovala jsem hned. Posadila jsem se na kraj postele.

Hodně hloupě, Honzo, řekla jsem klidně.

To povýšení… nějak mě to změnilo. Myslel jsem, že se v životě stane něco speciálního, když jsem to dokázal.

Tak jsi. Šéfuješ.

Tys pořád stejná… zadrhnul se. Tedy nemyslel jsem to tak…

Já vím, co jsi chtěl říct, odpověděla jsem tiše.

Vstala jsem, vzala hrnek, odešla do kuchyně. Nebyla to scéna smíření. Žádné objímání, žádné slzy. On uznal, že byl hlupák, já souhlasila. Toť vše.

Uplynul duben, přešel v květen. Pokračovala jsem s parkem a akvarely. Nina mě jednou vzala do divadla nekupovala jsem lístek deset let. Hlediště, vůně šatny, apatyka v bufetu, to je příjemné. Padesát šest není konec ničeho. Je to začátek něčeho jiného.

S Honzou jsme koexistovali. Už nekritizoval jídlo, nevzpomínal na Vackovou. Někdy jsme byli jen v jedné místnosti on práce, já kniha. Už jsem necítila povinnost.

Jednou požádal, jestli bych mu neobjednala léky přes internet, prý je to levnější.

Já to neumím, ohradil se. Ty víš jak.

Je to jednoduché napíšeš jméno léku, vložíš do košíku, vybereš výdejnu.

Ale ty to zvládneš líp.

Já umím, ale naučíš se to taky.

Naučil se. Zabralo mu to celou půlhodinu, jednou se přišel zeptat, kde kliknout. Objednal si sám.

Pochopila jsem, jak osvobozující je přestat dělat lidem i to, co zvládnou sami. Dřív jsem považovala pomoc za to, že uděláš všechno. Teď už vím, že člověk musí i něco zvládnout sám.

V červnu udeřila vedra. Koupila jsem si nové šaty, letní, květované. Oblékla jsem si je a bylo mi dobře. Ne jak nějaké stařeně, co už pro sebe nic nekoupí. Ale jako normální žena.

Lidé ve starším věku žijí vztahy různě. Někteří na nože, někteří v přátelství, jiní v apatii. My s Honzou jsme na tom čtvrtém: není to boj, není harmonie, ale není to ani lhostejnost. Každý sám za sebe, přesto ještě pod jednou střechou.

Budoucnost našeho manželství? Moc netuším. Někdy přemýšlím, co se ptala Zuza o rozvod. Nezavrhuji, ale nespěchám. Nejdřív chci poznat sebe, až pak řešit rozvody.

Léto plynulo klidně. Jela jsem k Markovi do Brna na dva týdny. Poprvé po mnoha letech sama, bez Honzy. On zůstal doma, práce. Sebrala jsem věci, ušila vnučce polštář podle videa na internetu, jela.

Dva týdny s dětmi, Markem a Lenkou, s vnoučaty Jendou šest a Klárkou čtyři, byly nejlepší za poslední roky. Chodila jsem ven, vařila jim kaši, koupala Klárku, četla jim pohádky. Tahle starost nebyla vyčerpávající, ale radostná. Marek se večer vyptával, jak mi je. Odpovídala jsem po pravdě, že doma žijeme zvláštně, ale že mi je dobře. On kývl, nevěšel rady. To mě potěšilo, vyrostl z něj dobrý chlap.

Vrátila jsem se domů opálená, odpočatá. Honza mě přivítal v předsíni.

Tak už jsi tady, řekl. Pomohl mi se zavazadlem. U nás byl tohle pokrok.

Srpen byl parný. Pořídila jsem do ložnice větrák, koupila si na trhu meloun, půlka mi zůstala, druhou jsem rozkrojila pro něj. Snědl, řekl poprvé za roky děkuju.

A v září, když ráno opět začalo být chladno a ve větru šustily žluté topoly, přišlo to, co jsem vlastně čekala.

Byl pátek večer. Přišel kolem osmé, šedý v obličeji, chodil pomalu. Seděla jsem v kuchyni s knížkou.

Zdeno, je mi fakt špatně.

Co je?

Asi tlak. Motá se mi hlava. A mám tu, ukázal na hruď, divný tlak.

Jak dlouho?

Od oběda. Čekal jsem, až přejde.

Vzal sis prášek?

Vzal, v tři. Moc nepomohlo.

Sedni.

Sedl si ke stolu. Naměřila jsem mu 190/115. Horší než na jaře.

Honzo, je to vážné. Potřebuješ záchranku.

Ale snad to zvládnu s dalším práškem

Ne. Sto devadesát a bolest na hrudi? To je na doktora.

No tak zavolej, prosím tě

V tu chvíli jsem se zastavila. Təměř jsem cítila, jak se to ve mně láme.

Viděla jsem ho: šedý obličej, vystrašené oči, ruka na hrudi. Viděla jsem nemocného člověka. A cítila jsem soucit. Skutečný soucit. Nebylo v tom škodolibosti.

Ale také jsem si uvědomila, že tento rok kolem mě chodil, jako bych byla vzduch. Říkal mi věci, které člověk nesmaže. Já pro něj byla neviditelná už dávno předtím.

A věděla jsem přesně, co udělám i co už neudělám.

Honzo, řekla jsem klidně. Máš mobil, znáš číslo záchranky.

Podíval se na mě nechápavě.

Cože?

Zavolej si sám. Vytoč sto pět. Řekni adresu, tlak, bolest na hrudi. Přijedou.

Zdeno Ty mi nepomůžeš?

Pomohla jsem ti: změřila tlak, radím ti, že potřebuješ doktora. Teď zvládni zbytek sám.

Ale já

Jsi dospělý, vedoucí oddělení. Zvládneš to.

Odešla jsem do pokoje, zavřela za sebou dveře, ne zaklapla, prostě přivřela.

Z kuchyně se ozýval jeho hlas, tichý, roztřesený:

Haló? Ano, potřebuju záchranku. Praha, ulice tlak, bolest na hrudi

Nalila jsem si heřmánkový čaj. Když jsem procházela kuchyní, seděl stále, mluvil s dispečerem. Ani na mě nepohlédl. Postavila jsem se k oknu, koukala do tmy venku.

Dvorek byl prázdný, žluté světlo z lampy, podzimní listí tmavé deštěm, lavička prázdná.

Dotelefonoval. Ticho.

Už jedou, sykl.

Dobře, odpověděla jsem.

Nechceš jet se mnou do nemocnice?

Otočila jsem se. Šedý obličej, ruka na hrudi, smutné, vystrašené oči. Bylo mi ho líto, ale sama vím, co cítím.

Ne, Honzo, řekla jsem tiše. Lékaři se postarají.

Zdeno

Přijede záchranka, postarají se. Je to jejich práce.

Vzala jsem si čaj a odešla. Zavřela dveře. Seděla jsem u druhého okna, v obýváku. Za oknem topol, naproti v dálce světla dalšího paneláku. Z kuchyně šramot, pak ticho, pak výtah.

Záchranka přijela za dvacet minut. Slyšela jsem, jak otevřel, kroky, hlas lékařky: Tlak, EKG Odpovídal spíš provinile, jako student.

Pak volala:

Je doma vaše žena?

Je, ale nepojede.

Pauza, hlas doktorky neutrální:

Dobře. Oblečte se, pojedete s námi.

Dveře, výtah, ticho.

14. listopad, 23:53

Sedím u svého okna, v hrnku mi teplý heřmánkový čaj. V hlavě klid a ticho. Cítím se svobodně. Vím, že už nikdy nebudu jeho žena ne ta, kterou potřeboval pro režim obsluhy. Ale ta, která patří konečně sama sobě.

Rate article
Add a comment