Už nejsem manželka
14. listopadu, úterý
Toníku, měřil sis dneska tlak? Vzal sis prášek? nakoukla jsem do obýváku, utírala jsem si ruce o utěrku, ještě jsem měla na sobě zástěru s vyšitou margaretkou.
Proboha, Valérie, dej už pokoj s tím tlakem! zabručel, ani nezvedl oči od mobilu. Za hodinu mám poradu. Kde je moje modrá košile, ta bavlněná? Vyžehlená?
Včera jsem ti vyžehlila tři košile, sám jsi říkal, že tuhle máš dát do čistírny, že tam má flek
Ty vždycky všechno spleteš! Člověk ti nic nemůže svěřit. No, tak mi dej nějakou. A uvař silnější čaj, ten tvůj heřmánkový už nemůžu ani cítit.
Napnula jsem ramena, ale radši jsem mlčela a šla do kuchyně.
Za oknem visel podmračený listopad, mokrý a šedý. Panelák naproti se tvářil uplakaně temná okna, jen tu a tam v jednom svítilo světlo. Stála jsem u sporáku, pozorovala, jak se ve staré modravé konvi s otlučeným zobáčkem začíná vařit voda. Už letos na jaře jsem slibovala, že si koupím novou. Ale nebyl čas. Vždyť na to nikdy nebyl čas.
Nasypala jsem do hrnku silný čaj, přesně tak, jak to má Toník rád, žádný heřmánek, žádná meduňka. připravila jsem tác s chlebem s máslem a plátkem sýra, okraj odkrojený, žaludek má teď citlivý. Přikrájela jsem rajče listopadové, bez chuti, ale vitamíny jsou vitamíny. Položila jsem všechno na tác a šla zpět do pokoje.
Antonín Doležal, osmapadesát let, seděl v křesle a zíral do mobilu. Před třemi měsíci se stal vedoucím oddělení. Pořád to samé místo, dvacet let technik, pak kolega Fiala odešel do důchodu a Toníka, nejstaršího v týmu, povýšili. S funkci přišlo i pět tisíc korun navíc k platu, vlastní kancelář a… jiný pohled na sebe, i na mě.
Dej to sem, kývl na konferenční stolek, ani nezvedl hlavu.
Postavila jsem tác a chvíli stála.
Toníku, vážně, prosím, dej si prášek. Včera tě bolela hlava.
Říkal jsem, že mě bolela. Dneska nebolí. Jdu volat, neruš mě.
Odešla jsem. Postála jsem v předsíni u věšáku, kde visel jeho kabát, moje péřová bunda a deštník s naraženou špicí. Chvíli jsem jen stála, zírala do prázdna. Pak jsem vzala hadr a začala utírat parapet, protože jsem v tu chvíli nevěděla, co se sebou.
Tak to šlo už tři týdny. Od té doby, co Toník dostal povýšení a byl na nějakém firemním semináři v Brně, odkud přijel jako někdo jiný. Vypadal najednou upraveně, se střihem, jaký ještě nikdy neměl, sebevědomý, pohled rozhodný, jiný muž. Tehdy jsem byla ráda. Myslela jsem: probudil se v něm chlap, to je dobře. Ale pak jsem začala vnímat změny.
Začal kritizovat jídlo. Dřív snědl, co jsem dala, neřešil. Teď byl borsč přesolený, karbanátky suché, pohanka s hovězím jídlo pro studenty, ne pro šéfa. Zopakovala jsem, jestli to myslí vážně, a on s ledovým klidem řekl:
Valérie, už bys měla začít vařit pořádné jídlo. Pečenou rybu, normální saláty, ne ten tvůj bramborový salát jednou do roka.
Upekla jsem tedy rybu. Udělala jsem saláty. Neřekl nic. Myslela jsem, že je to v pořádku. Druhý den přišel domů podrážděný:
Víš, Alena, manželka mojí kolegy, nepracuje. Stará se o domácnost a přitom vypadá jako člověk. Sklouzla jsem pohledem do země. Měla jsem co říct že už čtyři roky nepracuji, od té doby, co nás vyhodili při reorganizaci účtárny. Že vstávám v šest, zatímco on spí, že všechno organizuju, vozím mu léky, na polikliniku, do lékárny, zařizuju pneumatiky… Ale neřekla jsem nic. Byla jsem zvyklá mlčet.
Před dvěma dny ale mlčet nešlo.
Přišel domů asi v osm večer. Zrovna jsem sundávala ze sporáku slepičí polévku zdravý, druhý vývar, bez tuku, kvůli jeho cholesterolu. Dvě hodiny jsem ji vařila. V kuchyni voněl kopr a mrkev.
Co tak dlouho? zeptala jsem se z kuchyně.
Zdržel jsem se, houkl, boty zahodil ke dveřím.
Polévka je hotová. Sedni si.
Přišel, koukl do hrnce. Zaškaredil se.
Zase kuřecí.
Toníku, máš cholesterol, říkal to lékař
Já vím, že mám cholesterol. Nejsem dítě. Ale už mě nebaví mít doma nemocniční jídlo.
Nalila jsem polévku do talířů. Nakrájela chleba. Sedl, jedl mlčky, vstal ani talíř neodnesl. Šel do pokoje. Umývala jsem nádobí. Pak jsem zašla pozvat ho na kompot.
Seděl v křesle a listoval mobilem. Zahlédla jsem na displeji něco růžového, ale sklopil jej. Toníku, dáš si kompot?
Zvedl oči. Dlouho na mě hleděl, jako by zvažoval, co řekne.
Ne, řekl a po chvíli dodal: Vali, podívej se na sebe.
Nechápala jsem.
Cože?
Říkám, podívej se na sebe. Kdy jsi byla naposled u kadeřnice? Ty tvoje vlasy a ten župan Jsi jak stará bába z vesnice.
V kuchyni kapala voda z kohoutku. Někde u sousedů šuměl televizi.
Toníku, řekla jsem tiše.
Co Toníku, říkám pravdu. Teď chodím na firemní akce, lidi přicházejí chci, aby moje žena vypadala, ne tohle
Kdo přijde? Za tři měsíce jsi domů nikoho nezval.
Protože se stydím! zvedl hlas, to slovo stydím se v tichu spadlo jako kámen do tůně. Fiala má ženu, radost pohledět. Upravenou. Moderní. Ty jsi Přibrala jsi, chodíš v županu, šedivý vlasy
Antoníne, oslovila jsem ho oficiálně, což dělávám málokdy. Za chvíli ti bude šedesát. Mě je padesát šest. Jsme dospělí lidé.
Právě! Proto se o sebe máš starat. Já chodím alespoň do fitka. A ty jen doma
Jen doma, zopakovala jsem. Hlas jsem měla klidný až podivně. Dobře, chápu.
Odešla jsem z pokoje, zabouchla jemně dveře. V kuchyni jsem pomalu uklízela. Dělala jsem to nevzrušeně, jako naprogramovaný stroj. Ale uvnitř se něco posunulo ne zlomilo, jen změnilo polohu. Jak když posunete nábytek a zjistíte, že to mělo být už dávno.
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem na své straně a dívala se do stropu. On chrupnul během chvilky. Já jen mlčky poslouchala jeho dech.
Přemýšlela jsem. Posledních deset let jsem v režimu obsluhy vařím, peru, uklízím, obsluhuji, sháním recepty od lékaře, stojím fronty v lékárně pro jeho pilulky Enap, Rosuvastatin, teď i přípravek na klouby, ten drahý, za skoro tisíc korun. Vedu si poznámky, abych věděla, kdy se blíží konec dávky, chodím včas pro nové, aby nebyla mezi léčbou pauza. Doktor řekl, že u těchto léků se pauza nedoporučuje.
A teď mi řekl, že je ze mě hanba. Že jsem jak vesnická bába.
Ještě dlouho jsem ležela v tichu a v jednu v noci ve mně uzrálo jediné a jasné rozhodnutí: Dost.
Ne: odejdu. Ne: rozvedu se. Ne: udělám scénu. Prostě dost dělat to, čeho si on neváží. Dost být zdrojem, jako vodovodní kohoutek: zapneš, vezmeš vodu, vypneš. Ať si poslouží sám.
Ráno jsem vstala jako vždy v šest. Uvařila jsem si svůj čaj, heřmánkový, který nesnáší. Sedla jsem ke stolu s hrnkem a s telefonem. Vyhledala jsem si kadeřnictví v obchodním centru u metra drahé, kam jsem nikdy nešla, stříhání od dvanácti set korun. Objednala jsem se na středu. Pak jsem našla lekce severské chůze v parku vedle domu, zdarma, úterý a čtvrtek ráno. Zapsala jsem si to do mobilu.
Když Toník vyšel v sedm do kuchyně, na sporáku byla jen jeho hrnek na čaj. Chleba ve špajzu, máslo v lednici. Všechno si našel sám.
A kde je snídaně? rozhlížel se.
Chleba je, máslo, sýr v lednici, řekla jsem bez zájmu.
Zarazil se. Sám si nalil čaj. Nakrájel chleba. Najedl se ve stoje u lednice. Odešel do práce beze slova.
Dívala jsem se za jeho zavřenými dveřmi a pocítila zvláštní úlevu.
Ve středu jsem šla do kadeřnictví. Mladá kadeřnice s vystříhanou stranou a deseti náušnicemi prohlížela moje vlasy: Dlouho jste nebyla barvit?
Tři roky, přiznala jsem. Nějak na to nebyl čas.
Pěkně vám narostly. Zkusíme jemné melírování a trošku upravit střih.
Dvě a půl hodiny v křesle. Viděla jsem se měnit v zrcadle ne mladší, to ne, ale živější. Sama sebe, co jsem skoro zapomněla.
Stříhání stálo tři tisíce šest set korun. Cestou domů jsem si koupila pleťový krém, ne ten levný, ale pořádný pro zralou pleť osm set korun. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to moc. Pak jsem si vzpomněla na Fialovu ženu a koupila.
Toník si všiml. Nic neřekl.
Ani jsem to nečekala.
Další týden mu došly prášky na tlak. Dřív jsem hlídala jeho zásoby, počítala, zařizovala novou dávku dřív, než došla. Teď jsem si všimla prázdné krabičky a položila ji na jeho noční stolek. Ať si všimne.
Večer prošel kolem, nevšímal si. Nepřipomněla jsem mu to.
Druhý den už si šel prášky shánět sám.
Vali! Už nemám prášky! volal ze ložnice.
Vím, řekla jsem z kuchyně.
Tak proč jsi nešla koupit?
Jsi dospělý, Toníku. Můžeš jít sám.
Pauza. Dlouhá pauza.
Já ale mám práci.
Já taky mám plány.
Jaké plány, jsem neupřesňovala. Ale skutečně se mi začal rozšiřovat obzor: úterý a čtvrtek jsem chodila na severskou chůzi do parku, seznámila jsem se tam s dvěma ženami svého věku Ninou a Rašou. Nina byla zástupkyně ředitele na základce, smála se tak nahlas, až se ptáci rozletěli. Raša už byla v důchodu a hlídala vnoučata. Chodily jsme s holemi, povídaly, dýchaly studený vzduch a bylo to překvapivě fajn, něco, co mě nikdy nenapadlo hledat.
Toník si své prášky nakonec koupil sám. Přišel z lékárny, tvářil se jak po výstupu na Sněžku. Položil krabičku na stolek. Nic neřekl. Já taky ne.
Asi v té době jsem zavolala své kamarádce Zdeňce kolegyni ještě z dob účtárny.
Zdeňko, máš v sobotu čas?
A proč?
Pojďme někam. Do kina nebo jen posedět v kavárně.
Vali, je ti dobře? Zdena se podivila, už jsme spolu tak nevyšly čtyři roky.
Líp než jindy, ujistila jsem ji.
V sobotu jsme se sešly u metra. Zdena se vyděšeně zajíkla:
Vali, ty máš nový účes! Paráda!
Byla jsem u kadeřnice.
Konečně! Celou dobu jsem čekala, kdy
No tak teď je to tady, rozesmála jsem se, sedly jsme do nové kavárny. Dal jsme si latté a dort, oknem viděly první opravdový sníh, hned tál na chodníku.
Tak povídej, pobídla mě Zdena.
A já pověděla. O povýšení Toníka, o firemním semináři, o jeho nové manýře. O přesoleném borsči a Fialově manželce. O podívej se na sebe a hanbě.
Zdeňka poslouchala, míchala kafe.
A co jsi teda udělala?
Já vlastně nic zvláštního, řekla jsem. Prostě jsem přestala dělat věci, které on neocení. Ne schválně. Prostě není důvod.
Chápu, kývla Zdena pomalu. Děláš to dobře.
Nevím, jestli správně. Jinak už ale nemůžu.
Ještě jsme poseděly, daly další kávu. Vyšly jsme ven do tmy a sněhu. U metra jsme se objaly. Zdeňka řekla:
Ozvi se. A příští sobotu zas, platí?
Platí, souhlasila jsem.
V metru jsem si uvědomila, že jsem se Zdenou neseděla u stolu jen kvůli pokecu snad šest let. Pořád nebyl čas, vždy něco přednějšího, pořád Toníkovy starosti.
Doma seděl Toník u televize. V kuchyni stála jeho špinavá sklenice a talíř od vajíček asi si sám udělal večeři. Dřív bych hned myla. Teď jsem nechala být.
Kde jsi byla? ani se neotočil.
Se Zdeňkou.
Dlouho.
Ano.
Šla jsem do koupelny. Nanášela jsem si na tvář nový krém. Podívala jsem se do zrcadla padesát šest let, tvář nevábná, ale živá. Vrásky u očí, sklady v koutcích úst, vlasy s melírem sluší mi. Nejsem už mladá, ale to je v pořádku.
Prosinec přišel s opravdovými mrazy. Koupila jsem si nové teplé kozačky, konečně pořádné, kožené, žádné levné gumácí, ve kterých jsem chodila tři zimy. Stály čtyři a půl tisíce a nelitovala jsem.
V bytě se měnilo něco těžko popsat. Vařila jsem pořád, ale už ne speciálně dietní jen pro něj. Dělala jsem, co jsem měla chuť já borsč s masem, brambory s kuřetem, občas knedlíky s vajíčky, protože proč ne. Parní karbanátky už nedělám. Jez, co je, lékař ti vše vysvětlil, starej se sám.
Jeho košile jsem prala spolu s ostatním prádlem, žádné extra režimy. Dřív jsem je prala zvlášť a žehlila dokona. Teď už ne.
Všiml si. Občas nadhodil poznámku:
Zase knedlíky?
Ano, knedlíky, řekla jsem klidně.
Ty už ani nevaříš.
Včera byl guláš. A v neděli roastbeef.
Odešel uraženě. Ale co by ještě víc řekl? Nemůže mi vyčítat, že neobskakuju šéfa oddělení.
Já dál chodila na severskou chůzi, s Ninou a Rašou. Nina mi dala kontakt na dobrou gynekoložku, už jsem dlouho chtěla na prohlídku a vždy to odkládala. Přihlásila jsem se na bezplatný kurz akvarelu v knihovně každou středu ne že bych toužila malovat, prostě proč ne. Dvě hodiny ve středu v tichu, u papíru a štětce.
V polovině prosince se Antonín začal vracet z práce pozdě. Dřív by mě to znervózňovalo, volala bych, ohřívala večeři, stresovala se. Teď jsem jedla, jak mi to vyhovovalo, chodila spát kdy jsem chtěla. Přicházel klidně v devět, v deset. Jedenkrát skoro v půl dvanácté. Neptala jsem se.
Ne, že by mě napadlo, že má někoho jiného zjistila jsem to úplně jednoduše: jednou po návratu domů byl cítit cizím parfémem. Výrazným, sladce kořeněným, rozhodně ne kanceláří ani hospodou. Ucítila jsem to hned v předsíni a pomyslela si: Tak tohle je ono.
Divné, ale nebolelo to. Čekala jsem bolest žádná nepřišla. Bylo ve mně něco jiného: úleva a zvláštní odstup od odpovědnosti. Když odejde, bude to jeho rozhodnutí, ne moje chyba.
Nic jsem neřekla. Šla jsem spát a dobře jsem spala.
Tak to trvalo tři týdny. Chodil do práce, vracel se pozdě, někdy volal někomu z koupelny. Jednou jsem zaslechla kousek hovoru: no jasně, Leničko, v sobotu Lenička. Tak tedy.
Ty tři týdny jsem hodně přemýšlela. Vzpomněla jsem si na těch dvaatřicet let soužití, na Michala, našeho syna, co teď žije s rodinou v Ostravě, dvě děti. Vzpomněla jsem si, jaký byl Toník kdysi veselý, vtipný, jezdívali jsme s Michalem na ryby. Nedokážu říci, kdy se změnil. Bylo to pomalu, jako když ti pomalu zaplaví sklep nejdřív to nevidíš, pak už není cesta zpět.
Myslela jsem na sebe. Kolik sil jsem do péče o něj dala, až jsem úplně přestala pečovat o sebe. Nejen navenek, taky uvnitř. Nevím, co mi chutná, kam bych ráda jela, co bych četla nebo poslouchala všechno to zaniklo v letech vaření borsče a kupování léků.
Kurz akvarelu mě překvapil svou důležitostí. Seděla jsem v knihovně ve skupince žen a paní Bohumila Křížková, padesátnice, vysvětlovala základy malby. Malovala jsem jablko a udivilo mě, jak pěkně se mi spojila žlutá se zelenou barvou.
Jednou během lekce řekla: Valérie, máte fakt cit pro barvy. Jen tak, mezi řečí. Ale pro mě to znamenalo víc, než víc vždyť Antonín mi už roky neřekl nic podobného.
V lednu Lenička, jak jsem pochopila, zmizela. Poznala jsem to ne podle slov, ale podle toho, jak se změnil přišel domů v sedm, zapnul televizi, zmizely jeho telefonáty z koupelny. Ztratil šťávu, začal pokašlávat.
Uvařila jsem polévku. Snědl ji. Neřekl nic. Jednou si sedl ke mně ke stolu, když jsem pila čaj, a řekl naprázdno: Venku je dneska zima.
Jo. Říkali minus dvanáct, odpověděla jsem.
Hm. A odešel.
O tom, co bylo s Leničkou, vím od seriózního zdroje zavolal známý, Milan Tuček, a ptal se na chalupu. Mezi řečí nadhodil: Slyšel jsem, že Toníková měl nějakou slečnu? Ta ho prý rychle pustila Řekla jsem jen: Tak něco se proslýchá. Milan se zasmál, řeč přešla na chatu.
Příběh jsem si domyslela. Slečna asi čekala, že bude mít zajištěného šéfa na úrovni, kavárny, zážitky. A získala skoro šedesátiletého pána s tlakem, co chce čaj správné síly a vyžehlené košile. To by nevydržel nikdo.
Že bych ho litovala? Ne Spíš pocit, jako když tě bolí zub a najednou ustoupí bolest vlastně jsi hlavně vděčná, že tě už nic nebolí.
V únoru jeho zdraví zřetelně pokulhávalo prášky bral nepravidelně, někdy zapomněl, někdy vzal dva najednou. Párkrát jsem viděla, jak v krabičce leží léky na přeskáčku. Jednou jsem mu ho viděla vzít najednou dva, protože den předtím zapomněl. Mlčela jsem. Lékař mu to řekl, není dítě.
Začal si stěžovat na hučení v hlavě, bledl, někdy v noci nemohl spát. Jedno ráno řekl: Motá se mi hlava.
Běž k lékaři, řekla jsem.
Tak mě tam objednej
Zavolej si sám do recepce. Číslo máš na kartičce pojišťovny.
Podíval se na mě. Klidně jsem srkala čaj.
Nevím, jak se tam volá.
Toníku, jsi vzdělaný člověk. Vedoucí oddělení. Zvládneš to.
Objednal se. Šel sám. Donesl papírek s novou medikací.
Tady ještě další lék.
Dobře, řekla jsem.
Koupíš mi ho?
Jdu zítra kolem, můžu koupit. Dej mi peníze.
Trochu se zarazil. Dřív jsem kupovala automaticky, z domácích. Teď to bylo jinak.
Dal peníze. Koupila jsem lék, položila k ostatním. Bez vysvětlování, bez rozvrhu na lístečku. Prostě k ostatním.
Březen přinesl oblevu. Sníh tál, střechy kapaly, děti chodily po kalužích s klackem v ruce. Častěji jsem chodila ven sama od sebe. Koupila jsem si jarní kabátek, ne beztvarý, ale pěkný, s páskem, béžový. Stála jsem v šatně před zrcadlem a říkala si, že už roky jsem si nekoupila nic jen proto, že chci.
V březnu přijel na pár dní Michal s Ivetou, jeho ženou. Michal byl statný čtyřicátník, po tatínkovi, ale měkčí v obličeji. Iveta je tichá, hodná, přivezli nám med v plastové dóze a krabici čokolády.
První večer jsem hostila pečené brambory, sledě pod peřinou, huspenina podle mamčina receptu. Toník u stolu moc nemluvil. Michal vyprávěl o práci, o dětech, Iveta se ptala na moje akvarely.
Ty maluješ, mami? divil se Michal.
Učím se. Akvarelem.
Fakt, ukaž!
Ukázala jsem obrázky z kurzu. Jablko, květiny ve váze, pohled z okna knihovny. Michal si je poctivě prohlížel a Iveta chválila, že je to krásné.
Mami, normálně jsi ožila!
Jenom jsem si byla u kadeřnice, mávla jsem.
Všimla jsem si, že Michal otce pozoruje. Toník jedl huspeninu a mlčel. Něco mezi nimi bylo. Ale neptal se, Iveta byla u stolu.
Druhý den, když Iveta šla na nákupy, Michal zůstal doma. Vešel do kuchyně, kde jsem zrovna lepila pirohy.
Mami je to všechno v pořádku?
Co má být?
Táta je nějaký.
Jaký?
Nevýrazný. Má nějaké problémy?
Tlak. Chodil k lékaři, dostal léky. Teď si je hlídá sám.
Chvíli mlčel, pohrával si s kouskem těsta.
Není mezi vámi něco?
Ne, odpověděla jsem a byla to pravda. Nehádáme se. Jen spolu bydlíme.
Mami, kdybys něco potřebovala
Michale, já vím. Je mi opravdu dobře.
A byla to pravda mně bylo dobře, v tom to celé spočívalo.
Hosti odjeli v neděli. Byt ztichl. Umyla jsem nádobí, uklidila stůl, vytřela sporák. Toník koukal na zprávy.
Večer přišel do kuchyně, nalil si vodu. Postával u okna.
Michal vypadá dobře, řekl.
Jo, dobrý, souhlasila jsem.
A děti nedořekl.
Ano.
Dopil vodu, postavil sklenici. Odejít. Zůstala jsem u okna, dívala se do tmy, kde svítily lampy a padal poslední letošní sníh.
Duben začal tím, že Antonína skolil hypertenzní záchvat. Ne závažný, ale ráno vstal a zamotala se mu hlava, musel si sednout rovnou do chodbě. Zavolal na mě.
Vali Je mi zle.
Vyšla jsem z kuchyně. Sedí na zemi přitisklý ke zdi, červený obličej, zpocený.
Pojď, lež si, řekla jsem.
Pomohla jsem mu do postele. Donesla tlakoměr. 185 na 110. Zlé.
Dej si captopril, máš ho v nočním stolku. Lež, nevstávej. Za půl hodiny přeměříme.
A ty jdeš kam?
Budu v kuchyni.
Šla jsem vařit vodu, slyšela ruch z ložnice. Za hodinu mu bylo líp: 160 na 95. Už v normě.
Dneska odpočívej. Nikam nechoď.
Ale já do práce
Zavolej, že jsi nemocný. Nepůjdeš nikam.
Zůstal doma. Udělala jsem mu čaj, k tomu suchary. Ne protože si řekl. Protože to nebylo to stejné jako dřív je rozdíl mezi nechci se starat a nebudu se dívat na něčí bolest.
Ležel v posteli, zíral do stropu.
Po dlouhém mlčení řekl: Vali
Co je?
Asi jsem se ty poslední měsíce choval blbě.
Neodpověděla jsem hned. Sedla jsem na kraj postele.
Ano, Toníku. Choval.
No to povýšení. Nějak mi to stouplo do hlavy. Myslel jsem, že všechno bude jinak. Že jsem teď někdo.
Jsi někdo. Vedoucí oddělení.
No právě. A ty tu pořád zarazil se. Takhle jsem to nemyslel.
Vím, co jsi myslel, řekla jsem potichu.
Vstala jsem, odnesla hrnek. V kuchyni jsem zapnula rádio. Nebyla to žádná dojemná scéna smíření. Jen uznání: byl jsem blbec a já řekla, že ano. Nic víc.
Přišel květen, slunce a horko. Chodila jsem dál na akvarel i na chůzi. S Ninou jsme si sedly při kafíčku, ona chodí každý měsíc do divadla, pravidelně, a pozvala mě s sebou šly jsme do městského na drama, dobrá místa v přízemí. Nebyla jsem v divadle deset let. Seděly jsme mezi lidmi, pila jsem pomerančový džus z bufetu, dívala se na jeviště a bylo to úžasné. Bylo mi padesát šest a došlo mi: možná právě teď něco začíná.
S Toníkem jsme spolu dál žili každý sám, v jedné bytě. Už nekritizoval jídlo, nezmiňoval Alenu. Občas se ptal na běžné věci. Někdy jsme seděli večer v jedné místnosti, on koukal na zprávy, já četla knížku, co mi doporučila Nina. Bez povinnosti.
Jednou mě požádal, ať mu objednám léky v online lékárně, je to levnější.
Já na to nejsem… Ty to umíš.
Je to jednoduché. Zadáš název, do košíku, vybereš lékárnu.
Ty to ale umíš líp.
Ale ty se to naučíš.
Seděl s telefonem, chvíli zápasil, jednou mi volal, ať mu ukážu. Naučil se. Objednal si.
Došlo mi, že i tohle je důležité nedělat za dospělého to, co zvládne sám. Dlouhá léta jsem říkala, že pomáhám, ale vlastně jsem ho náhradou za vlastní osobní život.
V červnu bylo vedro. Koupila jsem si nové letní šaty s květinami. Stoupla jsem si v nich před zrcadlo a řekla jsem si, že vypadám dobře. Ne jako stará bába. Prostě žena se šaty.
Vím, že v našem věku si lidé vztahy prostě žijí, jak to jde. Někteří bojují, jiní jsou kámoši, někdo je odcizený. My s Toníkem jsme něco čtvrtého: nejsme ve válce, ale ani přátelé, spíš taková společnost pod jednou střechou.
Budoucnost není jasná. Občas myslím na otázku, kterou mi kladla Zdena rozvod? Neříkám ne, ale nespěchám. Nejprve musím najít sama sebe.
Léto šlo pomalu. Jela jsem za Michalem do Ostravy na dva týdny, poprvé bez Toníka. On zůstal doma, řekl, že má práci. Do kufru jsem dala dárky vyšitou polštářek pro vnučku, naučila jsem se to z videa na internetu.
Ty dva týdny s Michalem, Ivetou, s vnoučaty Adamem (šest let) a Marketou (čtyři roky) byly nejlepší týdny za dlouhou dobu. Chodila jsem s dětmi ven, vařila jsem kaši, koupala Marketu, četla jim pohádky. Tahle péče byla jiná ne vyčerpávající, ne povinná, ale hřejivá.
Večer jsme s Michalem seděli a povídali o životě, o Toníkovi, o všem. Byla jsem po návratu domů odpočinutá.
Toník mě v předsíni přivítal: Už jsi zpátky. Pomohl s kufrem. To bylo vše.
Srpen byl dusný. Do ložnice jsem pořídila větráček, na trhu koupila meloun, půlku snědla sama, půlku nechala jemu. Snědl, poprvé za dlouhou dobu poděkoval.
V září, když se ráno ochladilo a za okny šuměly žluté topoly, přišlo to, na co jsem vlastně čekala.
Byl pátek večer, kolem osmé. Přišel domů šedý v obličeji, šoural se. Seděla jsem v kuchyni s knížkou.
Vali, je mi zle.
Co se děje?
Asi tlak. Bolí mě hlava. A tuhle, tady u srdce, jakoby tlačí.
Vstala jsem, podívala se na něj: těžký dech, ruka na hrudi, tvář vystrašená.
Jak dlouho tě to bolí?
Už od oběda. Myslel jsem, že to přejde.
Vzal sis prášek?
Vzal, ve tři. Moc to ale nepomohlo.
Sedni si.
Změřila jsem tlak. 190 na 115. Horší než na jaře.
Toníku, to je vážný. Potřebuješ sanitku.
Proč sanitku, možná další prášek
Ne. 190 a bolest na hrudi, to jedna tableta nespraví. Potřebuješ lékaře.
Zavolej teda
A tady jsem se zarazila. Držela jsem tlakoměr, dívala se na něj.
Viděla jsem muže ve slabosti a strachu. Skutečnou lítost, upřímnou, že je mu zle. Ale viděla jsem i něco víc: že celý rok koukal skrz mě. Že mi řekl slova, která se nesmývají. Že mě přestal brát dávno předtím, než jsem já přestala brát jeho.
A teď jsem věděla, co udělat a co neudělat.
Toníku, řekla jsem klidně. Telefony máš. Číslo sanitky znáš.
Díval se nechápavě.
Cože?
Zavolej sanitku sám. Vyťukej 155. Řekni adresu, tlak i bolest. Oni přijedou.
Vali V jeho hlase zazněla bezradnost, skoro až něco dětského. Ty mi nepomůžeš?
Pomohla jsem: změřila tlak a řekla, že máš zavolat záchranku. Víc už ne.
Ale
Toníku, položila jsem tlakoměr na stůl. Zavolej. Jsi dospělý. Vedoucí. Zvládneš to.
Odešla jsem do pokoje, jen přivřela dveře.
Z kuchyně po chvíli zaslechla jeho tichý, třaslavý hlas:
Haló Prosím, sanitku. Ulice Sluneční, číslo 14…
Nalila jsem si hrnek heřmánkového čaje. Prošla kolem něj, seděl u stolu telefonem, koutkem oka se na mě podíval. Šla jsem k oknu, dívala se do tmy.
Dvorek pod námi byl prázdný, lampy svítily do mokré tmy, pod topoly leželo shrabané listí, tmavé od deště. Na lavičce nikdo.
Telefonování skončilo. Ticho.
Jedou, řekl.
Dobře, kývla jsem.
Jdeš se mnou do nemocnice?
Obrátila jsem se od okna. Tvrdé rysy rozpité stresem, ruka na hrudi, oči vyděšené. Bylo mi ho líto lidsky, upřímně. Byl to starší chláp, nemocný, šlo mu o zdraví. Žádné vítězství, žádné zadostiučinění.
Ne, Toníku, řekla jsem tiše. Nejdu. Doktoři se postarají.
Vali
Sanitka přijede, oni ví, co dělat. To je jejich práce.
Vzala jsem čaj. Odešla do pokoje, přivřela dveře. Seděla jsem u okna, koukala na strom před domem, protější panelák, na světla rozmazaná deštěm. Z kuchyně po chvíli rachotil pohyb, dveře, pak výtah.
Sanitka přijela asi za dvacet minut. Slyšela jsem, jak otevírá dveře, lékařské kroky, rychlé, pevné hlasy: krevní tlak, kardiogram, asi do nemocnice. Jeho popletené odpovědi, nervózní, smutné.
Pak ještě: Máte doma manželku?
Jeho hlas: Ano. Ale ona nebude jezdit.
Pauza.
Lékařka klidně: Dobře. Tak pojďte, jedeme na vyšetření.
Dveře. Výtah. Ticho.