Tchyně znovu touží přijet na návštěvu, ale já řekla ne. A už to nerozmyslím.
Manžel mě zase začal otravovat se svou věčnou prosbou — jeho matka prý po nás strašně touží a chce k nám přijet. A toho už na mě bylo moc. Řekla jsem jasné „ne“. Ten jediný její pobyt za našich šest let manželství mi bohatě stačil, abych si přísahala: nikdy víc. Tehdy přijela nejen ona, ale i její sestra, bez varování, jako blesk z čistého nebe. Tenkrát jsem to ještě ustála. Tentokrát? Ani nápad.
„Chceš vidět mámu? Klidně, vezmi dceru a jeďte za ní. Chceš jí zaplatit hotel? Ani slovo neřeknu. Ale do našeho bytu už nevkročí.“
Jenže, jak se ukázalo, tchyně nechce ani slyšet o hotelu, natož o tom, že bychom přijeli my k ní. Ona prostě musí být u nás. A já si kladu otázku — proč se tak urputně tlačí tam, kde ji nikdo nevítá?
Manžel pochází z Moravy. Seznámili jsme se v Praze ještě za studií. Před svatbou bydlel v podnájmu s kamarády, pak se přestěhoval ke mně. Byt koupili rodiče před deseti lety a je na mě. Je to můj domov, moje zodpovědnost.
Jeho matka rozhodně není chudá. Mohla by mu klidně pomoct s bydlením, ale raději opakuje: „Co když se rozvedete a chytrá manželka všechno sebere? Ať radši bydlí u ní, to je jistější.“ Jeho sestře Janě ale pomohla. Ta se dokonce na radu matky fingovaně rozvedla, aby dostala peníze na hypotéku. Teď Jana bydlí v Brně, sedí na mateřské, a její „bývalý“ splácí hypotéku a platí výživné. Všichni jsou spokojení.
Navíc tchyně nám jednou navrhla, ať se taky rozvedeme — pro forma. Tehdy jsem jí stroze odpověděla:
„Rozvedeme-li se, pak doopravdy. A hned. Balíš kufry a jdeš, kam chceš. Sám.“
Od té doby je tohle téma tabu. K ní jsem nikdy nejela — neměla jsem chuť. Ale před třemi lety přijela ona. Prohlásila:
„Chci aspoň jednou vidět vnučku. Z fotek pořádně nepoznám, komu je podobná.“
Souhlasila jsem. Jenže nikdo mi neřekl, že zase přijede se sestrou. Zřejmě potřebovaly uspořádat velkou soudní komparz vzhledu. Jenže jejich plán nevyšel — dcera je kopie jejího otce. To jim musely uznat i ony.
Připravila jsem jim pokoj, ubytovaly se, pohrály si s vnučkou, dostaly dárky. Pak jsme se posadili k jídlu. Na stole bylo všechno, co mělo být: pečené kuře, masové kuličky, tři druhy salátů, sýrový a masový talíř, dort, ovoce… Ale sotva jsme se posadili, začalo to.
„A kde máš buchty?“ zeptala se tchyně stroze.
„Vy jste ještě hladové?“ podivila jsem se.
„Ne, jen se ptám…“
Po večeři pokračování:
„Můj syn přece dobře ví, co mám ráda. Tobě to asi neřekl?“
Vzpomněla jsem si, jak manžel zmiňoval, že v jejich rodině je kult drobů — játra, dršťky, buchty s vnitřnostmi. Já už od dětství nesnesu zápach syrových jater, a takové věci prostě neumím vařit.
Druhý den odešly na procházku a já se rozhodla „vyhovět“ — upekla jsem šátečky se sýrem, šunkou a zelím. Přinesla jsem je.
„A kde jsou ty s játry?“ znovu nespokojenost. „Vždyť víš, že je mám ráda!“
Vysvětlila jsem, že ten zápach nesnesu. Oči v sloup. Později u oběda další scéna:
„Cože, polívka bez dršťek? S masem?!“ řekla s ošklivostí.
To už bylo na mě moc. Vzala jsem dceru a odjela k mámě. Večer jsem se vrátila. Tehdy jsme se s manželem poprvé vážně pohádali.
O týden později, při videohovoru, slyším:
„Jana je holka naše. Vždy mě uvítá, vždy uvaří, co mám ráda. Ale tahle… žádná pohoda, žádné pohostinství.“
Po tom jsem manželovi řekla: „Ať si ani„A pokud znovu zkusí překročit tenhle práh, letíš s ní.“